Článek
Známý fotograf Tomáš Třeštík zveřejnil na svých sociálních sítích poměrně provokativní fotografii své současné partnerky Evy Müllerové. Ta na snímku sedí na posteli bez vrchní části oblečení. Bokem k objektivu a s částečně odhaleným ňadrem. Celá je zahalená do bílého prostěradla. Podle polohy rukou se dá odhadovat, že si právě nasazuje náušnici.
Povedená fotografie, řekl by si jeden na první pohled. I Tomáš Třeštík je na fotce, což působí velmi originálně. Jen tedy nepřímo. Vidět jde v odrazu zrcadla jako tichý pozorovatel okamžiku, který sám zachycuje.
Právo na sdílení fotografií
Fotografie toho z nahoty neukazuje mnoho, ale zároveň ani tak málo, aby se nad tím dalo mávnout rukou. Je to intimní moment. Intimní tak akorát na to, aby se člověk zastavil a chvíli zamyslel nad tím, proč že je mu vlastně tato fotografie dostupná. Proč vidí tak lehce „do kuchyně“ někomu, koho téměř vůbec nezná.
Hned na začátek si pojďme vyjasnit jednu věc. Každý má právo sdílet na svých sociálních sítích co chce. O tom žádná. Pokud tím nikomu neubližuje a neporušuje pravidla platformy, platí, že je vše je v naprostém pořádku. Navíc hlavní postava snímku, tedy sama Eva Müllerová, se zveřejněním patrně souhlasila. Pod příspěvkem totiž sama zanechala v komentáři srdíčko.
Jenže hlavní a jediná otázka v tomto textu se neptá na to, zda Třeštík takovou fotku mohl vyfotit a nasdílet světu. Tím hlavním a mnohem podstatnějším je, proč takovou fotografii vůbec sdílí.
Nahota jako umění, gesto, nebo nový normál?
V době, kdy se intimita přesouvá z ložnic na Instagram, je otázka sdílení nahoty vlastně otázkou mnohem hlubší. A fotografii Tomáše Třeštíka si pro tuto diskuzi vypůjčuji jen proto, protože je veřejně dostupná, aktuální a nikoho nepobuřuje.
Má nahota v digitálním prostoru ještě nějaký náboj, nebo ztratila výjimečnost? Je takové sdílení umělecký projev, nebo forma prezentace svého úspěchu a osobní značky? A kde je hranice mezi svobodou projevu a zbytečným, nicneříkajícím odhalováním?
Přiznávám, že mě samotnému by asi nebylo příjemné ukazovat partnerku v podobné situaci veřejně. A ne proto, že bych byl konzervativní. Spíš proto, že intimita pro mě nese určitou hodnotu právě tím, že není určená všem. Žaluzie jsou od toho, aby se zatahovaly. Jenže Třeštík je umělec. A umělci občas posouvají hranice tam, kde by se ostatní ani neodvážili.
Umění, soukromí a hranice sdílení
Možná nás tahle fotka vede k mnohem zajímavější debatě než k tomu, jestli je na ní „vidět moc“ nebo „vidět málo“. Možná je to jen jeden z mnoha příkladů toho, že se nacházíme v době, kdy se hranice mezi intimitou a veřejným prostorem zkrátka přepisují.
Už dávno neplatí, že intimita je automaticky soukromá. A my si na to zvykáme tak rychle, že si možná ani nevšímáme, že tím někam mizí její výjimečnost. Za extrém možná považujeme platformu OnlyFans, ale tento typ fotek nám přijde už v pořádku.
Jenže jak to budeme vnímat, až nám naše malé děti dorostou do mladých žen a mužů a sami budou stát před rozhodnutím, jak moc se veřejně (ne)odhalovat světu. To už bude možná dost pozdě na to redefinovat přístup k sexualitě a nahotě. To musíme udělat teď.
Přístup společnosti k nahotě
V žádném případě tuto fotografii Třeštíkovy přítelkyně, ani toto veřejné sdílení neodsuzuji. Vlastně jsem vděčný za možná nevědomé otevření tohoto tématu. Třeštíkova fotografie nemusí být ani provokace, ani chlubení se. Může to být jen jeden zachycený okamžik, o který se chtěl autor podělit. Nevím. Ale právě takové momenty někdy nejlépe ukazují, jak se mění svět kolem nás. A možná stojí za to se u nich zastavit a přemýšlet, jestli nás tahle změna obohacuje, nebo spíš otupuje.
