Erwin Rommel: favorit Hitlera i zrádce Třetí říše, zemřel napůl dobrovolně

Narození Erwina Rommela se datuje do roku 1891. Tehdy se narodil v německém městečku Heidenheim profesně „obyčejným“ rodičům. Otec působil jako učitel, o matce, která byla dcerou významného politika, se toho tolik neví. Přestože neměl mladičký Erwin díky svým kořenům kdovíjak prošlapanou cestu, sám se viděl už od mládí v armádě. Ani ne ve dvaceti letech tak vstupuje do vojenské školy. Po pár letech navíc začíná první světová válka. A právě tady začíná jeho strmý kariérní vzestup.

Během války totiž úspěšně působí v čele pěchotních sborů. Jeho taktika, ke které se ještě později vrátíme, je neuvěřitelná. Svoji oblíbenost ve společnosti navíc silně podpořil tím, že je vždy v čele útoku mezi svými muži. Není tak překvapením, že se ke konci války stává kapitánem a přebírá nejvyšší německé vojenské vyznamenání Pour le Mérite.

Byť by se mohlo zdát, že svého vrcholu už dosáhl v pouhých 27 letech na konci války, opak je pravdou. Po první světové válce zůstává Rommel v armádě. Po vzoru otce začne učit. Své zkušenosti sdílí se studenty na vojenských školách. Rozhodne se také sepsat vlastní zážitky z období první světové války, a tak vzniká neobyčejná kniha, kterou dnes známe pod názvem Pěchota útočí a která je dodnes dostupná téměř v každém knihkupectví. Tehdy se ale stala obrovsky populární. To až tak, že se dostala do rukou Adolfa Hitlera, který si k Rommelovi začíná budovat velmi kladný vztah.

A tak se pomalu začne psát nová kapitola Rommelova života spojená s nejznámějším nacistickým vůdcem. Hitler se dostává k moci, což těší i samotného Rommela. První úkol přichází brzy. Rommel má přímo od Hitlera nařízeno, aby se postaral o bezpečnost sjezdu nacistů, který se koná v roce 1937 v Norimberku. Tady Rommel obstál, a tak se o rok později stane de facto člověkem zodpovědným za bezpečnost samotného Hitlera během jeho cest. To už jsou si velmi blízcí.

I během druhé světové války zanechává Erwin Rommel výraznou stopu. A nutno říct, že z pohledu svého národa pozitivní. Dostane se totiž poprvé ve své kariéře k velení tankové divize. A je více než úspěšný. Při útoku na Francii se jeho sedmá tanková divize v roce 1940 ukáže jako veledůležitá. Zde se navíc začne pomalu formovat jeho renomé „pouštní lišky“. Předvádí neuvěřitelně rychlé, účinné a překvapivé útoky. Postupuje tak rychle, že si s ním nepřítel neví rady. Francie je dobyta.

Hitlerova pozornost byla po roce 1940 upřena především směrem k Evropě. Své zájmy měl ale i na severu Afriky. Tam jeho spojenec Mussolini, který kolonizuje Libyi, napadá Egypt, který mají pod palcem Britové. V případě, že by se dostal až k Suezskému průplavu, mohl by zatarasit zásobovací tepnu nepříteli, a tím tak výrazně ovlivnit právě probíhající válku. Mussolini je ale zatlačený zpět, a tak se Hitler rozhodne poslat příteli pomoc v podobě Erwina Rommela s vojenským útvarem. V únoru 1941 tak Rommel přilétá do Afriky, kde má velit německým vojenským jednotkám – Afrikakorps.

Rommelova taktika v otevřené poušti, kde využívá rychlé manévry a překvapivé útoky, mu už nadobro vysloužila přezdívku „pouštní liška“. Jeho překvapivé útoky znovu odrazí Brity, kteří jsou navíc zahnáni hluboko do vnitrozemí Egypta. Jenže Rommel tady udělá jednu chybu, která se mu později stane osudnou. Během celého tažení opomene ovládnout přístavní město Tobruk. Trvá mu pak další víc než rok, než si ho podmaní. To ho ale stojí spoustu zdrojů, energie, a především času. Během vojenských operací se navíc v Alžírsku vylodí Američané, ze západu táhnou směrem na Afrikakorps, a spolu s Brity navíc v podstatě Rommela semknou do kleští. Kvůli tomu, že Hitler odmítl ústup a evakuaci vojáků, což se jistě Rommelovi nelíbilo, Afrikakorps jsou nuceni podstoupit marný boj proti přesile. Rommel opuští africký kontinent, Afrikakorps později kapitulují.

A právě tady se možná definitivně narušil Rommelův vztah směrem k Hitlerovi. Po svém návratu do Evropy byl pověřen obranou Atlantického valu. S Hitlerem se ale neshoduje na vedení dané operace. Invazi nakonec ani on sám nezabrání a brzy zjišťuje, že tak silně rozšířený požár už nejde uhasit. Píše tak Hitlerovi dopis, ve kterém taktně naznačuje, že jediné východisko je uzavření míru se západními spojenci. Hitler odmítá. Pár dní poté je na Rommela spáchán atentát, který ale s rozsáhlým zraněním hlavy přežije.

Bombovému atentátu se nevyhne ani Adolf Hitler. Jen se štěstím vyvázne 20. července 1944 jako živý ze svého bunkru Vlčí doupě. Později se dozvídá, že celou akci zorganizoval Claus von Stauffenberg a ve spiklenecké skupině měl údajně prsty i Erwin Rommel. Údajně proto, protože dodnes neexistují jasné důkazy o tom, že by tomu tak skutečně bylo. Pro Rommela to ale tak jak tak znamená konec.

V říjnu 1944 navštíví léčícího se Rommela dva generálové. Mají pro něj nešťastné ultimátum – buď spolkne kapsli s kyanidem, národu se oznámí, že podlehl zraněním a bude ho čekat státní pohřeb. Druhá možnost je jeho souzení za velezradu s možnou popravou a posláním jeho rodiny do koncentračního tábora. Na rozmyšlení má chvíli. Rommel se nepřekvapivě rozhoduje pro první možnost. Dne 14. října 1944 pod tlakem nacistického vedení si tak bere smrtelnou dávku jedu a umírá. Přestože jeho smrt byla oficiálně označena jako důsledek zranění, která utrpěl v boji, jeho tragický konec je dnes už veřejně dostupnou informací. A to především díky jeho manželce, která po válce celou pravdivou verzi příběhu zveřejnila.

Po své smrti tak byl Rommel na Západě vnímán jako jeden z mála německých velitelů, kteří nepropadli nacistické ideologii. Jeho vojenské taktiky a strategie byly studovány a obdivovány, ale jeho vztah k Hitlerovi a nacistickému režimu zůstává předmětem diskusí dodnes.

Zdroje: Novinky.cz, Deník.cz, Životy slavných, Wikipedie