Článek
Moje manželka na stará kolena (snad mi tuto formulaci odpustí) zažila na vlastní kůži rozlučku se svobodou s mladší generací holek ve věku 18 až 23 let. Nehlídala je. Byla právoplatný člen. Níže jsem s jejím souhlasem a vlastními slovy sepsal její vyprávění.
Počáteční obavy
Vyrazit na rozlučku se svobodou s holkami, které jsou ve stejném věku jako já (když se tedy dají dvě dohromady), je pro někoho šílenství, pro jiného odvaha. Pro mě osobně rozhodně obojí. Když mě v létě přes sociální sítě oslovila svědkyně mojí sestřenice (nevěsta) s prosbou o telefonní číslo, nejdříve jsem protočila panenky. Dokázala jsem totiž moc dobře odhadnout, o co jde. Rozlučka se svobodou. Svou sestřenici mám moc ráda. Ona mě také, což samozřejmě stvrdila i pozvánkou mezi ty vyvolené. V tom problém nebyl. Problém jsem už od začátku viděla jinde. A to právě v té partě kamarádek.
Rozdíly už od prvního kroku
Z té sedmičky holek jsem znala od vidění jen jednu. A i té bych věkem mohla dělat mámu. Rozdíly mezi námi se ale začaly projevovat ještě dřív, než bych na to vsadila. Ve chvíli, kdy se moje číslo objevilo ve WhatsApp skupině, jsem moc dobře věděla, že to nebude jednoduché.
Čekala jsem pár informativních zpráv, výměnu tipů atp. Místo toho? Jen během prvního týdne přišlo několik desítek hlasovek – tedy místo napsání textu zapnete nahrávání, něco řeknete a zvukovou zprávu pošlete. Osobně jsem zvyklá napsat krátkou zprávu, oni nahrávají několikaminutové vzkazy, kde se probírá všechno od výběru restaurace po odstín barvy trička.
Problém nastal tehdy, když jsem nezachytila nějakou podstatnou hlasovku a pomyslně mi ujel vlak. To se mně jako pracujícímu člověku běžně stávalo, protože zkrátka s mobilem v ruce v práci fungovat nemůžu. Ztrácela jsem se tak v konverzaci ještě dřív, než jsme se osobně všechny potkaly.
Jednou z běžných součástí dámských rozluček se svobodou jsou spoře odění muži. I k tomu na naší rozlučce došlo. Bude o tom řeč dále v tomto textu.
Co není zaznamenané, jako by se nestalo
Pak přišel samotný víkend. Holky chtěly vyrazit někam do ciziny. Tak jsme už předem naplánovaly Drážďany. Cesta byla bezva. Začala jsem si pomalu myslet, že by to nemuselo být až tak špatné. Sama si odpočnu od dětí, odreaguji se. Jenže opak byl pravdou. Byla jsem pořád ve střehu. Jedna věc mě totiž fakt zarazila hned ze začátku. Holky kolem mě všechno natáčely. Ale opravdu všechno. Autenticita okamžiku, jak ji mám ráda, šla absolutně stranou. Každý moment, vystoupení z vlaku, chůze po chodníku, přípitek, povídání si. Cokoliv vás napadne. To všechno se muselo zachytit na mobil. A když se záběr nepovedl? Tak se jednoduše zopakoval, dokud nebyl perfektní. Ani trochu nepřeháním. Když jsem pak manželovi s odstupem ukazovala asi desetiminutové sestříhané video, které bylo opravdu skvěle zpracované, byl nadšený. Jenže to proto, protože neznal kontext jeho vzniku.
Hodnota peněz
Další šok pak pro mě byly peníze. Chodily jsme do opravdu nelevných podniků, kde se objednávaly lahve drahého pití, které jsme nakonec ani nevypily. Holky, které byly povětšinou nepracující studentky, šly finančně na dřeň, i když to mnohdy nedávalo smysl. Přitom kdo mou sestřenku opravdu pořádně pozoroval, všimnul by si, že si snad nejvíce užívala prosté povídání si v parku jen několik desítek metrů od řeky Labe. Šlo o Sportpark Ostra, kdo Drážďany znáte.
Netvrdím, že to celkově byly špatně investované finance. Ale umím si představit, že by si nevěsta užila celou rozlučku i s polovičním budgetem, a ušetřené peníze by možná raději uvítala jako dar na pokrytí nákladů celé svatby.
Celý víkend jako velké sousto snad pro všechny
Jedním z vrcholů sobotního večera pak byl ještě objednaný namakaný frajer, který nás navštívil už na našem ubytování. Mělo jít o něco jako lehký striptýz s doprovodnou zábavou. Nic extrémně erotického. Spíše zábava. Původně jsem byla jediná, která tenhle nápad nepodpořila. A víte, co nakonec bylo nejvtipnější? Vlastně se to ani jedné z nás moc nelíbilo. Žádná z nás se necítila kdovíjak uvolněně. Bylo to spíše rozpačité, takže jsme to přibližně po půl hodince ukončily. Za nějakých 300 euro, jestli si dobře vzpomínám. Celkově jsem z téhle epizody měla pocit, že některé věci jako holky děláme víc kvůli sobě navzájem a vzájemnému očekávání než kvůli tomu, že bychom to vážně chtěly.
Můj závěr? Vlastně ani žádný nemám. Odkryla jsem vám jen nepatrný zlomek mých pocitů a zážitků. Ve skutečnosti je toho mnohem více. Nejvíce ze všeho se ptám sama sebe, jestli věkový rozdíl přibližně 15 let mezi lidmi je opravdu tak znatelný co se týče priorit, životního stylu, přemýšlení. Možná jsem byla dříve stejná. Nevím. Rozhodně jsem ale ráda, že jsem novodobou moderní rozlučku se svobodu jako host zažila. Je na co vzpomínat. A také o čem přemýšlet.
