Článek
Vztah naší společnosti k těm největším supermarketům v Česku je prazvláštní. Připomíná mi partnerský svazek dvou lidí, kteří se čas od času pohádají, nadávají na sebe, a přesto se vzájemně potřebují a rozcházet se neplánují. Typickým příkladem jsem i já sám. Přiznávám. Do supermarketu chodím nakupovat poměrně pravidelně. Zanadávám si občas na nedostatek košíků, ne vždy čerstvé pečivo nebo na vyprodané zboží, kvůli kterému jsem obchod vlastně navštívil. Na druhou stranu přiznávám, že kdyby ty největší supermarkety v Česku zavřely a já musel na nákup někam jinam, trochu bych tápal, kde to „jinam“ vlastně hledat.
Tento týden jsem navíc, pokud bych zůstal u partnerského přirovnání, s jedním známým supermarketem náš vztah ještě utužil. Vzájemně jsme si totiž projevili respekt a chovali se k sobě laskavě.
Sýrové nitě na místě, kam nepatří
V hlavní roli se představily korbáčiky. Někdo jim říká sýrové nitě. Procházel jsem totiž mezi regály a zastavil jsem se přibližně uprostřed supermarketu, kde se nachází část s technickými produkty. Tedy místo potravin si tady vyberete žárovku, varnou konvici nebo třeba sezónní zboží na zahradu. A právě v jednom takovém boxu jsem studoval parametry praktického pytle na posekanou trávu, když na mě „vybafnulo“ poměrně šikovně ukryté balení sýrových nití.
Tady malá odbočka. S něčím takovým se setkávám téměř na každém nákupu. Lidé během nakupování něco odloží, protože si to rozmysleli, nebo našli stejný produkt za lepší cenu, a vůbec se neobtěžují tuto věc vrátit na původní místo. Něco to vypovídá o naší společnosti a není to samozřejmě nic cnostného.
Uzený korbáčik. Na podobné sýrové balení jsem narazil během svého posledního nákupu
Prošlé datum trvanlivosti
Toto balení sýrů bylo tak nešikovně zapadnuté, že si ho pracovníci obchodu ani nemohli všimnout. Neodvažuji se nazvat Mirkem Dušínem, ale také na tom nejsem tak špatně, aby mi něco takového bylo lhostejné. Balení jsem proto vložil do košíku s tím, že ho za chvíli zase vrátím do otevřených chladících boxů, kolem kterých jsem měl brzy procházet.
Úplnou náhodou mi ale oči sjely na datum trvanlivosti, a ve vteřině jsem zjistil, že v ruce držím produkt, který už spíše patří do odpadkového koše. Ten jednak v mé blízkosti nebyl, navíc si ani nejsem jistý, jestli něco takového vůbec jako zákazník můžu udělat. A tak jsem se raději pár desítek kroků vrátil zpátky na informace, kde jsem balíček sýrů položil na pultík a pracovnicím obchodu stručně popsal svou situaci.
„Počkejte si na těch padesát korun“
Nechtěl jsem tropit žádnou scénu. A tak mi vrácení zboží v tichosti na informace přišlo tím nejlepším řešením. Čekalo tam na mě ale jedno nečekané a vlastně milé překvapení. Jednak mě tedy zaměstnanci obchodu poděkovali za pozornost, a pak jsem jen slyšel jednoho z nich říct větu:
„Postarej se tady prosím o těch padesát korun pro pána…“
Trochu jsem zíral a nechápal. Jakých padesát korun? Jenže velmi brzy mi bylo vysvětleno, že tato síť obchodů má zavedeno prozákaznické pravidlo, které stanovuje odměnu pro každého zákazníka v hodnotě padesáti korun v případě, že najde zboží s prošlým datem trvanlivosti.
Něco takového jsem slyšel vůbec poprvé. Dávno jsem registroval peněžní nebo poukázkové dary za příliš dlouhé čekání ve frontě. To ano. Ale dostat peníze za odhalení zboží s prošlým datem trvanlivosti? To mi nedávalo vůbec smysl. A tak jsem bez váhání odmítl, poděkoval za velkorysost a šel si dokončit svůj nákup.
Až s odstupem času jsem si uvědomil, že šlo vlastně oboustranně o jednu z těch příjemnějších zkušeností v supermarketu. Z lidského pohledu. Obchod totiž za tuto „chybu“ nemohl. Přesto se ke mně jeho zaměstnanci chovali vstřícně. Stejně tak já měl patrně právo udělat kolem celé téhle situace rozruch. Nic takového se ale nestalo, tak jsem více než rád, že obě strany zůstaly nad věcí.
