Článek
Kdo má oči jen trochu otevřené, jistě si všimnul velkého počtu singles mezi námi. Tedy počtu těch, kteří žijí sami bez partnera. Rok od roku je jich víc. Mnozí už dokonce začínají mluvit o fenoménu, který se stává novou realitou.
Pozor na zobecnění
Sociologové by nás tady jistě správně upozornili, že nelze mluvit obecně o skupině singles jako takové. Je třeba mluvit o každém jednom z těch několika set tisíc lidí, kteří žijí své originální životy a příběhy sami. Každý z nich z jiného důvodu. Každý z nich svou realitu prožívá jinak. Přesto se to mnohdy neděje a házíme všechny singles nesprávně do jednoho pytle.
Osobně znám blíže asi desítku lidí z Prahy ve věku mezi třicítkou a čtyřicítkou, kteří žijí sami a negativní nálepky „single“ se nemohou zbavit. S jejich souhlasem a se změněnými jmény sdílím alespoň část jejich pohledu.
Psi, cestování, pečení a posilovna
Ono totiž být single často zavání něčím negativním. Tito mí přátelé čelí nepříjemným otázkám od rodičů a prarodičů. Vašek se mnou sdílel běžný rozhovor v rodině, který končí standardně dřív než začne:
- „Kdy už si Vašíku konečně někoho najdeš?“
- „Nikdy babi, nebo aspoň ne teď.“
- „Vždyť je ti skoro čtyřicet.“
A to je přesně ono. Vaška považuje rodina za divného samotáře. Za jeden dílek puzzle, který už měl být dávno spojený s jiným. A těch nálepek má nejen on mnohem více.
Singles jsou podle mnohých divní samotáři. Ti, kteří tráví v posilovně každý den, protože mají spoustu času. Ti, kteří pečou několikrát v týdnu a své výtvory potom rozdávají v práci kolegům, nebo je hrdě vyvěšují na sociální sítě. Nebo to jsou cestovatelé, kteří s batůžkem na zádech tráví většinu dní v tichosti a hlavně sami. A pokud zrovna necestují ani necvičí, chodí se psem. Pes je automatika, někoho přeci mít „musí“. A toto všechno jako by mělo být důkazem určité zoufalosti.
Mít psa a nemít partnera je často považováno za znak singles.
Mí přátelé z Prahy
Když ale vidím Vaška a další své přátelé z Prahy, které znám osobně, vidím něco úplně jiného. Nevykazují známky smutku, zoufalství, prázdnoty. Naopak. Chodíme pravidelně na společné večeře. Bez partnerů, jen my přátelé. A moje kamarádka Martina mi jako dvojnásobnému otci nedávno řekla, že je plánování se mnou opravdu zoufalství, že každou druhou akci ruším a jestli se necítím sám mimo společnost. Chápete to?
Mojí známí singles jsou spokojení. Nejsou to žádní ztroskotanci, co nenašli lásku, ale zcela vědomě si zvolili život, který teď mají. Vztahům se někteří nebrání, to ano, ale až později.
Právě pro Martinu je pečení domácího chleba koníček, ne zoufalost. Pravidelné cvičení v posilovně je zase kvůli zdraví, režimu a socializaci. Cestování je pro mnohé záviděníhodný sen. Můj kamarád David lítá odhadem tak patnáctkrát ročně na dovolenou. Nízkonákladovou společností, na víkend, za pár desítek euro. Procestoval celou Evropu. Několikrát. Žije si v pětatřiceti svůj sen a v nejbližších letech ho nechce za nic měnit. A pes? Několik z mých přátel ho mají jen proto, protože si ho pořídili se svým předešlým partnerem. Ne proto, že nemohou unést svou samotu.
Inteligentní a sebevědomí lidé
A tak je není třeba litovat. Někteří mají za sebou složité rodinné příběhy a nechtějí opakovat chyby svých rodičů. Jiní zkrátka necítí potřebu mít partnery a děti, nebo alespoň ne hned. Často jsou to velmi inteligentní a zralí lidé.
A co je možná nejdůležitější – většina z nich by klidně ve vztahu být mohla. Jsou atraktivní, zábavní, chytří. Právě proto, že je jejich život tak pestrý a naplněný, jsou pro ostatní přitažliví. Je o ně zájem. A tak mají tu příležitost se do vztahu vrhnout.
Možná bychom se tak měli přestat dívat na „sólový život“ jako na mezistupeň. Možná je čas ho začít brát jako plnohodnotnou cestu. Protože single neznamená neúplný. Znamená to jen, že si někdo právě teď nepřeje být s někým jiným. A to je přeci naprosto v pořádku.
