Článek
Ve firmě, kde pracuji, máme skvělou personalistku. Každý rok s blížícími se Vánoci přichází s novými nápady, jak bychom mohli být někde užiteční. A ve finále z toho vždycky nevědomky profitujeme my sami. Stejně jako tentokrát.
Domov pro seniory a seznam přání
Nevím přesně, jestli se v našem případě jednalo o projekt Ježíškova vnoučata, nebo šlo čistě o sólo akci naší firmy. Není ale podstatné, pod jakou hlavičkou se pomáhá. Hlavně, že se pomáhá. Na tabuli v naší kuchyňce se objevil dokument, kterému ještě předcházel informační e-mail. V něm stálo, že se náš zaměstnavatel rozhodl podpořit jeden z místních Domovů pro seniory formou splněných přání. Každý z nás si může vybrat někoho, komu zajistí dárek a přibližně týden před Vánoci i osobně předá. Některá jména už „obsazená“ byla, my tak měli možnost se dopsat právě do vytištěného dokumentu na magnetické tabuli.
Co je to proboha za přání?
Po práci jsem se v kuchyňce zastavil. Spíš ze zvědavosti. Zajímala mě ta přání. „Kaštany, vánoční pyžamo, stojánky na fotky, dětská knížka pro vnoučky.“ Postupně procházím seznam. Trvá mi to asi deset vteřin a už se mi chce brečet. „Co to je proboha za přání, to jim opravdu stačí tak málo?“ přemýšlím si v mysli.
Seznam vánočních dárků, které si letos přejí senioři z jednoho Domova pro seniory v Česku
Čím víc se od toho snažím distancovat, tím víc mě to pohlcuje. Pod každým přáním si totiž automaticky představuji konkrétní lidský příběh. Dva stojánky na fotky chce asi člověk, kterému chybí někdo blízký. Chce je mít na stolku u sebe. Halenka s květovaným motivem je zase pro paní, která miluje módu, ale už si do obchodu sama nedojde. Dětská knížka pro vnoučky bude patřit babičce, která chce být připravená, až ji navštíví její nejmilovanější. Myslí dokonce víc na ně než na sebe. Kaštany v čokoládě červené. Tady zase přemýšlím, co za skromného člověka to musí být. Jen samotné kaštany? To opravdu? Tady už regulérně brečím. Neskutečně mě to dojímá. I teď, když si na to vzpomenu. Čtu dál. Sušený ananas, předplatné Rytmus života, ochucené polívky do hrnku. Jsem rád, že mě nikdo z firmy nevidí brečet. Beru propisku a dopisuji se k jednomu jménu.
Je čas se skutečně zastavit, ne o tom jen mluvit
Zvláštní mi připadlo, že mezi těmi všemi byl jen jeden člověk, který chtěl elektroniku. Navíc obyčejný tablet, klidně používaný. Tak skromná přání mě zaskočila. Začínám si nevědomky klást další otázky. Proč si toho přejí tak málo? To je opravdu potěší? Nechtějí toho víc? Tentokrát už vědomě začínám přemýšlet, jak s tím naložím sám. Bilancuji. Vidím ta přání a porovnávám je s tím, co si přeji sám. Vnímám, jak je stáří skromné. Přeji si, ať jsou v tomto Domově všichni dobrovolně z vlastní vůle, a mám o to větší touhu se postarat o své rodiče už v seniorském věku. Věnuji se jim dost? Měl bych, dokud je tu mám. Nosit pak krásné květiny na hřbitov už bude jen gestem, kterým je neoslovím.
A tak každému doporučuji krátké zastavení se. Ne lacině. Ne s nádechem klišé. Ale opravdově. Popřemýšlet o stáří, pomoci, rodičích, vztazích. Přečíst si celý seznam přání seniorů v našem příběhu. Každého z vás možná myšlenky zavedou jinam. I to je důležité. Nechat je plynout. A nenechte se svázat místem. Já tento silný okamžik prožil tam, kde bych to vůbec nečekal. V kuchyňce naší firmy.
