Článek
Víte, jak jsou některé domácí činnosti tak rutinní, že se nad nimi vlastně vůbec nezamýšlíte? Většinou na nich není nic příjemného a člověka spíše otravují.
U nás to tak je s čištěním zubů.
Dcera je ještě v předškolním věku, takže ji sice necháme, ať si je večer pravidelně vyčistí sama. Stejně po ní ale vždycky uděláme takovou tu finální kontrolu. Prostě rodičovské doladění detailů.
Zuby jsem většinou dětem čistil já. Přišlo mi, že jsem větší detailista než manželka (psáno s jejím souhlasem). Jenže poslední cca tři měsíce to nějak nevycházelo. Večer tak v posledních týdnech řešila hygienu dětí především moje žena, zatímco já odbavoval jiné povinnosti.
Až dnešek byl jiný.
Dcera stála na stoličce před zrcadlem. V pyžamu. Zuby vyčištěné a křičela na manželku, ať jí přijde zuby překontrolovat. Šel jsem zrovna kolem, tak jsme se kontroly chopil sám.
Obrázek je ilustrační
Ani v nejmenším jsem netušil, jak mě tahle situace emočně rozbije.
Začínám čistit stoličky a hned se mi vrací myšlenky o pár týdnů zpět, když jsem čistíval zuby já. Jak mě to otravovalo. Dcera byla tenkrát schopná zavřít a otevřít pusu třeba padesátkrát během toho čištění, takže mi absolutně tekly nervy.
Zároveň ale čistit ty malé perličky bylo kromě toho tečení nervů i roztomilou záležitostí. Malé děti jsem si užíval.
Dnes ale byly obě tyhle věci jinak. Moje dcera otevřela pusu bez ptaní a já měl možnost ji zkontrolovat zuby bez nepříjemných chvilek. Jako by dospěla a pochopila, že je tohle nutné zlo, které musíme oba zvládnout. Byl jsem překvapený, kam se poděla ta její „děckost“. Její zuby taky byly zároveň o dost větší, než jsem si pamatoval. Jako by za ty tři měsíce povyrostly o tři roky. Obě tyhle věci mě úplně rozhodily.
Protože když čistíte dítěti zuby pravidelně, změny tolik nevnímáte. Ale když najednou máte odstup, je to jako když si po čase projíždíte pár let staré fotky a žasnete nad tím, jak že jste to tenkrát vypadali. Vidíte ten skok. Ten růst. Ten čas, který se vám v tomto případě směje přímo do obličeje.
A já tam stál, s kartáčkem v ruce, a nebyl jsem schopný to udýchat.
Najednou jsem si uvědomil všechno.
Že mi roste před očima.
Že už dávno není batole, které si cpe prsty do pusy.
Že všechno, co dnes dělá, už za rok dělat nebude, protože jí to třeba nebude bavit.
Dojalo mě to ještě během čištění jejich zubů. Mile se pak na mě podívala a s pusou plnou pěny jen řekla „tati, děláš to moc dlouho“. Ani netušila, co se ve mně zrovna odehrávalo.
Když se mi před lety narodilo první dítě, absolutně mě iritovaly nevyžádané rady mého okolí o tom, abych si užíval každý okamžik s dětmi, že to uteče. Největší klišé na světě, co jsem kdy slyšel.
A dnes?
Dnes mě mrzí jak jsem se snažil v posledních měsících děti vždy někam „upíchnout“, ať máme se ženou chvíli klidu. Ať si odpočineme. Dohromady. Nebo každý sám. Ať máme čas na sebe, na práci, na večeři, na cokoliv. A přitom moc dobře vím, že jednou přijde den, kdy budeme bojovat o to, aby s námi strávily aspoň pár minut.
Chci na dálku poděkovat své dceři, že jsem jí dnes mohl vyčistit zuby. Byla to pro mě poučná lekce a zároveň jeden z nejkrásnějších okamžiků v tomto měsíci.
