Článek
Šel jsem dnes vynést odpadky. Oznamoval jsem to ženě šeptem, aby to neslyšely naše děti a zároveň aby věděla, proč se vlastně chystám na chvíli opustit byt. Jako naschvál ale kolem procházela naše pětiletá dcera a naprosto bez váhání a s energií v očích vypustila otázku:
„Tati, můžu s tebou?“
V tu chvíli mi v hlavě problesklo tisíc důvodů (to skoro není nadsázka), proč ne. Mám rád když věci odsýpají. A vynést odpadky s dítětem je pravým opakem. Navíc vyčerpávajícím a plným nebezpečí.
Musím počkat, než si obuje boty. Po cestě ven si může skřípnout prsty v několika dveřích, jak už se mimochodem před nedávnem stalo. Naštěstí se to obešlo bez zlomeniny. Před vchodem máme chodník, kde často neukázněně jezdí mladí na koloběžkách. Další riziko. Popelnice máme na zámek, který moje dcera ráda zdolává. Marně. Vždycky to chce zkusit, ale nakonec to stejně udělám já. I pytel s odpadky chce vyhodit ona. To by ale potřebovala alespoň metr šedesát. Takže ji pochopitelně vždy musím zvednout i s tím pytlem a zároveň ještě otevřít popelnici. Je to takové složitý trojboj, který nemám rád.
„Tati, můžu s tebou?“
Sama otázka mě naštvala. Chtělo se mi říct ne, že to zvládnu sám. Že už je přeci v pěti letech dost velká na to, aby chtěla chodit s odpadky. Jenže tady se to v mé hlavě začalo pomalu lámat.
Je to zvláštní paradox. Když jsme malí, chceme být velcí. A když jsme velcí, tedy staří, chceme být zase malí a mladí. Mají to tak děti i dospělí. Právě děti se uráží, když o nich řekneme „ty jsi ještě malý, to nemůžeš“. Obvykle vyletí jako čertíci z krabičky a začnou nás přesvědčovat o opaku.
Ve chvíli jsem si uvědomil, že vlastně chci, ať je moje dcera pořád maličká. Otevřela ve mně touto otázkou osobní bolest, kterou od porodu docela potlačuji. A to je stárnutí. Tok času. Něco, čemu se nedá vyhnout. To, že dítěti narostou první zoubky, je krásné. Ale zároveň to znamená, že už nikdy nebude mít ty roztomilé bezzubé dásničky. To, že se poprvé postaví, je radost, ale i konec roztomilého batolení. Já třeba málem obrečel, když se moje dcera před pár týdny naučila písmenko „R“. Nebo když přestala komolit některá slova, která v jejím podání byla kouzelná.
„Tati, můžu s tebou?“
A tak jsem nakonec řekl: „Ano.“ A stáhlo se mi hrdlo. Za odměnu se mi dostalo hlasité: „Hurá.“ Dcera nazula boty a běžela šťastná přede mnou. Ukázala mi cestu k popelnicím a já šel za ní a brečel jak želva. Díval jsem se, jak radostně poskakuje. Který dospělák by šel se mnou dobrovolně vynést odpadky? Jistojistě nikdo. A nikdy.
Vím, že jednou přijde den, kdy už to moje dcera neřekne. A vím, že ji to dokonce bude otravovat, když ji o vynesení odpadků požádáme. Ale dnes to tak nebylo. Dnes jsem prožil nejkrásnější vynesení odpadků v mém životě. Byl to vzácný moment, který, doufám, ještě v životě několikrát prožiji.
