Článek
Tomio Okamura sundal 6. listopadu z budovy Poslanecké sněmovny ukrajinskou vlajku. Natočil kolem toho neuvěřitelně teatrální video, které si k mému překvapení zasloužilo obrovskou vlnu podpory. Emotivní hudba v pozadí, skoro až státnicky vážný projev a vážný a odhodlaný výraz v tváři. Okamura ve videu mimo jiné pronesl větu: „Česká republika na prvním místě.“
Okamurovo divadlo a Češi až na druhém místě
Kdo by neznal realitu života v Česku, musel by si myslet, že se u nás celé poslední čtyři roky na Čechy vůbec nemyslelo. Jako by byli utlačovaní a zapomenutí. To je ale holý nesmysl. Češi se mají i finančně lépe.
To, že někomu pomáháte, zároveň přece neznamená, že nemyslíte na sebe. Tato rétorika ale Okamurovi fungovalo. Poštvat národ proti Ukrajině, vzbudit v lidech nesprávný dojem, že vláda má raději cizince než vlastní občany. Přesně to mu přinášelo podporu. Jeho prázdné gesto s vlajkou tak nepřekvapilo.
Co už překvapilo více, byla samotná podpora a potlesk části společnosti. V komentářích pod Okamurovým příspěvkem se objevila vlna nadšení: „Tak to je první silný krok téhle vlády!“ napsal jeden z diskutujících.
A já si jen kladu otázku, co je na tom silného? Měli bychom si vzít Okamuru za vzor proto, že podržel štafle a sundal žlutomodrou vlajku? Co je na tom hrdinského, vzorového, silného?
Dosluhující premiér a předseda ODS Petr Fiala.
To Petr Fiala je vzorem a hrdinou
Naopak na druhé straně najdeme Petra Fialu. Člověk, který díky pomoci Ukrajině možná prohrál volby. S pomocí našim bratrům nechtěl skončit. Za Ukrajinou stál. Věděl, že mu to doma body nepřinese. Ale viděl v tom lidskost. Viděl v tom naši povinnost vůči napadené zemi, která se brání agresorovi.
Byl to právě on, kdo se tehdy sebral a vyrazil vlakem na Ukrajinu. V době, kdy to bezpečné rozhodně nebylo. Mohlo to být gesto, které přineslo jen riziko. Ale zároveň také důležitý signál podpory. Možná tím, že tam jel, pomohl ukrajinskému národu vydržet o den déle. Možná poslal zprávu, která přispěla k tomu, že válka jednou skončí o pár hodin dřív, než kdyby zůstal doma a mlčel.
Právě proto se dnes na Petra Fialu dívám s neuvěřitelnou hrdostí. Představuji si ho za pár desítek let, jak sedí někde na terase a pije čaj. Kolem projde starší ukrajinský pár a podívá se na něj. Jen tak na sebe kývnou a beze slov si porozumí a vzdají si vzájemně respekt a podporu. Protože všichni tři budou vědět, že tehdy to byl právě on, kdo jednal vzorově, lidsky a hrdinsky.
To na Petra Fialu bychom měli být pyšní.
