Článek
Venku prší. Vzadu v autě mám dvě nervózní malé děti. Přijíždím k supermarketu udělat nejnutnější nákup. Spoléhám na volná vyhrazená místa pro rodiče s dětmi, která jsou nejblíž vchodu. Právě teď je potřebuji nejvíce. Jsou obsazená. Mám smůlu. Parkuji tedy o kus dál. Když kolem obou aut procházím, stačím si všimnou, že v žádném z nich není autosedačka a vůbec žádná stopa po dětech. V tu chvíli navíc k jednomu z nich přichází osamocený řidič, otevře si, pohodlně si sedne a odjíždí.
Výše jsem popsal vlastní zkušenost. Takovou, kterou v obměněné verzi prožil několikrát za život asi každý. Mě tyto situace dohánějí téměř vždy k šílenství. Bez nadsázky. Prožívám hněv, nespravedlnost. Snažím se bojovat, řidiče konfrontovat, edukovat. Nic nezabírá.
Od Čecha jsem dostal málem přes ústa
Dnes už jsou děti větší, takže přední místa u obchodů necháváme jiným. Pořád ale bojuji. Manželka to nemá ráda. Ve mně se ale vždy automaticky probouzí kousek Mirka Dušína. Jednu konfrontaci jsem prožil začátkem minulého týdne. Mluvím vždy slušně a neagresivně, automaticky i vykám: „Dobrý den, nezlobte se, že Vás zastavuji. Možná jste to přehlédl, ale stojíte na místě vyhrazeném pro maminky s dětmi,“ upozorňuji odhadem tak třicátníka.
Dávám vždy šanci druhé straně říct: „Jasně, máte pravdu, to jsem přehlédl. Jdu to hned přeparkovat.“ Místo toho ale dostávám zpátky ve vteřině sestavu nadávek, co mi je po tom, ať se nepletu do věcí, do kterých mi nic není. Navíc prý nemůžu vědět, jestli v obchodě nemá zbytek rodiny. „A máte?“ doptávám se. Místo odpovědi se v něm stupňuje agrese, přibližuje se ke mně. Tohle neskončí dobře.
Nedovoleně parkovaný vůz na místě pro rodiče s dětmi z našeho příběhu číslo dvě.
Vietnamec a naprosto odlišná reakce
Hned pár dní poté prožívám to stejné. V druhém příběhu. Znovu nepoučen se pouštím do konfrontace. Tentokrát z nedovoleně zaparkovaného černého Mercedesu vychází starší chlapík a rychlým krokem mizí v supermarketu. Doháním ho. Patří k vietnamské komunitě. „Dobrý den, nezlobte se, že Vás zastavuji…“ začínám svou klasickou řeč. Jeho reakce mě ale udiví. Pokorně se na mě dívá a po chvíli odpovídá, že si toho nevšimnul a že si dá příště pozor. Jeho upřímnosti věřím. Jde poznat, že to myslí vážně. Loučíme se a asi třikrát mi děkuje. Uběhne jen několik málo minut a znovu se potkáváme. Já opouštím samoobslužné pokladny a míjím ty klasické. U nich zrovna stojí tento pán a prodavačka ho odbavuje. „Děkuji, děkuji,“ volá na mě znovu. U toho se mírně usmívá a kýve hlavou opakovaně nahoru a dolu. Jako bych pro něj udělal něco opravdu velkého.
Z parkoviště pak nespěchám. Sedím v autě a celou situaci si znovu promítám. Dávám si ji do kontrastu s tím mladíkem, který mi před pár dny málem jednu vrazil. Mám sklon zobecňovat jako asi každý. Vietnamci jsou milí, Češi drzí a zlí. To ale nemohu, není to fér. Jde přeci jen o dva konkrétní lidi ve stejné situaci. Přesto si moje hlava dělá, co chce. Nemohu tak popřít, že mám od této epizody díky krásné reakci onoho Vietnamce vřelejší vtah k celé vietnamské menšině. I když nezaslouženě. Ale mám. Poučení je tak jednoduché. Mějme se na pozoru, protože i chování jednotlivce se počítá a může mít obrovský dopad.
