Černý nebyl ani arogantní, ani uražený. Zaslouží si naše zastání

Je 12. října 2025 a právě začíná zápas mezi fotbalovými reprezentacemi Česka a Faerských ostrovů. Málokdo by snad pochyboval o dominantním vítězství českého nároďáku. Stačí se podívat do minulosti našeho „A“ týmu a každý jistě zvládne vyjmenovat minimálně deset hráčů světového kalibru. Nedvěd, Baroš, Čech, Rosický, Schick, Souček, Koller… a mohli bychom pokračovat.

To znalost o hráčích z Faerských ostrovů je úplně jiná pohádka. Vždy počet obyvatel této země se počítá v řádu desítek tisíc lidí. Tedy populace odpovídající středně velkému městu v Česku. Proto vybavit si jméno alespoň jednoho fotbalisty z těchto ostrovů bude patrně nadlidský úkol.

Češi přesto v očekávaném duelu nezvítězili. S Faerskými ostrovy sice dominovali v držení míče (63 %), v počtu celkových střel (14:6) i v počtu úspěšných přihrávek (464:248). Jenže fotbal se hraje na góly. A v nich český nároďák padl 1:2.

Přestože šlo o jednu z největších sportovních porážek v posledních letech, je nutné také dodat, že se fotbal rok od roku stává vyrovnanější záležitostí. Připomeňme například říjnovou prohru favorizovaného Švédska na úkor týmu z Kosova.

Osobně jsem ale za mnohem větší prohru než výsledek 1:2 vnímal reakci společnosti na pozápasový rozhovor s Václavem Černým.

Mladý fotbalista byl po zápase viditelně zničený a unavený. Přesto to byl on, kdo si patrně vytáhnul černého Petra a dorazil k pozápasovému rozhovoru. Díky své ironické poznámce byl ale velmi brzy společností odsouzen. Vysloužil si tak nálepku uraženého a arogantního fotbalisty.

Například v diskuzi pod textem webu Sport.cz o tomto interview vyjádřilo pochopení pouze 16 % lidí. Zbytek se do Černého pustil s vervou, kterou by mu záviděl leckterý tribunál. Zkusme si ale jeho situaci představit. Kdo by chtěl po takové blamáži mluvit do kamery? Co bychom asi řekli my po tom, co bychom zklamali celý fotbalový národ?

Černý navíc zjevně mluvil s vědomím, že podobné rozhovory se často obrátí proti hráčům. Možná měl tu zkušenost z minulosti, kdy se některá slova (ať už vědomě, nebo nevědomě) lehce překroutila. Jeho reakce přesto nebyla sprostá ani urážlivá.
Byla ironická, lehce sarkastická, přesto ale lidská. Ukázal frustraci, kterou by cítil každý, kdo právě prožil neúspěch. Za to ho ale netřeba pranýřovat.

Očekávat, že bude hráč po zpackaném zápase klidný, rozvážný a pokorný, je více než naivní. Sport je plný emocí, adrenalinu. A možná by bylo načase, aby se česká společnost naučila tyto chvíle chápat, nikoliv je odsuzovat.

Václav Černý nepotřebuje výchovné lekce od lidí, jak zvládnout mediální komunikaci. Václav Černý potřebuje zastání a pochopení, že i sportovec není robot, ale člověk.