Článek
Nejsem typ člověka, který by s nadšením vyrážel do domovů seniorů. A už vůbec ne pravidelně. Obdivuji všechny ty, kteří mají dar od Boha se seniory mluvit a tato často depresivní místa navštěvovat.
Není v tom žádná póza ani neúcta. Je to pro mě prostá realita. Ta místa na mě působí jaksi těžce. Připomínají mi konečnost, ubývání sil, čas, který se krátí. Připomínají mi stáří takové, jaké opravdu je. Bez filtrů.
Zase ta naše personalistka
Dárek koupím rád. To je jednoduché. Něco vyberete na internetu, zaplatíte, zabalíte. Ale osobně ho předat? To je jiná disciplína. Vyžaduje překonání sebe sama. A letos znovu přišla chvíle, kdy jsem věděl, že tohle překonání je nutné.
Naše HR oddělení totiž znovu domluvilo schůzku v jednom z domovů pro seniory. Podobně jako před rokem, i tentokrát byl k dispozici seznam seniorů s jejich přáními na dárky. A i tentokrát jsme si mohli každý, kdo chtěl, jednoho ze seniorů vybrat, dárek zajistit a poté ho při společné návštěvě osobně předat. Já se i přes váhání znovu přihlásil.
Skromná přání
A podobně jako před rokem, i tentokrát se jednalo o finančně nenáročné dárky. Já kupoval knížku od spisovatele Hartla (kde zadání bylo, že může být klidně z antikvariátu čtená). Kolegové zase volili dárky jako předplatné různých časopisů, staré fotografie Prahy, praktické dárky jako oblečení, věci osobní hygieny a další. Absolutně nic, co by se dalo označit za rozmar. Všechno dávalo smysl. Všechno mělo nějaký důvod.
Ukázka z online sdílené tabulky pro zaměstnance naší firmy k volbě konkrétního dárku pro konkrétního seniora. Citlivá data jsou mnou rozmazaná.
Kromě dárků i zpěv koled
Letos ale nešlo jen o dárky. Naše HR oddělení se domluvilo s velmi milou ředitelkou domova, že návštěvu spojíme i se zpěvem koled. Byl jsem z toho nejdříve poměrně nervózní. Zpívat moc dobře neumím. Ta celková myšlenka mi připadala zprvu nešikovná. Pak se ale ukázalo, že šlo skoro o nejsilnější moment celé návštěvy.
Zpívali jsme. Někteří zpívali s námi. Někteří se jen tiše dívali. Někteří plakali. Chodili jsme po pokojích a po chodbách, kde jsme vždy zazpívali dvě, tři koledy. Ochotné sestry svážely seniory vždy na předem domluvená místa, kde jsme si mezitím chystali nástroje.
Povídání, doteky, milé chvíle
Lidé se s námi dávali do řeči. Vzpomínali. Vyprávěli o hudebních nástrojích, na které kdysi hráli. O tom, jaké to bylo, když hudba byla součástí jejich života. Mluvili o všem možném. Kde bydleli, co dělali, jak se mají dnes jejich děti, vnuci.
A hodně mě překvapilo, jak silná byla touha některých po fyzickém doteku. Podávali nám ruce. Děkovali nejen slovy. Pohladili nás po rameni. Drželi nás déle, než je dnes běžné. Ale nebylo to vtíravé ani nepříjemné. Bylo to tak lidsky zvláštní. Vnímali jsme tím jejich neverbální poděkování, které bylo velmi silné.
V jednu chvíli jsem si uvědomil, že jsem tak pohlcený atmosférou, že jsem skoro zapomněl na hlavní důvod, proč jsem tam byl. Na dárek. Na tu svou konkrétní seniorku, které jsem měl něco předat.
O dárek nakonec vůbec nešlo
Když jsem ji konečně předával Hartlovu knížku, měl jsem pocit, že je to ta nejméně důležitá část celého dne. Skoro se mi až zdálo, že i pro ně je naše návštěva víc než jakýkoliv dar. A to si nijak nefandím. Jen to šlo z těch lidí poznat. Byli vděční za setkání. Zájem. Zpěv. Přítomnost. Dotek.
Podobnou návštěvu tak jako minulý rok doporučuji opravdu každému. Ne proto, aby si připadal lepší. Ale proto, aby si na chvíli připadal užitečně a opravdově. Já z tohoto domova opět odcházel s o něco víc těžším srdcem. To se asi už nikdy nezmění. Ale zároveň i s pocitem, že přesně tak to má být.
Zdroje:
https://www.facebook.com/jeziskovavnoucata/?locale=cs_CZ
https://medium.seznam.cz/clanek/viktor-hakl-seniori-z-domova-me-rozbreceli-a-zahanbili-toto-je-jejich-vanocni-seznam-darku-104036
