Článek
Opak je pravdou - nemastné, neslané, trpké chuti. Po shlédnutí dlouho očekávaného biopicu o francouzském vojevůdci a císaři jsem z kinosálu odcházel s pocitem rozladění, skepse a mírného zklamání. Vždyť režisér Gladiátora, Vetřelce a Blade Runnera má na víc!
Ve stručnosti se dá říct, že nám Scott servíruje epické bojové sekvence a výsostně filmovou válečnou vřavu, která ale je proložena nicneříkající vatou milostných avantýr. Kdyby se film postříhal pouze z válečných scén, tak si užijeme úchvatný sestřih krutých bojů. Zatímco zbytek nudných konverzací mezi Napoleonem a jeho láskou Josefínou slouží pouze k tomu, aby si vojevůdce na chvíli odpočinul od děl, mušket a šavlí. Škoda, že si u toho neodpočine také divák, který v těchto mezerách spíše přivře oči. Hlavním problémem je, že kdyby snímek režíroval někdo jiný, rutinér jako Antoine Fuqua nebo Peter Berg, tak to pochopím. Ale na režiséra Scottova formátu je to zkrátka málo…
„Epické drama zachycuje život francouzského císaře Napoleona Bonaparte, jeho vzestup k moci a vztah k životní lásce Josephine, a ukazuje jeho vizionářské vojenské a politické taktiky na pozadí nejdynamičtějších bitevních scén jaké kdy byly natočeny,“ uvádí se v synopsi filmu. Scénář Davida Scarpa je pojat jako klasický filmový životopis a la Gladiátor nebo Alexandr Veliký. To se dnes již nedělá a většina biopiců (Sociální síť, Steve Jobs, apod.) se věnuje určitému životnímu výseku, na kterém se staví obraz portrétované osobnosti. Scarpa se Scottem berou diváky na výlet do turbulentního 18. století ve Francii a začínají zostra. Titulková sekvence nám zprostředkuje syrovou a realisticky natočenou popravu Marie Antoinetty, jakobínský teror, občanskou válku a vřavy mezi roajalisty a republikány.
Pak už se vše začíná točit pouze kolem dvou věcí: epických válečných bitev a vztah mezi Napoleonem a císařovnou Josefínou. Těžko říct, jestli byl Napoleon opravdu takový, jak ho ztvárnil herecky fenomenální, ale výraz takřka neměnící Joaquin Phoenix. Postava prakticky nevyjadřuje emoce, nemění charakter, sotva promluví a neustále jenom někde stojí a zkroušeně se dívá do krajiny nebo na lidi. Zato Vanessa Kirby jako císařovna Josefína si svoji roli užívá, předvádí tichou femme fatale i rebelskou mrchu, která ale svého muže bezmezně miluje - i přes občasné přelety a podvody. Napoleon úplně stejně pozoruje Josefinin klín jako ostřelování egyptských pyramid. Phoenixův výraz a mimika se prakticky nemění - ať už jde o slavnostní večeři, tak o surové a krvelačné posílání pěchoty, jízdy a dalších vojáků do boje. O tom, že jeho proslulý malý vzrůst využili v tiché scéně s mumií, se dá polemizovat. To ale patřilo k tomu lepšímu, co bylo mezi scénami válečných vřav. Jinak byl ale divák nucen sledovat korespondenci Napoleona a jeho milé, se kterou se nechal rozvést ve „jménu Francie“ a kvůli tomu, že Josefína mu nebyla schopna porodit potomka.
To vše zaobaleno do dramatu horoucí a vášnivé lásky na pozadí bitev u Waterloo, Slavkova nebo drsné noční bitvy o město Toulon (nemluvě o tom, že pravdivost průběhu těchto bitev je dosti na pováženou - ale stále se jedná o uměleckou licenci a ne o dokument). Diváci se také dočkají nechvalně proslulého tažení na Moskvu, kde Rusové město opustili a nechali spálit. Výborně to popsal záběr na Phoenixe sedícího v kremelském trůnu, jenž je pokálený ptáky, uprostřed noci v Moskě, kterou pohlcují plameny.
Lehké zklamání potvrdila také bitva o Egypt, kde se Scott vyhnul odstřelení nosu sfingy. To napravil surovým poničením pyramidy, kdy rozstřelení její špičky okamžitě donutilo egyptské vojsko ke kapitulaci. Scottovi se podařilo vykreslit krvelačnost a surovost Napoleona, ale opomenul přiblížit jeho proslulé strategické uvažování a chladné plánování, které z něho učinilo jednoho z největších vojevůdců. Divák se prakticky nikterak nedozví, proč byl Napoleon tím neporazitelným a geniálním stratégem. Vypadá to tak, že měl prostě štěstí a vyhrál - z filmu se nedozvíme, co ostatním generálům chybělo. Dost rychle se také odbyl Napoleonův nucený exil na ostrově Elba, odkud se rozhodl „vzít si zpátky Francii a Josefínu“. Je to zkrátka hlavně o lásce a boji, ale kamsi se vytratila ona politická Napoleonova část. Tím největším mocichtivým gestem, které Napoleon ve filmu ukáže, je útěk před pařížskými oponenty a jejich následné zahnání pomocí vojáků se slovy: „Teď můžete hlasovat!“ To sice leccos o „korsickém gaunerovi“ vypoví, ale není to málo? Vždyť i jeho politický statement a vládní machinace na francouzském císařském dvoře se zásadně zapsaly do dějin Francie.
Filmu se po technické stránce nedá, co vytknout - co se týče velkolepé kamery Dariusze Wolskiho a jeho palety žlutavých a šedo-modrých barev, tak polský kameraman servíruje jeden klasicistní obraz za druhým. Záběry by se z místa mohly zarámovat do zlata. Střih akčních scén je dynamický a divák se jednoduše orientuje v choreografii boje, ale zároveň se cítí, jako by sám byl jedním z účastníků krvavého chaosu. Máte strach, cítíte bolest a utrpení umírajících vojáků a zraněných koní. Všude je krev, bahno a křik. Bitvy to jsou opravdu velkolepé! Za vyzdvihnutí stojí už první noční útok na přístav v Toulonu, který drží britská armáda. Překvapení Britové uprostřed noci a vynalézavé obsazení pevnosti, kdy se do boje přidal i sám zoufalý, vystrašený, ale skálopevný a odhodlaný Napoleon stojí za to. Scott hezky uzavřel „filmový kruh“ tím, že na konci u Waterloo také poslal Napoleon vstříc šavlím a mušketám britských vojáků. Za doprovodu písně Waterloo Requiem se vojevůdce a francouzský císař vydává do předem prohraného boje. Proč ale učinil podivné rozhodnutí a obětoval jízdu a první pěšáky? Na to nám tvůrci neodpoví…
Možná nám na dané otázky odpoví čtyřhodinová režisérská verze, která bude dostupná na videotéce Apple TV+? Přesto bych čekal, že úctyhodných 158 minut bude slovutnému Ridleyi Scottovi stačit. Výstižný, jednoduchý a všeříkající popis toho, o čem snímek Napoleon je, shrnují poslední slova samotného Bonaparteho: „Francie, armáda, Josefína.“
Text původně vznikl pro web Krajskélisty.cz.
