Článek
Dvě a půl hodiny ostré kritické podívané, které natočil švédský ceněný režisér a miláček canneských diváků Ruben Östlund, nabízí celou sérii méně či více šokantních scén plných humoru a napětí. Na stříbrném plátně vystoupí celá plejáda více či méně slavných jmen, kterým konkuruje opilecký americký kapitán luxusní jachty s tváří Woodyho Harrelsona. Mezi další zajímavé herecké objevy patří Harris Dickinson, Charlbi Deanová nebo Zlatko Burić jako ruský oligarcha prodávající sra*ky.
Film můžete zastihnout ještě v několika vybraných českých kinech, nebo je dostupný na videoplatformě KVIFF.TV.
Prvních několik minut se zdá, že budeme sledovat další z mnoha artových dramat z Evropy. Po castingovému otevření a diskusi nad tím, kdo bude platit večeři, se ale příběh konečně začíná rozjíždět. Jakmile se postavy potkají na luxusní jachtě, tak se spustí brutálně rychlý a dramatem i humorem nacpaný kolotoč s roztodivnými postavami a mikropříběhy jak z devadesátkové privatizace v Rusku, tak z života hispánské toaletářky z podpalubí. Z luxusních kajut se přesuneme do exteriérů divokého pralesa a na pobřeží tropického ostrova, kde doslova začíná boj o holý život.
Přesto, že Trojúhelník smutku staví na - v poslední době lehce otřepaném a často využívaném - schématu jakési politicko-společenské satiry, tak film funguje také jako ostrá tragikomedie. V zásadě jde o jednoduchou premisu: co udělají služebníci, když dostanou možnost nastoupit na místo svých šéfů? „Model Carl a jeho partnerka influencerka Yaya jsou pozváni na luxusní výletní plavbu. Společnost jim zde dělá opravdu vybraná smetánka. Je tu starý mládenec hledající životní lásku, výstřední ruský obchodník a celému mumraji vládne kapitán, který je věčně pod parou. Když nečekaná událost zamíchá kartami, charaktery cestujících se ukáží v pravém světle,“ přibližuje filmový příběh text distributora na Česko-Slovenské filmové databázi. Dvojnásobný vítěz Zlaté palmy z festivalu v Cannes Ruben Östlund natočil břitce satirickou komedii o společenských rolích a opojné síle moci, která nenechá na žádném z pasažérů nit suchou.
Nápaditá režie umně střídá styly vyprávění, filmovou formu včetně řemeslné a technické stránky - čím více příběh graduje a nabírá na obrátkách, tak se kamera „zakousává“ do jednotlivých postav blíže a blíže. Snímek je rozdělený do tří samostatných kapitol, které jsou na sebe navázané a dělí je pouze pár časových skoků. Jinak švédský režisér sleduje hlavně příběh dvou mladých influencerů a modelingových hvězdiček Carla a Yayi, kteří se vydávají na odpočinkovou plavbu na jachtě, jež je plná boháčů z nejrůznějších oborů a koutů světa. Na palubě je ruský oligarcha a obchodník s hnojivy, věčně opilý kapitán, postarší manželé a obchodníci se zbraněmi z Německa nebo zakřiknutý softwarový vývojář a šéf miliardového koncernu. Zkrátka a jednoduše: parta snů, se kterou se chcete plavit po moři nebo ztroskotat na zdánlivě opuštěném ostrově.
Luxusní večeře jako nástroj zkázy
Tato černohumorná komedie je plná poměrně silných a zapamatovatelných scén: slavnostní „kapitánská večeře“, kde se nóbl kuchařské speciality stanou katalyzátorem střevních problémů. Mořská nemoc, noční bouře a kapitán, který není příznivcem „fine diningu“ nebo opilecký rozhovor mezi ruským kapitalistou a americkým komunistou patří k těm nejzajímavějším filmovým dialogům, které jsem tento rok slyšel. „Jediné místo, kde funguje socialismus, je peklo - a tam ho nepotřebují.“ Této satirické ódě na nikdy nevyrovnanou společnost kraluje postava Woodyho Harrelsona jako svérázného kapitána lodi. Je ale škoda, že herce využili především jako mediální lákadlo a reklamu pro plakáty a trailery. Harrelson má ve filmu pouze pár scén, ale všechny patří k tomu nejlepšímu, co snímek nabízí. I zbytek hereckého ansámblu je dobře obsazený, včetně výtečné herečky z Kapského města Charlbi Deanové, která tragicky zemřela letos v srpnu krátce po uvedení filmu na festivalu v Cannes.
V určitých situacích se může stát kdokoliv parchantem, ovšem přirození parchanti jsou na tom vždycky lépe, protože nebojují s výčitkami. A slušný marxista musí bojovat se svým názorem a učením pouze jedinou zbraní: alkoholem. Řízná společenská kritika zpracovaná podnětným originálním scénářem a zabalená v divácky velmi vstřícném a zábavném kabátku. Výbuchy smíchu jisté, stejně jako pobavené zhnusení ve skvěle vygradované scéně kapitánské večeře. Dvojznačně zkonstruované zakončení budí náznak pachuti: věděl režisér, jak svůj film ukončit? Trojúhelník smutku je v lecčems podobný jako úspěšná jihokorejská festivalovka Parazit z roku 2019. Zároveň ale kritizuje a tepe do všech vrstev společnosti a neomezuje se pouze na elity. Bere to od shora dolů - kritizuje nablýskané prostředí modelingu, klientelismus na zámořské plavbě, nechutně bohaté multimilionáře a jejich zlatokopecké milenky a manželky, ale také strmé zešílení obyčejné toaletářky nebo prospěchářství hezkých chlapců. Z dekadentní komické linky na vodě se tvůrci noří do hloubi temného ostrova, kde se z dřívějšího osazenstva luxusní jachty stává podobné uskupení jako postavy z alegorického románu Pán much.
