Článek
Zatímco podle posledních temných událostí z konce prosince bych řekl, že již nejsme tak mírumilovní jako hlavní postava z románů Jaroslava Haška. To s tím pivem, ale stále sedí - jsme přeborníci v pití tohoto nachmeleného zlatavého moku, kdy vedeme celosvětovou tabulku s tím, že každý Čech vypije 140 litrů piva za rok. Pěkné, škoda že se tento sport ještě nedostal na Olympiádu. A co ty pohádky? V minulosti jsme možná byli mistry na filmové pohádky, které nám záviděl celý svět (spíše ten, který vůbec věděl o tom, že žánr pohádky vůbec existuje). Ale dnes? Zůstalo nám pouze pár pohádkových skvostů od Jiřího Stracha, ale jinak to nestojí za moc.
Klasické pohádky vs. současné pohádky - proč jsou televizní programy o Vánocích přecpané infantilními romantickými komediemi a desítky let starými pohádkami? Protože jsme Češi! A proto my, Češi, máme rádi naše české pohádky. Stále si myslíme, že jsme mistři v pohádkách a nikdo se nám ve „filmové pohádce“ nemůže rovnat. Přesto, že onen žánr „filmové pohádky“ vlastně nikde jinde než ve střední Evropě neznají a téměř neexistuje. Pojďme si zrekapitulovat, proč je tento specifický filmový útvar pro nás tak oblíbený, ale mnohdy také nenáviděný. Hezké a příjemné, nejen filmové, svátky vánoční.
Vánoční svátky jsou v Česku odnepaměti spojené s tradičními, ale i novými, především tuzemskými pohádkami. Realitou ale je, že starší pohádky jsou v lecčems infantilní a zastaralé, ale přesto na ně nedáme dopustit. Na druhou stranu současné a nové pohádky jsou tak daleko od těch klasických pohádek, že se málokdy podaří filmařům podaří zavděčit. Ostatně moderní pohádky jsou mixem nových přístupů, ale také pokusu navázat na to nejlepší z tradiční české filmové pohádky. Což je úkol pro Herkula, který reálně nelze splnit, a Česká televize moc dobře ví, že se nemůže zavděčit všem. Ostatně je také jediným televizním hegemonem, který si může dovolit každý rok natočit původní pohádku na Štědrý den, která je rok co rok jedním z nejočekávanějších televizních filmů celého roku. Je to čest, ale také prokletí, mít tento vánoční opus magnum na starosti.
„Vezměte si, že skoro každý druhý člověk v republice se dívá na váš film. To je přece peklo. Vánoční pohádka pro režiséra rozhodně není odměna, spíš trest. Je to adrenalinový sport, kvůli kterému můžete také skončit na lexaurinu. Obdivuji režiséra Karla Janáka, že je schopný to dělat tak dlouho a v takovém množství,“ řekl režisér Jiří Strach v rozhovoru pro Týdeník Echo. A je pravda, že tradiční režijní hegemon a majitel monopolu na vánoční pohádku na Kavčích horách Karel Janák natočil už 8 pohádek a neustává. Chce to nervy, odvahu a také velkou porci vůle - to bezesporu.
Zpět ale k syndromu českých filmových pohádek - proč se nám líbí infantilně se smějící a hloupoučcí čerti? Podívejme se kousek za hranice do Rakouska nebo Polska, kde chodí po ulicích zástupy Krampusáků, což jsou démoničtí ďáblové jako z hororů. Totéž vodníci v českých pohádkách jsou spíše roztomilí popletové, kteří ale pod vodou drží duše v porcelánových hrnečcích. Není to až nabubřele naivní výklad? Vodní bytost, žijící v močálech a rybnících, uchovávající si duše zemřelých, lační po čerstvých buchtách? V dnešní době už přežitek a závan starých československých filmových pohádek, které v totalitním režimu dávali občanům naději a možnost se alespoň na chvíli vymanit z letargie komunistického běsu. Teď už ale mix pohádkových království, draků a princezen funguje pouze v říši dětských snů, ale do kina to diváky už moc nevytáhne. Pouze můj osobní názor, neopírám se o surová čísla a statistiky, ale víceméně to bude odpovídat. Vždyť do kinosálů se dostávají pouze pohádky Zdeňka Trošky, který už šel do filmařského důchodu, nebo pokračování či remake slavných pohádek (např. Anděl Páně, Tajemství staré bambitky, norská verze Tří oříšků pro Popelku apod.).
Pohádkový vývar z Šíleně smutné princezny
Když si to vezmeme optikou posledních let, tak je to v rámci nových vánočních pohádek od České televize „vše na jedno brdo“. A bohužel se jedná o jednu podprůměrnou podívanou za druhou. Snad až na ojedinělé pohádky, jako je O zakletém králi a odvážném Martinovi od slovenských tvůrců právě v čele s Peterem Bebjakem nebo O vánoční hvězdě od Karla Janáka, tak je to jedna velká průměrná filmová jízda, která nestojí za řeč. Další pohádky především od Karla Janáka, který drží jakýsi monopol na „výrobu“ štědrovečerních pohádek, jsou směsicí osvědčených postupů odkoukaných z kultovních pohádek, jako je Šíleně smutná princezna nebo S čerty nejsou žerty.
Výchozí pozice je dobrá, ale výsledný film už bohužel zaostává za inspirativními zdroji tvůrců. Filmy, jako jsou Jak si nevzít princeznu, Princezna a půl království nebo Nejlepší přítel, jsou pouze vývarem z toho, co česká historie pohádky a filmařského řemesla nabízí. Důvodem může být fakt, že každý rok se musí 1 až 2 pohádky natočit, monopol drží jedna malá skupina filmařů (v čele s Karlem Janákem, teď už i Peterem Bebjakem) a inspirace dochází. Vše se točí na jedno brdo bez větších uměleckých ambicí a z oné kdysi slavné české pohádky se stává každoroční produkt, který je doplňkem k dárkům a kaprovi s bramborovým salátem.
