Článek
Mantry jsme si psaly obyčejnou tužkou na rámy postelí.
Na stejných místech, kde jsme si potají v noci vystavovaly fotografie svých blízkých. Přes den totiž musely být zamčené ve skříňkách, protože nám nic nemělo připomínat teplo domova nebo alespoň ten pocit blízkosti.
„Vězení má být trest, ne dovolená,“ připomínali nám bachaři denně.
Jako bychom na to mohly zapomenout.
Stačilo se rozhlédnout kolem sebe.
Alice
V minulém příběhu jsem psala o Alici. O ženě, jejíž hněv a autorita stačily k tomu, aby mě ostatní vyřadily ze svého středu. Aniž by jim musela cokoliv přikazovat, přestaly se mnou mluvit. A později stačilo její jediné gesto, aby mě mezi sebe zase přijaly.
Lidé ale nebývají pouze dobří, nebo špatní. Stejně jako svět není pouze černobílý.
Právě Alice mě totiž ve vězení přivedla k buddhismu. Ten vnitřní klid, který z ní vyzařoval, byl něčím, co jsem si chtěla osvojit.
Díky tomuto blogu jsem si vzpomněla na první mantru, kterou jsem kdy v životě slyšela. Zazněla právě z úst Alice:
Óm Tat Sat Óm.
Tenkrát jsem nerozuměla jejímu původu ani významu. Pamatuji si ale její zvuk a především klid, který při ní z Alice vyzařoval.
Až mnohem později jsem zjistila, že slova Óm Tat Sat Óm pocházejí z Bhagavadgíty a představují absolutní pravdu a skutečnost.
Další přesná slova manter, které nás Alice učila, si už dnes nevybavuji. Nechci je nahrazovat něčím, co by možná znělo podobně, a ani nepatří do mé skutečné vzpomínky.
Pamatuji si však všechno, co bylo kolem nich.
Časopis Šaman. Pět Tibeťanů. Meditaci místo odpoledního spánku. Studenou sprchu ve chvíli, kdy mi hlava jela na plné obrátky a měla jsem nervy na všechno a na všechny kolem sebe.
Cokoliv, co mě dokázalo vrátit zpátky do mé vlastní energie.
Do vnitřního klidu.
Místo, kam nikdo nemohl
Ve vězení o vás rozhodují druzí.
Kdy vstanete. Kdy se najíte. Kdy se zamknou dveře. Kdy se dostanete ven a zda vůbec. Kdy se můžete osprchovat, zavolat domů nebo se podívat na fotografii člověka, který vám chybí.
O to důležitější bylo objevit prostor, do kterého nikdo jiný nemohl vstoupit.
Vlastní mysl.
Neznamenalo to, že bych zavřela oči, několikrát se nadechla a všechno bylo najednou v pořádku.
Nebylo.
Pořád jsem byla ve vězení. Pořád jsem nesla následky svých rozhodnutí. A pořád jsem se musela dívat na ženu, kterou jsem se stala.
Možná právě proto pro mě bylo tak těžké naučit se přijmout samu sebe.
Přijetí totiž neznamená omluvit vlastní činy. Neznamená říct si, že se vlastně nic nestalo a za všechno mohou druzí.
Znamená dokázat zůstat sama se sebou. Podívat se na vlastní chyby bez útěku, ale také bez neustálého sebetrýznění.
Teprve když člověk přijme to, kde právě stojí, může udělat první skutečný krok jinam.
Tina Turner a rok 1973
Když přemýšlím o buddhismu a jeho síle, jako první mě napadne Tina Turner. Její příběh se ke mně dostal asi dva roky poté, co jsem vyšla z vězení.
Také ona žila s despotickým a násilným mužem, když ji v roce 1973 Valerie Bishop, která pracovala ve studiu jejího manžela Ikea Turnera, seznámila s ničirenovským buddhismem a s recitováním slov:
Nam-myoho-renge-kyo.
Tato slova bývají překládána jako oddanost mystickému zákonu Lotosové sútry.
Tina Turner později mluvila o tom, že jí buddhistická praxe pomohla objevit vlastní vnitřní sílu a získat odvahu změnit svůj život. Mantry a duchovní zpěvy se staly také součástí její hudební tvorby.
A víte, co je neuvěřitelné?
Ve stejném roce, v roce 1973 jsem se narodila já.
Náhoda?
Nemyslím.
Zatímco Tina Turner tehdy začínala objevovat sílu buddhismu, já jsem právě přicházela na svět. Netušila jsem, že se naše cesty jednou alespoň symbolicky protnou. A že její prostřednictvím o mnoho let později pochopím něco, co ve mně začalo klíčit už za mřížemi.
Meditační zahrada
K myšlence vnitřního prostoru jsem se později vrátila také díky filmu a knize Jíst, meditovat, milovat.
Richard z Texasu tam hlavní hrdince Liz pomáhá pochopit, že klid nemusí hledat v nějaké dokonale zařízené meditační místnosti. Prostor pro meditaci si člověk vytváří uvnitř vlastní mysli. A stejně jako skutečnou místnost si ho musí postupně uklidit a zařídit.
Tahle představa mi byla blízká.
Já jsem si svoji meditační zahradu nezačala vytvářet v chrámu, v ašrámu ani na cestě do Indie.
Začala jsem si ji vytvářet ve vězení.
Na kovové posteli. Mezi zamčenými dveřmi, studenou sprchou a fotografiemi, které jsme si směly vystavit pouze potají.
Svoboda uvnitř
Buddhismus se pro mě nestal útěkem před realitou.
Naopak.
Postupně formoval moje přesvědčení, že změna nepřijde zvenčí a nikdo ji neudělá za mě.
Když moje hlava nedokázala vypnout, přišel pohyb, studená voda nebo meditace. Když jsem nemohla změnit prostředí kolem sebe, musela jsem si vytvořit svůj vlastní prostor uvnitř.
A právě tam začíná všechno.
Kdo nezmění své myšlení, nemůže změnit své činy. A kdo nezmění své činy, nemůže změnit svůj život.
Ve vězení mi mohli určit, kdy se dveře otevřou a kdy se zase zavřou. Mohli zamknout moje fotografie do skříňky a každý den mi opakovat, že vězení není dovolená.
Nemohli ale vstoupit do místa, které jsem si postupně vytvářela uvnitř sebe.
Když se dnes dívám na lotosový květ, vidím v něm právě tuto cestu.
Vyrůstá z bahna a temnoty. Musí se prodírat kalnou vodou, než se dostane ke světlu. A přesto nakonec rozkvete do krásy, která v sobě nenese nic z prostředí, ze kterého vyrostla.
Možná právě za mřížemi začal růst i můj vlastní lotos.
A možná jsem právě tam poprvé pochopila, že skutečná svoboda nezačíná otevřenými dveřmi.
Začíná uvnitř.
Za mřížemi jsme ale nehledaly jen vnitřní klid. Hledaly jsme také blízkost, dotek a pocit, že k někomu patříme.
Když zavřete desítky žen na jedno místo, láska si začne hledat vlastní cestu. Někdy něžnou. Jindy nebezpečnou.
Viděla jsem vztahy mezi ženami, lásku k bachaři i něco, co jsme do té doby znaly jen z filmu Padesáti odstínů šedi, kdy jedna z žen zůstala celou noc připoutaná k posteli, ne kvůli trestu. Byl to zákon dominy a subiny…
A o lásce za mřížemi vám mohu vyprávět příště… a třeba taky ne 😊. Nechte se překvapit.
Veřejné informace o buddhistické cestě Tiny Turner vycházejí z jejích vzpomínek a z článků časopisů Lion’s Roar aTricycle. Význam slov Om Tat Sat vychází ze 17. kapitoly Bhagavadgíty.
