Článek
Slíbila jsem vám, že vás příště vezmu dovnitř. Za dveře, které se za mnou jednoho dne zavřely a oddělily mě od života, který jsem do té chvíle žila.
A také jsem vám slíbila Michaelu.
Ve vězení se jí říkalo Tarantule. Veřejnost ji ale zná především pod jejím skutečným jménem.
Žena, kterou soudy pravomocně odsoudily k sedmnácti a půl roku vězení za vraždu německého podnikatele. Společně s ní byli odsouzeni také její tehdejší manžel a další muž - její milenec. Tělo zavražděného bylo rozřezáno a ukryto v lese. Ona se později opakovaně snažila dosáhnout obnovy řízení, ale neuspěla.
Tohle jsou veřejně dohledatelná fakta.
Když jsem ji poznala já, prezentovala se jako nevinná žena, které se navzdory pomoci různých lidí a organizací nedaří prokázat pravdu.
Potkala jsem ji pouze jednou.
A dodnes jsem za to vděčná. Protože i teď, když o tom píšu, mám na těle husí kůži.
Tři dny a dvě noci
Jednoho dne jsem musela odjet na podrobnější lékařské vyšetření. Ve Velkých Přílepech jsme sice měly přibližně dvakrát týdně lékaře, ale na vyšetření, která nebylo možné udělat přímo ve věznici, jsme jezdily do vězeňské nemocnice na Pankrác nebo do Prahy-Ruzyně.
Eskortní dny byly v úterý a ve čtvrtek. Když vás v úterý odvezli a všechna vyšetření se nestihla během jediného dne, zůstali jste tam až do čtvrtka.
Ještě horší to bylo, když jste přijeli ve čtvrtek. To jste tam mohli čekat až do dalšího úterý. A strávit celý víkend pouze v cele o rozměrech přibližně 3 × 4 metry, s toaletou přímo v místnosti, opravdu nechcete.
Pro mě to tenkrát znamenalo tři dlouhé dny a dvě těžké noci.
Ruzyně byla mužská věznice, ale jedno patro sloužilo také ženám. Dostávaly se tam ženy, které přijely na vyšetření, i ty, které čekaly v takzvaném přechodném přijímači na rozhodnutí, kam budou zařazeny. Zda pojedou do Opavy, do Velkých Přílep, do Světlé nad Sázavou nebo na otevřené pracoviště v Řepích.
Alespoň tak to fungovalo v době, kdy jsem byla ve výkonu trestu já.
Právě tam jsem se ocitla na cele s Michaelou.
Žena, která tam zdánlivě nepatřila
Když jsem ji viděla poprvé, působila jako žena, která tam snad ani nemá co dělat.
Nádherná holka. Mikádo havraní barvy, jako vystřižená z módního časopisu. Chyběl už jen kostýmek od Chanelu a mohl z toho být virální snímek plný paradoxu – luxusní elegance uprostřed vězeňské cely.
Ano, i tam mi občas naskočilo moje marketingové myšlení.
Ale zpátky k tématu.
Pletla svetry, ukazovala mi různé vzory a vyprávěla o své dceři. Říkala, že právě kvůli tomu, co se jí stalo, začala dcera studovat kriminalistiku.
Mluvila také o Spolku Šalamoun, který se věnuje případům lidí, u nichž existuje podezření, že byli odsouzeni neprávem. Podle jejích slov jí spolek pomáhal prokázat nevinu.
Ona však tvrdila, že byla nevinná. Jen se jí to stále nedařilo dokázat.
Od druhé spolubydlící jsem se však dozvěděla, že žena, se kterou sdílím celu, byla odsouzena za úkladnou vraždu. Když jsem později telefonovala s Davidem, řekla jsem mu, s kým na cele jsem. Při dalším hovoru mě varoval, abych si na ni dávala pozor. Nevěřil tomu, že je taková, jak se přede mnou prezentuje.
Jenže to bych nebyla já.
Já jsem tehdy lidem důvěřovala. Vlastně jsem jim důvěřovala téměř vždy.
S Michaelou jsme si dál povídaly. Protože jsem sama pletla, ukazovaly jsme si různé vzory a triky, jak některé věci dělat jednodušeji. Dokonce jsem jí některé vzory vyšívala.
Všechno probíhalo úplně klidně a normálně. A já se jí ve své naivitě a důvěře zmínila, že mi David o jejím případu něco málo řekl.
Neznala jsem celý příběh. David mi všechny podrobnosti ani sdělit nechtěl, zřejmě proto, aby mě zbytečně nevyděsil. I na tu dálku a v situaci, ve které jsem se nacházela, se mě snažil chránit.
Řekla jsem jí pouze, že mě její situace mrzí a že jí budu držet palce, aby všechno dobře dopadlo.
A opravdu jsem to myslela upřímně.
Moje vyšetření skončila a já se vrátila do své mateřské věznice ve Velkých Přílepech.
Tím pro mě naše setkání skončilo.
Alespoň já jsem si to naivně myslela.
Alice
V té době jsem se už poměrně sblížila s Alicí.
Byly jsme stejný ročník narození a možná i proto jsme k sobě našly cestu. Byla to žena z dobré rodiny. Maminka lékařka, tatínek, myslím, architekt a ona jedináček.
Ani Alice na první pohled nepůsobila jako někdo, koho byste automaticky spojili s vězením. Byla vystudovaná zdravotní sestra a v tomhle prostředí měla neuvěřitelnou autoritu. Díky svému vzdělání tam několika holkám doslova zachránila život.
Byla to právě ona, kdo mě během výkonu trestu přivedla k buddhismu. Ale k tomu se ještě vrátím. Stejně jako k ní samotné, protože náš vztah rozhodně nebyl černobílý.
Tehdy jsem ale netušila, že Alice je velmi blízkou kamarádkou Michaely. Že jedna za druhou doslova dýchají.
Michaela si během výkonu trestu prošla různými ženskými věznicemi a režimy – od těch nejpřísnějších až po ty nejmírnější. Díky tomu se znala s ženami napříč vězeňským prostředím a měla mezi nimi vytvořené vazby.
Dnes si myslím, že právě moje sbližování s Alicí mohlo sehrát důležitou roli v tom, co následovalo.
Možná měla Michaela strach, že se příliš přibližuji k její kamarádce. Možná se obávala, že bych Alici mohla ovlivnit nebo jí říct něco, co by se jí nelíbilo. Možná jednoduše nechtěla, aby mezi ně vstoupil někdo další.
Nevím to jistě. Mohu se na to dívat pouze zpětně a skládat dohromady jednotlivé střípky.
Jednoho dne se pak z vyšetření vrátila další žena, která se s ní znala už z dřívějška. Také se ocitly na stejné cele, povídaly si a během jejich rozhovoru zaznělo moje jméno.
Nevím, co přesně jí Michaela řekla, aby vyřídila Alici.
Vím jen, že se má slova cestou k ní změnila.
Najednou to vypadalo, jako bych o ní mluvila za jejími zády. Jako bych její příběh znala „z druhé strany“, něco o ní věděla a představovala pro ni hrozbu.
Já přitom vůbec netušila, co se kolem mě odehrává.
Když ztichlo celé vězení
Jednoho dne se Alice vrátila z venkovního pracoviště.
A dostala informaci.
Tehdy jsem ještě netušila, že když je nervózní nebo rozčilená, začne uklízet. Vzala koště a velmi důkladně zametala naši celu. Energie v místnosti se změnila, ale já nechápala proč.
A pak najednou bouchla.
Začala na mě křičet tak hlasitě, že ztichlo snad celé vězení.
Od té chvíle se mnou nikdo nepromluvil.
Nešlo jen o Alici nebo několik žen z jejího okolí. Přestala se mnou komunikovat téměř celá komunita na našem patře. Vědělo o tom ale i celé přízemí.
Když jste zavřeni na jednom místě přibližně s dvoustovkou dalších žen a všechny se rozhodnou, že pro ně neexistujete, nemáte kam odejít.
Nikdo si k vám nepřisedne. Nikdo s vámi nepromluví. Nikdo vám nevysvětlí, co jste vlastně udělali.
Jste prašivý pes.
A to trvalo dlouho.
Opravdu dlouho.
Ještě níž než za mřížemi
Ve stejné době mě zařadili na venkovní pracoviště. A já společně s Alicí a dalšími odsouzenými ženami jsme dojížděly do společnosti PAPEI v Roudnici nad Labem, kde se vyráběly lahůdkářské výrobky.
Velkou část pracovníků tvořili odsouzení. Dopoledne pracovaly ženy, odpoledne muži - myslím tím vězně.
Byla tam dvě základní pracoviště. Na jednom se zpracovávala vajíčka, na druhém se vyráběly rybí saláty, chlebíčky, bagety a další lahůdky.
Alice zařídila, abych nejezdila na stejné pracoviště jako ona. Tak velkou autoritu měla nejen mezi vězněnými, ale i u člověka, který tu práci rozděloval.
Nejdříve mě poslali na zpracování vajíček. Protože jsem na ně měla alergii, nemohla jsem tam zůstat. Udělala jsem tedy všechno pro to, aby mě přeložili do části, kde se vyráběly lahůdky.
Nakonec mě skutečně přeložili do stejné části provozu, kde pracovala i Alice.
Jak mě za to ještě více nesnášela…
Dostala jsem jednu z nejhorších prací.
Pracovala jsem s vařenými jazyky.
Já, vegetariánka.
Vedle bylo ještě pracoviště, kde se kuchaly a vykosťovaly ryby. Všude panovala brutální zima a zápach, který se jen těžko popisuje. Vleze vám tak hluboko pod kůži, který se velmi těžko vymývá.
Jako vegetariánka jsem měla ve věznici speciální stravu. Dostávala jsem například více jogurtů a jiné potraviny bohatší na bílkoviny, protože jsem nejedla maso.
Na venkovním pracovišti to ale takto nefungovalo. Jídlo se tam sice vozilo, ale já z něj často neměla co sníst.
A protože ve vězení dál pokračovalo moje vyčlenění z kolektivu, postupně jsem jedla čím dál méně, až jsem nakonec nedokázala sníst ani sousto.
V tom období navíc dostal David infarkt.
Potřebovala jsem s ním mluvit. Potřebovala jsem vědět, jak na tom je. Jenže jsem se vůbec nemohla dostat k telefonu.
Z věznice jsme odjížděly ještě před šestou hodinou ráno a vracely se až po třetí odpoledne. Když jsem si chtěla zavolat, téměř vždy už u telefonu někdo stál a tvrdil, že právě on má právo volat.
Byla jsem unavená, hladová, vyděšená kvůli Davidovi a naprosto sama.
Až jsem jednoho dne zkolabovala.
A řekla jsem dost
V určité chvíli už jsem nemohla dál.
Tělo je chytré. Ví, kdy říct NE.
A já nakonec nahlas řekla, že to, co se děje, už považuji za šikanu a budu to řešit s vedoucím výkonu trestu.
Šikanu ve vězení není jednoduché prokázat. Nikdo nechce být tím, kvůli komu se začne něco oficiálně prověřovat. K nám do věznice chodili také lidé z GIBS a už samotná možnost, že by se o situaci začali zajímat, znamenala pro celou věznici obrovský problém.
A nikdo nechce být označený za člověka, který něco řekl vedení věznice.
Jenže já už neměla co ztratit.
A tedy se stalo něco zvláštního.
Alice za mnou na pracovišti přišla a potají mě vzala sebou na jídlo. Do komůrky, kde nebyly kamery. Přinesla mi sýr a zavařené okurky.
Obě jsme kvůli tomu mohly přijít o výsadu jezdit do práce mimo věznici. Dokonce jsme za to mohly skončit v díře.
A tím jediným gestem dala všem ostatním najevo, že se mnou zase mohou mluvit.
A ony začaly.
Stejně náhle, jako mě celá komunita ze svého středu vyloučila, mě přijala zpátky. Bez vysvětlení. Bez omluvy. Bez jediné věty o tom, co se celé týdny dělo.
Jako by se nestalo vůbec nic.
O lítost mi nejde
Tenhle příběh nepíšu proto, abyste mě litovali.
Věděla jsem, proč jsem se ocitla ve vězení. Byla jsem tam kvůli vlastním rozhodnutím, vlastní závislosti a vlastním chybám. Svou odpovědnost jsem nikdy nepopírala a nepopírám ji ani dnes.
Chci jen ukázat, že i když se člověk ocitne na samotném dně společnosti, může přijít ještě něco horšího než mříže a zamčené dveře.
Může přijít ještě větší ztráta svobody.
Úplná lidská izolace.
Můžete být obklopeni stovkou lidí, a přesto zůstat naprosto sami. Nikdo si k vám nepřisedne. Nikdo s vámi nepromluví. Nemůžete se dostat k telefonu ani do teplé sprchy, která teče jen jednou denně.
Najednou přestanete existovat, přestože vás všichni vidí.
Po své osobní zkušenosti nevěřím tomu, jak se Michaela přede mnou prezentovala.
Nemohu tvrdit, že vím, co přesně se odehrálo v okamžiku vraždy. O její vině rozhodly soudy.
Mohu ale popsat, jak dokázala naložit s jedinou nevinně pronesenou větou a jaké následky to pro mě mělo. Právě tato zkušenost zásadně změnila můj pohled na její vyprávění o vlastní nevině. A o tom, jak velký manipulátor byla ve vězení. Možná i v době vraždy a zcela určitě i po něm.
A pak tu byla Alice.
Žena, která dokázala jediným výbuchem obrátit celé patro proti mně a později jediným gestem rozhodnout, že se mnou ostatní zase smějí mluvit.
Stejná žena mě ale ve vězení přivedla k buddhismu.
A možná právě díky ní jsem začala hledat způsob, jak přežít nejen zdi kolem sebe, ale také to, co se odehrávalo uvnitř mě. Jak nezůstat pouze člověkem, kterému bylo ublíženo. Jak pochopit, že lidé nebývají jen dobří, nebo špatní. A že i někdo, kdo vám způsobí bolest, vám může současně ukázat cestu, která s vámi zůstane ještě dlouho poté.
Že každá příčina má svůj důsledek.
O Alici, buddhismu a o tom, co mi tato cesta dala právě za mřížemi, vám mohu vyprávět příště.
Pokud vás tenhle příběh oslovil, nechte mi krátký vzkaz. Ráda bych věděla, jestli vám moje vyprávění dává smysl.
