Článek
Dnes jsem udělala něco, k čemu jsem sbírala odvahu mnoho let.
Odeslala jsem nakladatelství námět na autobiografickou knihu.
Když jsem klikla na tlačítko Odeslat, chvíli se nedělo vůbec nic. Obrazovka zůstala stejná. Žádná dramatická hudba, žádná úleva jako ve filmu. Jen jsem seděla, dívala se před sebe. A pak jsem začala brečet.
Ne proto, že bych svůj příběh neznala.
Bohužel ho znám až příliš dobře.
Jsem si vědomá každého rozhodnutí, které mě přivedlo tam, kam jsem se nikdy dostat nechtěla. Uvědomuji si chvíle, kdy jsem lhala druhým i sama sobě. Uvědomuji si, komu jsem tím ublížila. A vím také, jak dlouho jsem věřila, že když o některých věcech nebudu mluvit, možná se stanou méně skutečnými.
Nestaly.
Minulost totiž nezmizí jen proto, že o ní mlčíme. Pouze se s ní naučíme žít. V našich reakcích, ve vztazích, ve strachu z otázek a v neustálém hlídání toho, kdo co ví.
Dlouho jsem si myslela, že mě mlčení chrání.
Ve skutečnosti mě drželo zavřenou.
Kniha, kterou chci napsat, nebude vyprávěním ženy, která všechno zvládla správně. Právě naopak.
Vůbec nejsem hrdá na to, jak jsem vedla svůj život.
Nechci se schovávat za věci, které se mi staly, ani jimi omlouvat rozhodnutí, za která nesu odpovědnost. A už vůbec nechci ze sebe dělat hrdinku.
Chci ale otevřeně mluvit o tom, jak snadno může člověk postupně ztratit kontrolu nad vlastním životem, sebehodnotu i sebeúctu.
A také o tom, zda se dá vrátit zpět.
Ve svém životě jsem poznala násilí, destruktivní vztahy, gambling i vězení. Některé věci jsem si sama nevybrala. K jiným jsem došla vlastními rozhodnutími. Každé rychlé řešení vytvořilo další problém a každá lež potřebovala novou lež, aby ta předchozí nepraskla.
Až jednoho dne nebylo kam utéct.
Nejtěžší pro mě dnes není přiznat, že jsem spadla. Nejtěžší je přijmout fakt, že člověk může nést odpovědnost za svou minulost, a přesto se nemusí trestat každý den po zbytek života.
Druhou šanci nám totiž nemusí dát okolí.
Musíme si ji především dát my samy sobě.
Nevím, zda nakladatelství můj námět přijme. A pokud ho přijme, nevím, jestli najdu odvahu nechat knihu skutečně vyjít.
Samotná kniha zatím ani není hotová. Mám pouze její strukturu, jednotlivé části a příběh, který ve mně žije už mnoho let. Teď mě ale čeká ta nejtěžší práce – vrátit se k situacím, které bych nejraději nechala zavřené, a napsat je pravdivě.
Bez obhajování. Bez laciné senzace. Bez snahy vypadat lépe, než jaká jsem byla.
Simply & naked. Viktorie.
Rozhodla jsem se proto psát i tady. O studu, závislosti, strachu a odpovědnosti. O tom, proč člověk někdy pokračuje, i když už dávno ví, že se řítí špatným směrem. A o síle, kterou potřebuje, aby se zastavil a začal znovu.
Nebudu a nemůžu psát jako odbornice. Tou ani nejsem.
Chci psát jako žena, která si sáhla na své pomyslné dno a zjistila, že ani tam cesta nekončí.
Je to těžké?
Stoprocentně.
Ale není to nemožné.
Jmenuji se Viktorie Tichá.
A dnes jsem poprvé poslala svůj příběh dál. Protože v tom nejsem sama. Věřím, že může být inspirací pro lidi, kteří se v něm poznají. Může jim dát naději a ukázat, že tam, kde je chuť a vůle něco změnit, existuje také cesta.
