Článek
Naposledy jsem vám slíbila, že budu vyprávět o lásce za mřížemi. A tak svůj slib plním.
Možná si někdo myslí, že ve vězení pro lásku není místo. Že tam lidé pouze čekají, až skončí jejich trest, a všechno ostatní zůstává venku za zamčenými dveřmi. Jenže city člověku při nástupu do vězení nikdo nevezme. Necháte tam svou svobodu, soukromí i možnost rozhodovat o obyčejných věcech, ale touha po blízkosti jde dovnitř s vámi.
A protože je vězení uzavřený svět, i láska v něm dostává nejrůznější podoby a zcela mění svá pravidla.
Vztahy mezi ženami tam nebyly ničím neobvyklým. Děly se napříč celou věznicí a některé ženy se ani příliš nesnažily své city nebo intimitu skrývat. Bylo jim jedno, že kolem nich žijí další vězeňkyně a že se na malém prostoru nedá téměř nikam odejít.
Jiné si naopak hledaly místa, kde mohly být alespoň chvíli samy. Sprchy, toalety, prádelna. Jakýkoliv kout, který jim mohl nabídnout několik minut soukromí.
Soukromí ve vězení je něco, co skoro neexistuje a pokud ano, je to obrovský luxus. Zavřít za sebou dveře a vědět, že za nimi nikdo nepřijde, je něco, co tam prakticky neexistuje. Přesto si lidé vždycky najdou způsob, jak si vytvořit alespoň malý prostor, ve kterém mohou mít pocit, že na chvíli patří jen sami sobě.
Zajímavé bylo, že některé ženy žily venku úplně běžným heterosexuálním životem. Měly manžela nebo partnera, rodinu a děti. Když za nimi přišla návštěva, seděly naproti svým blízkým a tvářily se, jako by ten druhý vztah vůbec neexistoval.
Uvnitř věznice přitom žily s jinou ženou.
Měly tak dva paralelní světy. Jeden venku s rodinou a druhý uvnitř s partnerkou. Pro ně možná představoval vztah se ženou způsob, jak přežít samotu a nedostatek blízkosti. Jenže na druhé straně často stála žena, která byla lesbička a které na tom vztahu doopravdy záleželo.
Jedna z nich věřila, že našla lásku. Ta druhá možná jen hledala někoho, kdo ji obejme v prostředí, kde je člověk téměř pořád obklopen lidmi, a přesto může být úplně sám.
Co se s takovým vztahem stane po propuštění?
Vrátí se jedna z žen ke svému partnerovi a rodině, jako by se nic nestalo? A co zůstane té druhé, která věřila každému slovu, každému doteku a společné budoucnosti?
Nevím.
Viděla jsem ale i vztah, který nezůstal jen náhradou za život venku.
Jedna z bachařek se zamilovala do vězeňkyně. Kvůli jejich vztahu nakonec přišla o práci. Mohlo by se zdát, že tím všechno skončilo, ale nestalo se tak. Když byla vězeňkyně později propuštěna, jejich vztah pokračoval.
Nakonec se i vzaly.
A právě tehdy si člověk uvědomí, že nemůže jednoduše říct, která láska je pravá a která vznikla jen z osamění. Ani mříže nerozhodují o tom, jestli je cit skutečný. Mohou ho zkomplikovat, zakázat nebo potrestat, ale někdy ho nedokážou ukončit.
Samozřejmě existovaly i jiné vztahy - vztahy mezi vězeňkyněmi a bachaři. Bachař si mohl ženu vyzvednout pod nejrůznějšími záminkami. Potřeboval ji vyslechnout. Potřeboval s něčím pomoct. Nebo zrovna nebyl nikdo, kdo by v kuchyni připravil hranolky k večeři.
Oficiálně vždy existoval nějaký důvod.
A my ostatní jsme věděly, že hranolky jsou v tom zcela nevinně 😁.
Podobné možnosti nabízely také návštěvy právních zástupců. Při rozhovoru s advokátem musí zůstat zachována důvěrnost. Nesmí tam být někdo, kdo poslouchá každé slovo. Jedna z vězeňkyň tak měla intimní vztah právě se svým právním zástupcem.
Co přesně se za zavřenými dveřmi odehrávalo, bylo jejich tajemství. My ostatní jsme si o tom samozřejmě myslely svoje.
Jiná podoba lásky vznikala přes dopisy.
Vězeňkyně si psaly s vězni a někdy se z obyčejné korespondence postupně stal vztah. Dva lidé, kteří se nemohli svobodně potkat, si posílali slova přes vězeňskou poštu a vytvářeli si společný svět na papíře.
Na smíšených pracovištích se mohli někdy potkat také osobně. Byly z toho letmé dotyky, rychlé polibky a chvíle, které trvaly možná jen několik vteřin, ale pro ně mohly znamenat všechno.
Vzpomínám si na jednu mladou ženu, Hanku. Stejně jako mnoho dalších vězeňkyň měla žloutenku typu C. Léčba trvala dlouhé týdny, někdy celé měsíce, a podle toho, co jsem kolem sebe viděla, byla opravdu brutální, myslím tím tu léčbu 😁. Holky během ní výrazně přibíraly, padaly jim vlasy, dělalo se jim akné a jejich tělo se měnilo způsobem, který jim bral i poslední zbytky sebevědomí.
A právě tahle mladá dívka dostávala téměř každý den milostné dopisy.
Když o nich mluvila, přestávala být nemocnou vězeňkyní procházející odpornou léčbou. Byla najednou obyčejnou zamilovanou holkou. Říkala, že se při jejich čtení až červená. Ten člověk tam s ní nemohl být, nemohl ji obejmout ani ji držet za ruku, když jí bylo zle. Přesto jí svými slovy možná vracel něco, co jí nemoc, léčba i vězení postupně braly.
Pocit, že je stále ženou. Že je pro někoho krásná. A že na ni někdo venku každý den myslí.
Venku si dnes lidé posílají desítky zpráv, obrázků a videí denně. Často bez přemýšlení. Ve vězení čekáte na obálku. Držíte v ruce papír, kterého se před vámi dotýkal ten druhý. Čtete stejná slova několikrát a možná si je potom schováte pod matraci jako něco vzácného.
Když nemůžete člověka obejmout, začnete jinak vnímat každé jeho slovo.
Ne všechny vztahy ale byly něžné.
Jedna z vězeňkyň, říkejme jí Erika, se venku živila jako profesionální společnice. Její specializací bylo BDSM. Ve vězení zneužila ženu, která chtěla být v její blízkosti a být její subinou.
Pro tu ženu to nebyla hra. Chtěla ten vztah opravdu prožívat a svou oddaností dokazovat lásku.
Erika to ale brala jinak.
Jednou ji přivázala k posteli a nechala ji tam celou noc.
Tehdy jsme to možná vnímaly jako další z podivných věcí, které se za zdmi věznice dějí. Až druhý den nám došlo, jak obrovský průšvih mohl nastat. Co kdyby se jí udělalo špatně? Co kdyby potřebovala pomoc? Co kdyby přišla náhlá kontrola?
Ve vězení jste zamčené. Nemůžete jednoduše vstát, otevřít dveře a někoho zavolat. A ona nemohla ani vstát z postele.
Přesto tím měla své dominantní partnerce dokazovat lásku.
Jenže kde končí láska a začíná moc? Kdy ještě člověk něco dělá dobrovolně a kdy už dovoluje druhému příliš mnoho jen proto, aby o něj nepřišel?
Možná si myslíte, že odpověď je jednoduchá.
Ve skutečnosti ji někdy neznají ani lidé venku.
Láska za mřížemi může být něžná, zoufalá, zakázaná, nebezpečná i skutečná. Může vzniknout mezi dvěma ženami, mezi vězeňkyní a vězněm, mezi odsouzenou a člověkem, který ji měl hlídat, nebo mezi dvěma lidmi, kteří se znají téměř jen prostřednictvím dopisů.
Někdy pomáhá přežít trest.
Někdy vytváří iluzi života, který na člověka čeká venku.
Někdy skončí ve chvíli, kdy se otevře brána věznice.
A někdy dvě ženy vyjdou ven a vezmou se.
Nevím, jestli se ve vězení miluje víc, nebo méně. Vím jen, že tam všechno prožíváte intenzivněji. Nemůžete si vybrat, kdy se uvidíte. Nemůžete spolu odejít domů. Nemůžete se kdykoliv dotknout ani zavolat, když se vám po druhém zasteskne.
Zůstávají pohledy, dopisy, ukradené polibky a několik minut soukromí na místě, kde žádné skutečné soukromí neexistuje.
A možná právě tam člověk nejvíc pochopí, že lásku nelze zamknout.
Můžete zavřít dveře cely.
Ale ne to, co se odehrává za nimi.
