Článek
Kluk, který hledal poklady
„Bylo mi dvanáct, když mě bratranec poprvé vzal do lesa,“ začíná své vyprávění muž, který si nepřeje zveřejnit jméno. Dnes je mu přes čtyřicet, bydlí v Českých Budějovicích a i po víc než dvaceti letech se mu při vyprávění třese hlas a oči zalévají slzami.
Tehdy mu to připadalo jako hra. Malý kluk s cepínem, který hledá „vesmírné kamínky“, jak jim říkával bratranec. Byly to vltavíny. Zelené sklovité útvary, které vznikly po dopadu obrovského meteoritu před patnácti miliony let. Každý z nich má jiný tvar, jinou barvu, jinou historii… A především, cenu.
„Když jsem našel první, měl jsem pocit, že jsem našel poklad,“ vzpomíná. „Netušil jsem, že při honbě za pokladem ztratím to nejcennější.“
Lovci zeleného zlata
V patnácti letech už znal téměř všechna vltavínová naleziště. Policie ho párkrát chytila, ale jako nezletilý z toho vyvázl bez úhony. Jenže když dospěl, všechno se změnilo.
„V osmnácti už jsem musel dávat pozor. Ale my jsme byli chytřejší. Měli jsme kamery v lese, hlídky na příjezdových cestách a taky psy, co varovali před cizím pohybem. Policie na nás byla krátká,“ říká.
S partou se stali mistry nelegální těžby. Vyráželi za tmy, kopali celou noc a ráno prodávali úlovky překupníkům.
„Za jednu noc jsme vydělali klidně i sto tisíc. Ráno jsme měli prachy u sebe, hned na ruku.“
Přes den spali a večer šli do herny, nebo na pivo. Druhý den znovu. „Vydělali jsme hodně, ale nikdy nic nezbylo. Peníze se rozkutálely do automatů, flašek a tvrdých drog,“ říká.
Vltavín
Měsíční krajina místo lesa
Z lesů, kam roky chodili kopat, zůstala měsíční krajina. Vyvrácené stromy, díry hluboké tři metry a odpadky poházené kolem jam.
Místní nás nesnášeli, zemědělci měli poničená pole, houbaři se báli chodit do lesa. „Byly tam díry, do kterých mohl kdokoli spadnout. Zvěř, ale i lidi.“
Jenže kopáče to nezastavilo. „Nikoho z nás nezajímala příroda. Viděli jsme jen peníze. A těch jsme chtěli pořád víc.“
Drogy a alkohol
Kopání bylo těžké. Hodiny strávené přehazováním tun hlíny. Aby vydrželi vzhůru a měli sílu, sahali po drogách.
„Bez perníku to prostě nešlo,“ přiznává. „Kdo nejel, ten usnul. A kdo usnul, nevydělal.“
S únavou přicházely chyby. „Zkoušeli jsme nové lokality a lezli tam, kam bych dnes nevlezl ani s bagrem. Ale tehdy jsme si mysleli, že jsme nesmrtelní.“
Noc, která všechno změnila
Bylo léto. Teplá noc, úplněk, nové místo, o kterém se mluvilo mezi kopáči jako o „zlaté žíle“.
„Kopali jsme asi hodinu, když jeden z kluků našel krásný, ježatý vltavín. Mohl mít cenu padesát tisíc. Byla to euforie. Kopali jsme jak šílení.“
Díra se prohlubovala, strop se drolil. „Už jsem to cítil v nohách, jak se to třese,“ vzpomíná.
A pak to přišlo. Hromada hlíny, prasknutí, výkřik. „Bylo to pár vteřin. Strop se zřítil na jednoho z nás.“
Už bylo nad ránem, zůstali tam jen dva. Kamarád a náš vypravěč, který se snažil odhrabovat hlínu ze všech sil. „Volal jsem, kopal, křičel. Ale bylo to marný. Udusil se dřív, než jsem ho dokázal vyhrabat.“
Konec kopání, začátek života
„Ten den jsem skončil,“ říká tiše. „Díval jsem se na sebe a věděl jsem, že jsem troska. Že takhle už dál nechci žít.“
Dnes žije obyčejně, pracuje v dílně. Na polici má vystavených pár vltavínů, které si nechal. Ne jako trofej, ale jako varování. „Občas je vezmu do ruky a vzpomenu si na ty noci, na tu dřinu a drogy… a hlavně na kamaráda, co tam zůstal pod hlínou. Když mě napadne, že bych to mohl zkusit znovu, podívám se na ně a je mi z toho zle. A hned mě to přejde.“
Zelené vltavíny stále lákají nové kopáče. Ceny rostou a poptávka neklesá. Ale kolik lidských životů se kvůli nim ještě propadne pod zem?
Zdroj:
anonymní rozhovor s bývalým nelegálním kopáčem vltavínů, České Budějovice, 2025
