Článek
Od sklářské pece k mikrofonu
Cesta Waldemara Matušky ke slávě nebyla jednoduchá. Narodil se v Košicích, vyrůstal v Praze a původně se vyučil sklářem v Poděbradech. Práce u pece ho sice naučila disciplíně, ale jeho srdce patřilo hudbě. Už od mládí hrál na několik nástrojů a v padesátých letech začal vystupovat s různými soubory.
Zlom přišel v roce 1960 v divadle Semafor. Právě tam se stal legendou. Po boku Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra vdechl život hitům, které zlidověly prakticky okamžitě. Písně jako Tereza nebo Písnička pro Zuzanu z něj udělaly hvězdu první velikosti. Waldemar byl jiný než uhlazený Karel Gott. Nosil plnovous, působil lidsky, trochu jako bohém, což mu u publika, zejména u žen, zaručovalo obrovský úspěch po celá desetiletí.
Zlatá šedesátá a vrchol slávy
V 60. a 70. letech byl Matuška všude. Vyhrával Zlaté slavíky, zářil ve filmech jako Kdyby tisíc klarinetů nebo Noc na Karlštejně. Režim si ho sice hýčkal pro jeho popularitu, ale Walda si zachovával svou tvář tuláka, který si nenechá do ničeho mluvit. Právě tato jeho svobodomyslnost však začala být normalizačním kádrům v 80. letech čím dál víc podezřelá. Přestože byl celebritou, on sám cítil, že se v tehdejším Československu začíná dusit.
Útěk za svobodou a cenzura
V roce 1986 přišel šok. Zpráva o tom, že se Waldemar Matuška se svou ženou Olgou Blechovou nevrátili z koncertního turné v USA, zasáhla tehdejší mocné na nejcitlivějším místě. Byla to facka celému zřízení. Zatímco veřejnost mu v duchu fandila, reakce státu byla mstivá.
Do redakcí novin dorazil jasný pokyn: Matuška už neexistuje. Jeho desky musely zmizet z pultů, písně dostaly v rozhlase stopku a z televizního archivu se začaly odstraňovat pořady, kde se objevil. Rudé právo tehdy vydalo ostudný článek „Morální pád jednoho zpěváka“, ve kterém ho obviňovali z chamtivosti. Pro komunisty se stal nepřítelem, kterého bylo třeba vymazat.
Hysterie režimu zašla až do takových extrémů, že se přepisovaly už hotové knihy. Když Matuška emigroval, byl zrovna v tisku Malý encyklopedický slovník. Cenzura zasáhla okamžitě. Jméno „Matuška Waldemar“ muselo zmizet. Aby však v sazbě nezůstalo prázdné místo, bylo nutné mezeru něčím zaplnit.
Redaktoři tak narychlo přidali tři ruská jména začínající na písmeno M, která tam původně vůbec neměla být. Podobný osud potkal i připravovaný hudební slovník, kde byla celá dvoustrana původně věnovaná Matuškovi nahrazena obecným textem o hudebních nástrojích.
Hlas v Chalupářích zůstal, jméno muselo pryč
Nejbizarnější ukázkou tehdejší cenzury se stal seriál Chalupáři. Každý znal úvodní píseň „Když máš v chalupě orchestrion“. Odstranit Matuškův nezaměnitelný hlas z tak populárního díla by bylo příliš riskantní, a tak režim zvolil cestu „neviditelnosti“. Nechal Matuškovo jméno kompletně vystřihnout z úvodních i závěrečných titulků. Diváci tak sice slyšeli známý baryton, ale v seznamu účinkujících jméno jejich idolu marně hledali. Režim se snažil tvářit, že Waldemar Matuška nikdy nebyl.
Florida místo Prahy: Realita exilu
Zatímco doma propaganda šířila lži, realita za oceánem byla pro Matušku náročná. V USA začínal od nuly. První měsíce na Floridě bydleli skromně, nějakou dobu i v obytném přívěsu. Waldemar musel vyměnit vyprodané haly za vystoupení v komunitních centrech pro emigranty.
V exilu však našel svobodu. Do vlasti posílal vzkazy přes Hlas Ameriky, což dál dráždilo pražské pohlaváry. Lidé doma pak tajně ladili zakázané stanice, aby slyšeli hlas svého idolu a ujistili se, že je v pořádku.
Velkolepý návrat krále
Zadostiučinění přišlo v roce 1990. Waldemar Matuška se vrátil do svobodného Československa a hned na letišti ho vítaly davy lidí se slzami v očích. Ukázalo se, že žádná cenzura nedokázala vymazat to, co k němu národ cítil. Když pak zapěl na Václavském náměstí, bylo jasné, že jeho pouto s fanoušky režim nezlomil.
I když později žil střídavě na Floridě a v Česku, zůstal oním nezaměnitelným rebelem s kytarou a úsměvem pod vousy. Když v květnu 2009 zemřel, truchlilo celé Česko. Waldemar Matuška nakonec ukázal, že i ta největší hvězda může začít jinde a znovu. Jeho písničky tu s námi zůstaly a na tom nic nezměnila ani emigrace, ani tehdejší zákazy.
Zdroje:
