Článek
Jen málokteré místo v severních Čechách nese tak těžké dědictví průmyslové minulosti jako důl Nelson III u Oseka na Teplicku. Hlubinný hnědouhelný důl byl založen už v roce 1876 britskými podnikateli a rychle se stal jedním z pilířů regionální ekonomiky. Uhlí z Nelsonu zásobovalo místní továrny, elektrárny i domácnosti a dalo práci stovkám horníků z Oseka, Duchcova, Hrobu či Teplic. Zároveň však patřil mezi nejrizikovější doly v celé oblasti. Sloje byly bohaté na metan, chodby se rychle zanášely uhelným prachem a v dole docházelo k opakovaným menším požárům. Přesto provoz běžel dál, protože poptávka po uhlí v době hospodářské krize byla stále obrovská.
Tlak na výkon a zanedbaná bezpečnost
Začátek 30. let byl pro horníky těžký. Podniky bojovaly s nedostatkem peněz a vedení dolů tlačilo na zvyšování výkonu, často na úkor bezpečnosti. Na Nelsonu se používaly modernější dopravní systémy, které sice urychlovaly těžbu, ale zároveň výrazně zvyšovaly prašnost v chodbách. Uhelný prach přitom patří k nejnebezpečnějším faktorům v hlubinných dolech, v kombinaci se vzduchem dokáže vytvořit vysoce výbušnou směs.
Báňské úřady na problém opakovaně upozorňovaly a nařizovaly kropení chodeb, lepší větrání i důslednější úklid. V praxi však opatření často zůstávala jen na papíře. Podle pozdějších svědectví nebyly chodby pravidelně čištěny a prach se hromadil v takové míře, že stačila malá jiskra k rozpoutání katastrofy.
Osudné odpoledne 3. ledna 1934
Ve středu 3. ledna 1934 nastoupila na odpolední směnu téměř plná obsádka dolu. Krátce před pátou hodinou odpoledne, v době, kdy horníci pracovali hluboko pod zemí, došlo k masivní explozi uhelného prachu. Výbuch byl tak silný, že ho lidé slyšeli v širokém okolí. Okna se třásla v Duchcově i Oseku a nad areálem dolu se během několika vteřin zvedl sloup černého dýmu a plamenů.
Na povrchu byly zničeny budovy třídírny, části těžní věže i správní objekty. Dvě osoby zahynuly přímo v areálu dolu. Pod zemí však byly následky mnohem děsivější. Exploze se chodbami šířila jako ohnivá vlna, zapálila další nánosy prachu a vytvořila smrtící směs oxidu uhelnatého. Většina horníků neměla šanci přežít. Buď zemřeli okamžitě, nebo se udusili v dusivém kouři. Z celé směny se na povrch dostali pouze čtyři muži.
Záchrana, vyprošťování a sčítání obětí
K dolu okamžitě vyrazily záchranné oddíly z okolních šachet i hasiči, ale situace pod zemí byla extrémně nebezpečná. V chodbách hořelo, hrozily další výbuchy a koncentrace jedovatých plynů byla smrtelná. Už následující den musel být důl zazděn, aby se zabránilo dalšímu šíření požárů. Teprve postupně bylo možné pronikat do zasypaných částí a vyprošťovat těla obětí.
Celkový počet mrtvých se nakonec zastavil na čísle 144. Z toho 140 horníků zahynulo přímo v dole, další čtyři lidé přišli o život při následných pracích a v důsledku zřícení povrchových objektů. Tragédie zasáhla desítky rodin a ponořila Osek a okolní obce do hlubokého smutku. Pohřby se konaly hromadně a staly se jednou z největších smutečních událostí v historii regionu.
Vyšetřování a hledání viníka
Do vyšetřování se zapojili báňští odborníci i státní úředníci. Jejich závěry poukázaly na jednoznačnou příčinu: nahromaděný uhelný prach a nedostatečně dodržovaná bezpečnostní opatření. Přestože byl závodní inženýr krátce zadržen, oficiální stanovisko hovořilo o nešťastné náhodě a „vyšší moci“. To vyvolalo vlnu nespokojenosti mezi horníky i veřejností, kteří poukazovali na dlouhodobé varovné signály, jež byly přehlíženy.
Katastrofa na Nelsonu se stala třetí nejtragičtější důlní nehodou v historii českých zemí a silně rezonovala i na celostátní úrovni. O tragédii psala všechna hlavní média a její ozvěny zaznívaly i v parlamentních debatách.
Poučení z tragédie a změny
Následkem neštěstí došlo k postupnému zpřísnění bezpečnostních předpisů v celém československém hornictví. Zvýšila se kontrola větrání, kropení prachu i pravidelné revize důlních prostor. Důl Nelson už se z katastrofy nikdy plně nevzpamatoval a jeho provoz byl postupně utlumen.
Památku obětí dnes připomíná památník u Oseka, odhalený v roce 1935. Stojí jako tiché memento doby, kdy byla bezpečnost často podřízena výkonu, a připomíná, že cena za zanedbaná opatření může být vysoká. Výbuch na Nelsonu III tak zůstává varováním i po více než devadesáti letech. Varováním, že lidský život nesmí být nikdy jen položkou v účetních knihách.
Zdroje:
