Článek
Vždy, když vidím televizní reklamu na Psí sádlo od doktora Weisse, tak si vzpomenu, jak jsem před mnoha lety navštívil se svým kolegou z práce psí útulek umístěný v okrajové části Prahy. Útulek provozovala až nebezpečně zapálená skupina nadšenců, kteří splňovali definici, že člověk je nejlepším sluhou psa. Když kolega prozradil, že hledá pro svého tátu nějakého voříška, vedoucí útulku se zakabonil. Sjel ho pohledem od hlavy až k patě. „Jak se tak na vás dívám pane, bude vašemu tatínkovi tak kolem osmdesáti.“
Naštvanému kolegovi zrudla pleš, kterou ještě donedávna kryla dlouhá přehazovačka, jež se při každém poryvu větru měnila v klubko bojovně vztyčených kymácejících se kober. „Je mu šedesát. Proč myslíte, že je mu osmdesát, vlasatče?!“
„A jakého pejska by si váš pantáta přál. Já bych doporučil nějakého staršího. Na dožití, jak se říká.“
„Tátovi je to jedno. Hlavně, aby měl dost sádla. Má totiž astma.“ Dostali jsme pouhé tři minuty k věru nedůstojnému opuštění areálu. Jinak na nás pustí rotvajlera.
Od té doby čas oponou trhnul, jak se zdá. V reklamních pauzách je možné všechno. Často jsou zajímavější než film, který na dlouhé minuty přerušují. Tak třeba napřed v rámci kampaně proti psychotropním látkám a alkoholu za volantem běží otřesný šot nějaké děsivé dopravní nehody, načež Jiří Bartoška s těžko napodobitelnou elegancí opěvuje Starou mysliveckou či Macháček ikonický tuzemský Božkov. Po reklamě na psí granule, které našim domácím mazlíčkům dodávají vše potřebné pro jejich zdraví sice už nenaskočí děsivá příhoda s pekingským palácovým psíkem Bobíkem, o kterého se postará personál nějaké asijské restaurace tak, že se stane hlavním chodem víkendového degustačního menu, ale psí sádlo na úporný kašel a rýmu je také pěkně hustý. Ne, to nemůže být, na rozdíl od Bobíka, jen černý humor. Vždyť na krabičce se vlídně směje čistokrevný zlatý retrívr, který má docela velký sklon k tloustnutí. To ale přece není možné! To určitě není pravda! Kdo má oči jako sokol stěhovavý nebo má silnou lupu, tak si na krabičce může přečíst mrňavé upozornění, že psí sádlo je ryze rostlinný přípravek smíchaný s včelím voskem. Zkrátka psí sádlo od doktora Weisse není vůbec sádlo, natož sádlo ze psa.
No ano, ale pak je divné, že to nevadí Evropské unii. Není to až tak dávno, co u nás skončilo všeobecně oblíbené pomazánkové máslo. Prodává se sice dál, ale jen jako Tradiční pomazánkové / zbytek chytrému napověz, hloupého trkni /. Je sice fajn, že sádlo od dr. Weisse není z retrívra na krabičce, ale není to všechno dezinformace, nebo klamání důvěřivého spotřebitele? Babičky léčitelky od nepaměti doporučovaly psí sádlo každému, kdo byl chabrus na plíce. To ví každý.
Mám několik návrhů, jak tuto neúnosnou situaci řešit. Prvním řešením je změnit název vypuštěním všeho, co není pravda, jako tomu bylo v případě pomazánkového másla. „Pomazánkové“ mohlo zůstat a zavádějící „máslo“ se muselo vypustit. U „psího sádla“ by se muselo vypustit všechno. Proto bych nebyl až tak striktní a šel bych na kompromis. Přípravek proti úpornému kašli a bronchitidě by mohl mít obchodní název Sádlo od dr. Weisse. Vyobrazení psa by každopádně mělo z krabičky zmizet. Pokud by výrobce na retrívru trval, neboť do něho investoval nemalé finanční prostředky, měl by k jeho čenichu přimalovat obláček s nápisem: I já doporučuji sádlo od dr. Weisse.
Řešením by také bylo, kdyby v reklamě na Psí sádlo vystoupil ústřední ředitel Státní veterinární správy České republiky, který obklopen veselými zlatými retrievery by uklidnil i prchlivého pana vedoucího útulku, který na nás tenkrát před léty málem pustil rotvajlera.
