Článek
Už delší dobu mám jistotu, i když nikdy nemůže být stoprocentní, že po sobě přece jen zanechám genetickou stopu. Můj šestiletý vnuk vyloženě nesnáší zdrobněliny a to ani v případě, kdy zdrobnělinu nelze adekvátně nahradit. Mu se ani nelíbí, když se řekne slunéčko sedmitečné. On hned na to : „Zase jsi použil zdrobnělinu! “ „A to mám podle tebe říci slunce sedmitečné?“ Je to s ním někdy o nervy, ale nemůže za to. Zdědil to po mně. Pořád je lepší předat svému potomkovi averzi na zdrobněliny než averzi na lepek. Jen se nic nemá přehánět.
Já šmahem zdrobněliny neodmítám, naopak. To bych si dal. Je mi jasné, že místo - půjdeme si zahrát kuželky - neřeknu - půjdeme si zahrát kužely. Nakojit lze jedině Edíčka. Nakojit Eduarda zní trochu divně až lehce úchylně. Stejně podivně vyznívá nahrazení zdrobněliny ptáček výrazem malý pták. Mít ptáčka vyvolává představu buď kanárka v kleci nebo plněný hovězí závitek s rýží, ale mít malého ptáka je… zlovolná dezinformace.
Má předpojatost vůči zdrobnělinám naplno propuká až když se jich mezi dospělými užívá v míře větší než malé. Například u herců. Tou jsou samé Jiřinky, Pepíčci, Dášenky a Vašíčci až by se jeden / já / z toho osypal. Přitom ti, kteří herecké zákulisí velmi dobře znají, tvrdí, že v něm až tak velká přátelská idylka nepanuje. Pokud jde o zdrobněliny mezi dospělými, uvědomuji si, že v tomto ohledu připomínám člověka, který trpí syndromem dráždivého tračníku, a rozhodí ho každé trochu tučnější jídlo. Faktem je, že zdrobněliny mi jaksi nejdou přes pysky. Čím jsou zdrobnělejší, tak tím hůře. U žen, které jsou od přírody mazlivější než muži, ňuňuňu mluvu celkem beru, asi to tak má být, ale někdy mi z toho běhají mravenci po zádech např.: „Víš Haničko, ona ta Janička zas není tak dokonalá, jak si o sobě myslí. Kdybys jen věděla, že… atd.“
U mužů je to se zdrobnělinami jmen kapku složitější. K vyjádření kamarádského vztahu se spíše používají přezdívky nebo zkrácené verze křestních jmen. Zdrobněliny pak mají vždy lehce pejorativní nádech. Z Tomáše může být buď respektovaný Tom nebo legrační Tomík. U některých jmen je použití jejich zdrobnělin téměř na žalobu na ochranu osobnosti. Jsem například rád, že se nejmenuji Olin. Považte jaké zdrobněliny toto křestní jméno nabízí: Olínek, Olánek, Oloušek.
Největším problémem jsou však u mě zdrobněliny něčeho, co není ani malé, ani roztomilé a ani adekvátní. Třeba, když mi v rámci navození přátelské atmosféry v restauraci řekne metrákový hostinský: „Tak tady máte ten gulášek s chlebíčkem a pivečko hned přinesu.“
Než bych dál popisoval mou averzi ke zdrobnělinám, bude lepší, když uvedu pár testovacích vět, podle kterých se dá zjistit míra tolerance k zdrobnělinám.
- Pár človíčků znám. Ty lidičky já ráda mám.
- Nejprve rozkrojím rohlíček, pak namažu máslíčko, přidám šunčičku a k tomu kafíčko s mlíčkem.
- Prci, prci, prcičky, tatíček koupil botičky. Byly celé z gumičky.
- A z nebíčka, padala srdíčka. Nebyla to srdíčka, byly to hvězdičky a já byl šťastňoučký celý celičký.
Pokud jste bez psychické újmy dočetli až sem, jste vůči zdrobnělinám rezistentní. Gratuluji.
