Článek
Tak jsem se dočetl, že v Praze momentálně probíhá velká osvětová kampaň namířená proti sexuálnímu obtěžování v městské hromadné dopravě. Nežiji v Praze, takže nemohu posoudit, jak intenzivní je tato kampaň a zda je opravdu na každé zastávce umístěn velkoplošný poutač s vyobrazením mužské postavy páchající nějakou nepřístojnost. Podle názoru tvůrkyň kampaně je za obtěžování považováno i otírání se, sezení se široce rozkročenýma nohama, pomrkávání, nevyžádané doteky a dlouhé zírání, kterého se dopouštějí v metru nebo tramvaji relativně normální muži netrpící žádnou sexuální úchylkou. Právě na tyto zdánlivě bezproblémové jedince, kteří na rozdíl od deviantů, se dokážou ovládat, kdyby ovšem chtěli, je kampaň zaměřena.
Nepochybuji o dobrých úmyslech Pražského dopravního podniku, kterému záleží na spokojenosti cestujících, zejména žen, kterým sexuálně motivované obtěžování, byť i bezdotykové, může pokazit náladu na celý den. Měl bych však několik připomínek.
Pokud bude poutač obsahujících rady, co dělat, když dojde k sexuálnímu harašení, na každém rohu, může to vyvolat zejména u žen úzkostné stavy už při vstupu do vestibulu metra. Je to úplně stejné, jako když jsou řidiči tabulkou u cesty upozorněni, že právě vjíždějí do úseku častých dopravních nehod. Podobný pocit jsem také míval, když jsem se na lodičce blížil k neblaze proslulému jezu Pilař u obce Majdalena na řece Lužnici, v němž se už utopilo čtyřicet lidí, jak uváděla varovná tabule.
Zkrátka osvětová kampaň chce zvýšit pocit bezpečí, ale může vyvolat pocit nebezpečí. Pokud jde o muže, i u nich může kampaň vzbuzovat negativní odezvu. Výčet, co všechno může být považováno za obtěžování, v nich musí posilovat přesvědčení, že jsou, pokud budou k sobě upřímní, potenciálními prasáky. Každý si vzpomene, že přinejmenším první dotek, kterého se dopustil na své manželce nebo milence, byl nevyžádaný. S těmi výslovně nevyžádanými dotyky, zvláště pokud jde o atraktivnější tělesné partie, je vůbec potíž i u mužů, kteří se snaží být galantní až přehnaně. Ještě prekérnější situace než v přeplněném městském autobuse nastane v divadle nebo kině, když se prodíráte úzkou uličkou mezi sedadly ke svému místu. Již usazení hosté musí vstát a jsou li to ženy s vyvinutým poprsím, nastává pro prostorové objemnějšího gentlemana takřka neřešitelný problém. Řeknu jen jedno - obrátit se „decentně“ k dotyčné zadkem je ta horší s nabízejících se dvou variant.
Za nejproblematičtější považují slogan – Zírání je také obtěžování - , který celou kampaň provází. V dnešní době mobilních telefonů a tabletů, kdy má každý cestující přilepený svůj zrak k modravě svítícímu displeji a sotva vnímá cokoliv jiného, je jakýkoliv pohled jinam natolik unikátní, že se po dvou vteřinách stává nepatřičným, po třech vteřinách znepokojivým a po čtyřech už jde o sexuální harašení.
Kdybych měl svou oponenturu také charakterizovat nějakým sloganem, tak by zněl takto : Dívat se sice můžeš, ale nezírej. Budeš li přesto zírat, tak uvidíš!
