Článek
Nevím jak vy, ale já jsem existenci Petra Macinky, nynějšího ministra zahraničních věcí, zaznamenal teprve na podzim minulého roku. Až zpětně jsem si o něm zjistil, že ve druhém funkčním období Václava Klause pracoval na Hradě jako zástupce ředitele tiskového odboru Kanceláře prezidenta republiky. Popravdě nevím a nikdy jsem nevěděl, kdo tím ředitelem byl, natož abych věděl, kdo tomuto řediteli dělal zástupce. Poté přešel do Institutu Václava Klause a jeho hlavním úkolem bylo prezentovat názory Václava Klause široké veřejnosti. Kdybych přijal logiku jednoho váženého kolegy blogera, mohl by být právě on oním loutkovodičem tahajícím za provázky maňáska Klause, ale nejspíše byl jen zdatným koncipientem. Z IVK jsem jakž takž znal Jiřího Weigla a to ještě zejména díky vtipu, že na Hradě vystřídal Špačka Vajgl. Samozřejmě mi nemohla uniknout ani osoba Ladislava Jakla, jak by ne, když je zdejším pilným blogerem. Macinka však zůstal, abych použil oblíbenou frázi Václava Klause, pod mou rozlišovací schopností a to i poté, co se stal předsedou sdružení Motoristé sobě akorát místo Klause stál v hranatém stínu Filipa Turka.
Kdeže však loňské sněhy jsou. Takřka přes noc se na našem politickém nebi zrodila nová hvězda Petr Macinka. I političtí komentátoři, kteří se k dnešní koalici staví velmi kriticky, připouští, že ten Macinka je jediný z Motoristů, který má politický talent. Má sice v ruce slabé karty – těžkotonážně kárového Turka, nešťastně pikového Šťastného a netrumfovou křížovou sedmičku Klempíře, přesto se drží zdatně ve hře.
Je fakt dobrý. A ty projevy, třeba ten na Valném shromáždění OSN. Mnoho let praxe u náročného puntičkáře Václava Klause se nezapře. I političtí oponenti ho chválili za to. jak se obrátil k zástupci Ruské federace se slovy : „Válku proti času nelze vyhrát,“ to bylo něco!
I ten nápad s tou extrémní kohabitací s prezidentem Petrem Pavlem byl vskutku hráčský, i když jsem si zprvu myslel, že jde o nějaký odborný termín označující neobvyklou sexuální praktiku. Lepší způsob jak se zviditelnit vymezováním se vůči hlavě státu by těžko mohl Petr Macinka najít. To už ostatně dělal i jeho mentor Václav Klaus, který opakovaně vyzýval bývalého amerického viceprezidenta a držitele Nobelovy ceny míru Al Gora k otevřenému přímému duelu stran globálního oteplování. K duelu sice nedošlo, ale ke zvýšení publicity ve prospěch V. Klause ano.
Projevy jakkoliv vyšperkované jsou však dvojsečnou zbraní, když se použijí buď v nesprávnou dobu anebo na nesprávném místě, zvlášť když jde o ministra zahraničních věcí. Mezi tragédií a komedií je velmi tenká čára stejně jako mezi ministrem a ministrantem. Přesně takový byl projev P.etra Macinky v Budapešti na podporu Viktora Orbána těsně před parlamentními volbami v Maďarsku. Zatímco Andrej Babiš, nejlepší Viktorův přítel, se raději pro zaneprázdněnost omluvil, neboť cítil v kostech, že to tentokráte s Orbánem nedopadne dobře, Petr Macinka přednesl ódu, u které i samotný Orbán si nemohl být zcela jistý, jestli to český ministr zahraničí myslí vážně nebo si dělá opulentní legraci. Oslavným stylem, jaký se naposled používal při oslavě sedmdesátin J.V. Stalina, přirovnal Orbána ke geniálnímu Michelangelovi, který se rodí jen jednou za 500 let. No a za čtrnáct dní došlo v Maďarsku k totální výměně stráží. Co teď? Prohlásit nového premiéra Pétera Magyara za nového Leonarda da Vinci? Nepochybuji, že by tu oslavnou ódu zkoncipoval na jedničku s hvězdičkou.
Jako sebevražedný tah pěšcem, který bez ochrany silných figur napadne dámu, mi připadala jeho neočekávaná návštěva festivalu lidové hudby ve Strážnici poté, kdy den předtím byl vypískán z pódia tragikomický ministr kultury Oto Klempíř. Vypadalo to tak, jako kdyby z kolegiality ke stranickému kamarádovi si šel dobrovolně pro pár facek. Asi to tak nebylo. Nejspíše si myslel, že svým charismatem přesvědčí vyznavače verbuňku, že to s nimi myslí upřímně, když je bude nabádat, aby ze Strážnice nedělali politický festival., I zdvořilí pořadatelé ho očima tlačili z pódia, ale on tam pořád stál a stál. Skoro jako kůl v plotě. Celý ten výstup dua Klempíř Macinka mi připadal jako zkrácená verze pohádky O Budulínkovi, kdy liška postupně posílá svá lišťata z nory, aby zjistila, kteří to v té Strážnici verbujů a na dva bubny bubnujů. A tak postupně vylezou Oto Klempíř, Boris Šťastný, Filip Turek a nakonec, jako zlatý hřeb, sám Petr Macinka.
Pokud jde o poslední případ ve stylu Interview s upírem přesněji interview ministra zahraničí, místopředsedy vlády a člena bezpečnostní rady státu s maskovaným mužem v kukle v suterénním studiu, v němž byly volně položené makety zbraní, je takovým bizárem, že i já stále odmítám uvěřit, že se něco takového stalo. Takhle skočit na špek jako zamilovaná padesátnice, která se na dálku bezhlavě zamiluje do krásného amerického plastického chirurga, který nutně potřebuje milion, aby mohl dostavět luxusní kliniku a pak ji pojmout za manželku ? Pokud ano, mohu jen vzkázat voličům koalice – co jste si navařili, to si my všichni až do dna sníme.
