Článek
Už dávno bylo po zvonění. Jak spěchala, klapot jejích lodiček se k ní prázdným prostorem chodby vracel v několikanásobné ozvěně. Nebyla to její vina, že se zpozdila. Zdržela se kvůli kolegům ve sborovně. Přesvědčovali ji, že by bylo lepší, kdyby dala studentům raději volno. Aspoň získají více času k přípravě na maturitní zkoušku.
„Mají k dispozici celý víkend a svatý týden. Bývá přece zvykem, že třídní se poslední školní hodinu rozloučí se svými žáky a dá jim pár rad do života. Taková je tradice,“ namítala.
Měla pravdu i neměla. Byla sice jejich třídní, ale jen poslední tři měsíce. Předtím od prvního ročníku až do chvíle, kdy kvůli rizikovému těhotenství musela nastoupit pracovní neschopnost, vedla třídu profesorka Valentová.
„A proč Mirko nesouhlasíš s řešením, že by jsi přečetla Amálčin dopis. Od prvního ročníku až téměř do maturity byla s nimi. I týden na horách ve stylu Sněženky a machři. Na to ty děcka do konce života nezapomenou. O tom všem jim píše. Prostě jim přečti ten dopis a pusť je domů. Udělej to.“
„To ovšem není argument, Hani“, nesouhlasně zakroutila hlavou. A tak to šlo pořád dokola a mezitím už začala běžet vyučovací hodina.
Přes zavřené dveře třídy slyšela smích a útržky hovoru. Jakmile však vešla do třídy, studenti se utišili a povstali.
„Můžete si sednout,“ mávla rukou. Dopis bývalé třídní profesorky si nakonec přece jen strčila do kapsy saka. Pořád se mohla rozhodnout, že přečte studentům dojemný text od jejich víly Amálky, jak si ji přejmenovali, a pak je pustí domů. Jenže tak to ve skutečném životě nechodí. Život je tvrdý, ona sama o tom něco ví. K čemu jim budou libozvučné sonety? Stejně si je každý vykládá jinak. Co profesor to jiný názor. K čemu to? Ne, nepřečte jim ten dopis. Když zkouška zralosti, tak zkouška zralosti.
Rozhlédla se po třídě. Viděla mladé ještě hladké tváře bez jediné vrásky. Samozřejmě se v nich zračí napětí. Musí složit maturitu, ale vnitřně věří, že to zvládnou. Z hlediska statistiky je jejich optimismus oprávněný. Projdou, a ti co ne, tak v září určitě. V téhle třídě projdou všichni a čtvrtina s vyznamenáním. Maturitní komisi lze obměkčit, ale tvrdá data nikdy. Ať jim ten Amálčin dopis přečte někdo jiný. Třeba kolegyně Hana, když byla z něho tak na měkko. Postavila se doprostřed vyvýšeného stupínku a začala.
„Nebojte, nebudu mluvit dlouze. Ve statistice, kterou učím, je všechno totiž jen záležitost strohých faktů, které se nedají, promiňte mi ten výraz, nejsem krasořečník, okecat. Z pohledu statistické pravděpodobnosti všichni, jak tu jste, složíte zkoušku z dospělosti, ale ne všem se podaří dostat na vysokou školu. Po radosti může za necelý měsíc přijít zklamání, tak to prostě je. Náhodu, kterou i statistika musí brát v úvahu, nelze vyloučit. Těšili jste se, že se s vámi rozloučí slečna a později paní profesorka Valentová, ale nestalo se tak. Otěhotněla, čímž se zvýšila pravděpodobnost, že bude muset předčasně nastoupit na mateřskou dovolenou. A tak došlo k tomu, že teď jsem vaše třídní já. Pokračujme dále. Je mi, pokud jste to dosud nevěděli, čtyřicet let. Na svůj věk jsem přiměřeně zdravá a je tedy pravděpodobné, i když samozřejmě nikoliv jisté, že se dožiji osmdesáti let.“
Ve třídě se rozhostilo zaražené ticho. Všimla si, že jeden ze studentů sedící v zadní řadě si prstem poklepal na čelo. Ti, co zachytili jeho jednoznačné gesto, se ušklíbli. Podélná vráska na jejím čele se o něco prohloubila.
„Jestliže se tak stane a jak vás tak sleduji, moc nadšeni z té vyhlídky nejste, se opravdu dožiji statisticky předpokládaných osmdesáti nebo i víc, v tom případě je velmi pravděpodobné, že alespoň jeden z vás zemře dříve než já. Někdo, zatím se neví kdo, už teď drží v ruce černého Petra. Vycházím totiž ze statisticky ověřeného předpokladu, že čtyři až šest z vás má velmi nepříznivou predispozici, o které ani neví, diabetes prvního typu, astma či skrytou srdeční vadu. Je vás teď dvacet, ale jen asi dvanáct dosáhne statisticky průměrného věku dožití a abiturientského večírku po padesáti letech od matury se vás sejde, pokud přijdou všichni přeživší, šestnáct a takhle bych mohla dál pokračovat.“ Odmlčela se a pohlédla do vyděšeného prázdného prostoru před sebou. Najednou nevěděla, jak vlastně svou řeč smírně ukončit. Možná k nim byla až příliš tvrdá. Ač nebyla češtinářka nebo dějepisářka a ani se o tyto předměty nikdy nezajímala, vytanul ji úryvek jakési básně, kterou se kdysi na základní škole musela naučit zpaměti. Tvrdá matka jsem byla tobě, dál si to už nepamatovala. Škoda, třeba tím souverším mohla zakončit svou řeč. V nouzi nejvyšší si vzpomněla na dopis, který měla v kapse. Teď se jí hodil.
„A málem bych zapomněla. Paní profesorka Valentová vám něco napsala a požádala mě, ať vám její pozdrav předám. Tak si ho přečtěte, jestli budete chtít.“ Položila dopis na stůl a se sklopenou hlavou, aby neviděla jejich strnulé obličeje, chvatně opustila třídu.
