Článek
Začnu z opačného konce. V reklamě na přeslazenou kofolu se konstatuje, že když ji miluješ, není co řešit. Prostě i když máš cukrovku a musíš si píchat inzulín, vypiješ na jeden zátah dvoulitrovou plastikovou láhev kofoly. Jestli ji miluješ, není totiž co řešit, ačkoliv jsi nejen diabetik, ale i diabetolog. V těchto případech je jedno, zda máš íkvé tykve nebo jsi člen Mensy.
To samé však platí i u nenávisti, neb nejen láska, ale i nenávist je slepá. Jak opakovaně neúspěšná britská premiérka Theresa Mayová sdělovala svým rozzuřeným voličům, že brexit je brexit, tak láska je láska a nenávist je nenávist. S tím nikdo nic nenadělá. Tam, kde jsou silné emoce, zůstává i Einsteinův mozek stát. A kdyby jen Albert Einstein i Bůh selhává, alespoň v jednom židovském vtipu.
To jde pan Roubíček do synagogy a zoufale pozvedne svou tvář vzhůru k nebi a praví : „Pane Bože, však ty víš, že plním všechna Tvá přikázání, modlím se ve dne v noci, třikrát denně chodím do Tvého stánku božího a přesto mi má žena Sára utekla s jiným, z dcery se stala poběhlice a ke všemu zlému mi shořela střecha nad hlavou. Proč zrovna já, který ti tak bezmezně slouží ?“ Tu se z výšin chrámové klenby ozve hlas samotného Boha. „Já ti, Roubíček, vlastně ani nevím. Prostě mě nějak sereš.“
Se mnou je to jak s tím Roubíčkem. I když si o sobě myslím, že jsem od přírody sympatický a všemi vítaný společník, není tomu tak. Spíše naopak. Třeba loni na letišti v Saigonu, když se naše třicetičlenná skupina vracela do vlasti. Všichni bez větších problémů prošli imigrační a pasovou kontrolou až na mě. Tomu vietnamskému kapitánovi jsem se čímsi nepozdával už v době, kdy jsem stál ve frontě. Přitom jsem mu nezavdával žádnou příčinu. Přesto už na mne vystřeloval zlostné pohledy středního doletu. Později, když jsem přišel na řadu a předložil mu pas, pořád si v něm četl, jako kdyby to byl nějaký čtyřdílný román od Aloise Jiráska. Pak další dlouhé minuty sjížděl databázi mezinárodně hledaných zločinců. Čas od času znovu nahlédl do pasu a pak zase pokračoval v monitoringu. Fronta cestujících za mnou narůstala, zatímco já s tváří kamennou jak egyptská socha civěl tak, aby se můj pohled nesetkal s pohledem uniformovaného úředníka, kterého jsem asi každou další vteřinou dráždil více a více. Když seznal, že na mne nic nenajde, neochotně mi vrátil cestovní pas.
Já jsem ale taky takový. Třeba mi samotnému není jasné, proč jsem si zasedl právě na nynějšího ministra zahraničí Petra Macinku a to tak, že si zpětně vysvětluji incident s vietnamským kapitánem tím, že jsem během čekání ve frontě před pasovou kontrolou pravděpodobně „zmacinkovatěl“. Asiaté, kteří se usmívají téměř nepřetržitě, dobře vědí, že není úsměv jako úsměv. Asi, když jsem se usmíval, jsem měl koutky úst vytočené nahoru, jako mívají klauni, kteří se takhle tváří, i když zrovna zabíjejí slepici na polévku. Přeexponovanou mimikou, jaká se běžně používá v němohrách jako je balet nebo pantomima, jsem mohl u službu konající kapitána vyvolat dojem, že se jeho úřední činností velkopansky bavím až se málem za břicho popadám. Určitě, rozpálen potlačovanou zlostí do běla, se už třásl nedočkavostí až si mě náležitě vychutná. Jestli jsem k tomu ještě přidal onu zvláštní přejemnělou macinkovskou ruční gestikulaci, jako když se tančí menuet na dvoře krále Ludvíka XIV., divím se, že jsem nakonec vyvázl bez větší úhony.
Sám bych nedokázal racionálně vysvětlit, proč právě Macinka, a ne třeba Rajchl. Prostě mě čímsi neuvěřitelně štve. Inu hrozný jsem, já vím.
