Článek
Na místo srazu jsem dorazil jako poslední. Pracovnice místní pobočky cestovní kanceláře se zjevným ulehčením si ve svém seznamu odškrtla moje jméno. Pak se obrátila k ostatním rekreantům postávajících v malých skupinkách po celé délce nástupního ostrůvku.
„Ještě jednou se zeptám, máte všichni cestovní doklady? Krém na opalování? A dobrou náladu?“
Vzpomenul jsem si, že tuhle průpovídku s dobrou náladou použila i loni, ale zafungovala i letos.
„Jó, jasně. Máme“, ozývalo se vesele zleva i zprava. „A tři stovky dinárů kapesného taky máme,“ s postřehnutelnou dávkou ironie někdo dodal. Opět se ozval smích. Jak však ubíhaly minuty a autobus stále nikde, vkrádala se do radostné, štěbetavé konverzace lehká nervozita jako první studený závan jadranské bóry. Pořád se ještě něco mohlo zvrtnout. Řidičů oprávněných jezdit na Západ a do Jugoslávie nebylo tolik. Někdo z nich mohl na poslední chvíli onemocnět. Nejpravděpodobnější variantou však podle mě bylo, že si jen bohorovně dávali načas. Po dalších patnácti minutách čekání začínala být neklidná i delegátka. Bavilo mě pozorovat, jak se silou mocí snaží udržet na tváři povzbudivý úsměv signalizující, že je vše v naprostém pořádku a není důvod k panice. Slunce pomalu stoupalo po bezmračné obloze a svými paprsky rychle vysoušelo krůpěje rosy zbylé po ranní mlze předznamenávající blížící se konec pozdního středoevropského léta. V okamžiku, kdy delegátčin úsměv zmrtvěl v karnevalovou masku a z hloučku rekreantů se začaly ozývat první opatrné projevy nespokojenosti, majestátně přirazila k nástupnímu ostrůvku Karosa Š 11 v luxusní verzi Evropabus určená pro cesty do západní Evropy s individuálním větráním a osvětlením nad každým sedadlem. Na rozdíl od ostatních jsem jako dispečer dopravy věděl, že tato speciální řada se přestala v šedesátém devátém roce vyrábět, takže i ty nejnovější kusy měly svá nejlepší léta dávno za sebou. Přesto jsem se nechal nakazit euforií, která všechny z vteřiny na vteřinu ovládla.
Oba řidiči dirigovali nakládku objemných kufrů do zavazadlového prostoru. Můj kufr byl mezi ostatními nejmenší, ale ve chvíli, když jsem ho předal do péče dopravců, jsem cítil stejnou úlevu, jako kdybych předával služební červenou šňůru s maketou náboje a plastovou píšťalkou novému dozorčímu roty.
Vnitřní interiér autobusu na první pohled stále působil zachovale a anatomicky tvarovaná sedadla slibovala oproti běžnému standardu nejvyšší možné pohodlí. Spíše než v autobuse jsem si připadal jako v letadle. Dle zasedacího pořádku mi bylo přiděleno sedadlo umístěné přímo nad pravým kolem zadní nápravy, ale na druhé straně jsem se s nikým nemusel dělit o prostor. Byl jsem totiž jediným, kdo cestoval sám. Tím pádem mi bylo jasné, že na mě pravděpodobně zbude nějaký jednolůžkový kutloch daleko od pláže a s oknem do dvora. Pokud by se mi však výjimečně zadařilo, mohl bych si bez problémů na noc přivést nějakou dívčinu.
Už při dlouhém čekání na autobus jsem si důkladně prohlížel účastnice zájezdu, ale v úvahu na letní romantiku nepřipadala ani jediná. Ne že bych si z nich nedokázal vybrat, ale ty, které se mi líbily, bych napřed musel omámit kapesníkem napuštěným floroformem. V konkurenci štíhlých do bronzova opálených Jugoslávců lovících mladé Češky a movité německé matrony neurčitého věku jsem se svým tvarohovitým tělem měl pramalou šanci. Za hřích beztak z celého zájezdu stála jen jedna jediná, ale na tu by si museli zajít chuť i opálení plážoví hoši s pekáčem buchet na plochém břiše, havraními vlasy a uhrančivýma očima. Byla totiž evidentně až po uši zamilovaná.
Za svého místa jsem měl na ni docela dobrý výhled. Seděla přes uličku jen jednu řadu přede mnou. Se svým milým tvořili ideální pár. Kdybych byl na kluky, nejspíš bych se do jejího vyvoleného také okamžitě zabouchl. Měl světlé vlasy jako já, ale ty moje už několik let vedly na mém čele a temeni předem prohraný ústupový boj, zatímco ty jeho byly husté a silné jak koňské žíně. Patřil mezi boží milostí obdarované blonďáky, kteří se nemusí bát sluníčka. Obličej i paže měl souměrně opálené, kdežto já jsem se i na konci léta mohl pyšnit barvou syrového kynutého těsta. Pokud jde o ni, splňovala všechny mé představy ideální dívčí krásy od tmavě kaštanových vlasů s lehkým měděným odleskem až po dlouhé štíhlé nohy, které vizuálně prodlužovaly její postavu, ačkoliv ve skutečnosti nebyla vyšší než já s mými sto sedmdesáti dvěma centimetry. Přitahovalo mě na ni i to, co by jiný považoval za drobné vady na kráse. Měla třeba poněkud širší ramena, která jí dodávala sportovnější vzhled snoubící se však s něžností, jež u chlapů okamžitě probouzí ochranitelské pudy. Její pěkně tvarovaná ňadra byla malinko více od sebe a netvořila tak mezi sebou rajcovní žlábek. Po celou dobu, kdy spolu s ostatními čekali na zpožděný autobus, svou zamilovanost nedávali nijak okatě najevo. Jen se vzájemně častovali sotva postřehnutelnými dotyky a očividně si užívali vzájemné tělesné blízkosti.
V Brně si celý náš zájezd převzala průvodkyně, která si sedla dopředu k řidičům a k nám promluvila až když jsme se blížili k pomyslným federálním hranicím se Slovenskem. Kdybych ji měl srovnat s jejím předchůdcem, kterého jsem měl loni tu čest poznat , působila jako opravdová profesionálka. Na rozdíl od něho ovládala srbochorvatštinu. Pracovala totiž jako odborná asistentka na katedře slovanských jazyků, jak nám na sebe hned úvodem prozradila. Odhadoval jsem, že mohla mít tak kolem čtyřiceti a očividně kromě vědecké práce nezanedbávala ani sebe. Měla na sobě lehký letní kostýmek v kombinaci s šarmantně uvázaným hedvábným šátkem, který zároveň nenápadně zakrýval už poněkud povadlou kůži na krku. Vyzařovala z ní stejná chladná elegance jakou mívají televizní konferenciérky uvádějící sváteční koncert vážné hudby. Dokonale ladila s naším prémiovým autobusem, který taky už měl něco za sebou, ale pořád vypadal skoro jako nový.
Poté, kdy představila sebe a oba řidiče, nám s vážnou tváří oznámila, že má pro nás dvě zprávy. Jednu dobrou a jednu špatnou a měli jsme si vybrat, jakou má říci jako první. V obličeji se ji nepohnul ani jeden mimický sval. Samozřejmě všichni chtěli slyšet napřed tu špatnou.
„V odpoledních hodinách bude k nám od západu postupovat studená fronta provázená četnými přeháňkami.“
„A tu dobrou?“
„Včera v podvečer mi telefonoval kolega z Makarské, že v nejbližších pěti dnech bude nadále slunečno a teploty třicet až třicet pět stupňů!“ Celý autobus začal úlevou spontánně tleskat.
„A teď vážně“, pokračovala. „Díky dálnici budeme co nevidět v Bratislavě. Proto si ještě předtím uděláme u motorestu pauzu, kde si můžete dát kávu a zajít si na toaletu. To bych všem doporučovala, protože na hranicích už žádná příležitost nebude, což v případě, že se nám čekání protáhne, by nebylo nic příjemného, ale doufám, že všechno proběhne hladce. Tak si držme navzájem palce“, povzbudivě se usmála a pak všem rozdala formuláře s celním a devizovým prohlášením.
Už když jsem poprvé cestoval do Jugoslávie, působil na mě Dunaj impozantním dojmem. Remorkéry s vlečnými čluny pluly dolů na Balkán a nahoru do Rakouska a Německa. Nedovedl jsem si představit, že by se někdo odvážil přeplavat na druhou stranu široké řeky, která až ke Karlově Vsi tvořila nepřekročitelnou vodní hranici s Rakouskem. Svět na druhé straně byl blízko a zároveň nekonečně daleko. O pár kilometrů dál po směru toku sice k nebi čněl osmdesát metrů vysoký pylon nového bratislavského mostu, jenže místo rakouských vesniček obklopených vinohrady, se na druhém břehu rýsovaly šedé kontury obřího panelového sídliště Petržalka.
Jakmile se autobus vymotal z městské zástavby, začala průvodkyně sbírat vyplněná celní prohlášení. Procházela řadu po řadě a každému zdvořile poděkovala. Díky tomu, že jsem seděl na pravé straně, naskytla se mi po roce opět šance prohlédnout si ženijně technické zabezpečení státní hranice s Rakouskem. V rovinaté krajině se zdály věžové pozorovatelny ještě vyšší než ve skutečnosti. Hraniční zátarasy se přibližovaly a pak zase vzdalovaly, ale kulisa varovně k nebi se tyčících strážních věží nás provázela až k hraničnímu přechodu s Maďarskem. Jakmile průvodkyně zaregistrovala dvojici uniformovaných příslušníků, přeměnila se z chladně elegantní televizní konferenciérky v přeochotnou hotelovou recepční připravenou splnit jakékoliv přání. Oba příslušníci místo pozdravu jen nedbale zasalutovali.
„Jugoslávie?“ zeptal se ten tlustší, menší a naštvanější.
„Ano, jsme rekreační zájezd, Jedeme do Makarské.“
„Tak předložte seznam cestujících.“
„Tady prosím.“
„Čtyřicet dva?“ zatvářil se nespokojeně.
„Jsme téměř plně obsazeni.“
Průvodkyně s ustaranou vráskou uprostřed čela nás vyzvala, ať si všichni nachystáme pas a hlavně výjezdní doložku.
Od bývalého celníka, se kterým jsem občas zašel na pivo, jsem věděl, že z celé výjezdní doložky je nejdůležitější kolonka statistika, v níž jsou zakódované všechny údaje o dané osobě a zejména určen režim kontroly. Příslušníci si rozdělili levou a pravou stranu a pomalu postupovali uličkou do zádi autobusu. Mou stranu měl na starosti ten mladší a s nižší hodností. Tvářil se zarputile, ale zároveň si dával dobrý pozor, aby byl při kontrole pasů půl kroku za svým starším kolegou. Ten, jak jsem dopředu předpokládal, se zasekl u mladého zamilovaného párečku přede mnou a zejména dívku rentgenoval ostrým pohledem. „Odhrňte si vlasy více z čela!“ vyzval ji a pak střídavě zíral na ni a na pasovou fotografii a zase na ni. Blonďák v nenápadném ochranitelském gestu ji tiskl ve své velké dlani její drobnou ruku. Mladší příslušník už měl mezitím kontrolu za sebou a strnule čekal, až služebně starší postoupí dál. Konečně se tak stalo a já mohl přijít na řadu.
„Jedete sám?“ oslovil mě tónem, jako by mě právě načapal při močení u sloupu veřejného osvětlení.
„Ano, jedu.“ Byl jsem si jistý, že v řadě čísel a písmen statistiky se neskrývá upozornění, že mám úmysl emigrovat. Jako dopravní dispečer podniku Ovoce a Zelenina jsem se měl jako prase v žitě. U mě byla jistota, že se vrátím stejná jako u dobře vycvičeného poštovního holuba.
„Máte nějaký jiný účes,“ konstatoval.
„Trochu jo, omlouvám se“, provinile jsem si přejel rukou po řídnoucích vlasech. Pak konečně oba postoupili dál, aby dokončili kontrolu posledních dvou řad, které jim ještě zbývaly. Když byli hotovi, beze slova opustili autobus a a zmizeli v budově celnice. Po pár minutách se ten mladší vrátil a nařídil řidiči, aby odstavil autobus na parkovišti hned za celnicí.
To nevěstilo nic dobrého. Pokud by opravdu chtěli provést důkladnou prohlídku zavazadel, museli přece dopředu vědět, že to pro polovinu zájezdu skončí flastrem a pro některé trestním stíháním. Celé to vyplňování celního prohlášení, že převážíme přes hranici jen to, co dovoluje zákon o devizovém hospodářství, byla taková hra, kdy oni věděli, že kecáme a my věděli, že oni dobře ví, že asi kecáme. Plynuly minuty a z celní budovy pořád nikdo nevycházel. Civěl jsem z okna a sledoval, jak jedna škodovka za druhou míjí zvednutou závoru na druhou stranu hraniční čáry. Říkal jsem si, že pokud se ze dveří vyhrnou tři nebo čtyři příslušníci, bude všechno v pytli. O sebe jsem se ani moc nebál. Museli by mi rozpárat kufr, aby našli tenký svitek padesátidolarových bankovek. Leda, že by mě práskl ten, od koho jsem je koupil, a oni šli najisto. Tuto možnost jsem však mohl se stoprocentní jistotou vyloučit.
Nakonec po dlouhých pěti minutách vyšel ze dveří jen jeden. Na rozdíl od svých kolegů se usmíval, ale vzhledem k nastalé situaci působil jeho úsměv nepatřičně. Dříve než došel k autobusu, řidič rychle otevřel dveře. „Příslušník si stoupl jen na první schod.
„Zdravím všechny ve spolek. Je tady Květa Hornychová a Jan Pokorný?“ zeptal se nahlas, aby ho bylo dobře slyšet i vzadu.
A najednou mi bylo jasné, že ti dva mlaďoši ještě nejsou manželé.
„Ano, tady jsme,“ ozval se blonďák.
„Tak si laskavě vezměte všechna příruční zavazadla a vystupte si.“
Příslušník připomínal velkého medvěda, který si byl jistý, že mu kořist nemá kam uniknout a jen trpělivě čekal až plavý jelínek s jeho křehkou laňkou se mu sami odevzdají na milost a nemilost. Oba řidiči museli otevřít zavazadlový prostor a vyložit více než polovinu nákladu, než se prokutali k jejich dvěma kufrům.
„Je to všechno?“ Dívka s tvářemi hořícími zahanbením kývla, že ano.
„Tak můžeme jít.“
Blonďák pro svou milou mohl udělat už jen jedinou věc. Chopil se obou těžkých kufrů a dovlekl je s námahou ke dveřím. Napadlo mě, že by se vůbec nic nestalo, kdyby mu usmívající se příslušník pomohl, ale asi to bylo proti služebním předpisům.
Po půlhodině nám průvodkyně navrhla, že se můžeme jít protáhnout, ale ať se nevzdalujeme od autobusu. Kdyby někdo potřeboval naléhavě na toaletu, pokusí se nějak domluvit s celníky. Po prvním šoku všem začalo docházet, že nebýt těch dvou, nic už nebránilo pokračovat vstříc k jadranským břehům porostlých středomořskými borovicemi, v jejichž korunách od rána do večera cvrlikají cikády. Místo toho aby teď jen počítali spáry mezi betonovými panely parkoviště a inhalovali vzduch nasycený benzínovými spalinami. Stál jsem jen kousek od řidičů, kouřil cigaretu a mimoděk poslouchal jejich rozhovor. Dohadovali se, jestli si celníci ty dva mladé nechají anebo je pustí. Průvodkyně stála na schůdku a před velkým zpětným zrcátkem kontrolovala svůj bezchybný účes. Potom sestoupila dolů k řidičům. „Tak jdu zjistit, jak se věci mají.“
Tak to bude dalších patnáct minut, odhadoval jsem. Vrátila se zpět za dvě minutky.
„Tak, co je?“ zeptal se jeden z řidičů. „Průser?“ Průvodkyně mávla rukou.
„Už podepisují protokol a pak je pustí.“
„A o co tedy šlo?“
„Holka měla v podprsence schovanou jednu dvacetimarkovku.“
„Co?“ protočil řidič nevěřícně panenkami.
Průvodkyně se podívala doleva a doprava. “ Z toho by se jeden posral,“ řekla přidušeným hlasem. „Na tohle fakt už nemám. Chudera je totálně na mraky, mimochodem.“ Až pak si všimla, že ji mohu slyšet a ustala s dalším vypouštěním přetlakové páry. Zatleskala rukama, aby ji všichni, co porůznu stáli kolem autobusu, zaregistrovali. „Vážení, nastupovat! Za chvíli pojedeme.“
Už jsme byli všichni usazeni, když ti dva vyšli ze dveří celnice. Blonďák vypadal, jako kdyby mu z krve odebrali všechen testosteron. Nejsem žádný básník, abych dokázal popsat, jak vypadala ona. Měla takový zvláštní udivený pohled bez jiskřiček, kterých předtím měla na rozdávání. Když zaujali svá místa, řidiči ještě ukládali jejich kufry. Oba seděli vedle sebe jako dvě loutky. Viditelně se ji chvěly ramena a mně najednou připadalo hloupé na ni koukat. Konečně venku bouchlo zavírané víko od zavazadlového prostoru. Řidiči briskně nastoupili dovnitř a mohlo se jet. Cesta za hranice všedních dnů byla volná.
