Článek
My Hanáci nejsme příliš oblíbenými hosty v hogo fogo restauracích. Prý jsme sice bohatí, ale škrti, kteří by si pro korunu nechali vrtat koleno. Samozřejmě tyto průpovídky o Hanácích jsou nepravdivé. Možná kdysi díky úrodné půdě, na které se dařilo cukrové řepě, se sedláci měli dobře. Jenže místo řepy teď máme všude nasázenou jen řepku a místo balíků peněz, balíčky KPZ na přežití v nouzových situacích, když se zase od Bečvy a Moravy přižene povodňová voda.
Také si nemyslím, že bychom my Hanáci byli nějací velcí držgrešle. Kdyby to byla pravda, tak nebudeme jezdit do Prahy, přespávat v hotelu na Jungmannově náměstí hned vedle Václaváku a po většinu času se motat kolem pověstného Zlatého kříže včetně ulice Na Příkopech, kde je prý nejdráže včetně Pánské pasáže.
Během našeho krátkého pobytu jsme navštěvovali restaurace s výhledem na slavnou siluetu Pražského hradu, Strahovského kláštera a Karlova mostu, na kterém se pořád konala nějaká demonstrace či průvod. Tolik lidí u nás bývá jen na dožínkách anebo když má na našem stadionu koncert skupina Kryštof.
Tak třeba v hostinci U Pinkasů, který dříve bývával ostrůvkem láce uprostřed drahoty, jsem si dal dršťkovou polévku, jakou jsem doposud v životě nejedl. Aby mi bylo rozuměno. Už jsem jedl i lepší, ale na druhou stranu i horší. Pokud jde o porci, tak vyloženě malá sice nebyla, ale velká rovněž ne. Výjimečnost téhle dršťkovky spočívala v její ceně sto dvacet korun, ale jak říkám, špatná určitě nebyla. I kavárnu Slávii na Národní třídě s výhledem na zlatou kapličku jsme navštívili. Cheesecake se švestkovou omáčkou vůbec nebyl špatný. Inu jíst dezert a přitom se moci dívat na takřka kultovní obraz pijáka absintu nemůže být zadarmo, to dá rozum. Držková polévka s jedním rohlíkem celkem dobrá a cheesecake delikatesní, ale i s tuzérem jsem byl o pět set korun lehčí, a to jsem ani neobědval. Za pivo jsem utratil další dvě stovky. Za takovou sumu bych se u nás doma přeměnil v průtokový ohřívač. V Praze jsem se akorát zbavil pocitu sucha na horním patře. Na malou stranu jsem musel poprvé až tehdy, kdy většina rozhodla, že se přesuneme přes most na Malou stranu. Možná to bylo kvůli tomu, že to výtečně načepované pivo s tzv. mokrou pěnou bylo natolik drahé, že si ho tělo chtělo podržet ve svém depozitu jako nějakou cennost, ale zázrakem bych to nenazýval. Zázrak přišel až večer.
Ten zázrak se stal ve všeobecně známé, a jak jsem zjistil z recenzí, i většinově chválené restauraci, a to i slovutnými advokáty dozajista ochotnými čest té restaurace třeba i bezplatně obhajovat. Jistě tedy každý pochopí, že raději nebudu konkrétní. Ono není zázrak jako zázrak. Podle Nového zákona dokázal Ježíš proměnit vodu ve víno, ale stejným zázrakem by bývalo bylo, kdyby naopak víno proměnil ve vodu. Obávám se, že zázrak, který se udál v oné nejmenované pražské restauraci, spadal do té druhé kategorie.
Seděli jsme venku, neboť i když se blížil konec října, bylo příjemně teplo a větřík od Vltavy nám jen něžně čechral vlasy jako Rusalka právě svádějící mladého prince. Obsluhoval nás číšník s postavou, jakou mívají pravidelní návštěvníci fitka. Klidně by mohl zastat i roli vyhazovače, když by na věc přišlo. Zeptal se, co si dáme. Já si nijak překvapivě objednal guláš, který jsem stejně jako předtím držkovou polévku doposud nejedl. Petra, jediná růže mezi mužským trním, si poručila hovězí steak. Číšník ihned nasadil lítostivý obličej.
„Omlouvám se, ale hovězí steak už nemáme. Bohužel.“ Petra, která je proslulá svým výborným tatarským biftekem, který jsem měl příležitost několikrát ochutnat, se zatvářila jako ve známé reklamě poté, kdy barman oznámil, že Mattoni už není. Číšník odešel, aby prozatím vyřídil objednávku nápojů. Když se vrátil s pivem a dvojkou bílého vína, slavnostně oznámil, že by se ještě jeden steak našel.
„A nenašly by se dva?“
„Možná ano,“ usmál se číšník povzbudivě. „Ještě se někdo přidá?“ Já a Leoš jsme zůstali u původní objednávky.
Ty steaky vypadaly pěkně. Propečené tak akorát, dobře ochucené, brambůrky jedna radost. Jedinou chybou bylo, že byly z vepřového masa. Měly výrazně světlou barvu skoro jako kuřecí, chutnaly jako vepřové a kdyby byly ještě naživu, určitě by zachrochtaly. „Tohle není hovězí steak,“ procedil mezi zuby Zdeněk. „Není,“ přidala se Petra. „Blbce z nás nikdo dělat nebude.“
Rozhodli jsme se, že sice zaplatíme účtovanou cenu, ale bez sebemenšího spropitného, což v souhrnu celkové útraty se téměř rovnalo částce, o kterou byli Zdeněk s Petrou ošizeni. Jedinou odměnou pro personál tak měla být ironickým tónem vyslovená pochvala za dobře propečený vepřový steak.
„Tím chcete říci, že jsme vás podvedli?!“
„My jen říkáme, že ten vepřový steak nám chutnal.“ To už se k obsluhujícímu číšníkovi přidal vrchní , který měl ještě větší bicepsy než jeho podřízený kolega. Jelikož vše probíhalo uvnitř u pokladny, rozhodně jsme se nenalézali v domácím prostředí. Když se přiřítil z kuchyně kuchař držící v jedné ruce talíř z nějakou polosyrovou flákotou připomínající dobře prorostlou krkovičku a v druhé vykosťovací nůž ostrý jak samurajský meč, začal jsem se poohlížet kudy, kudy vede ven ústupová cestička.
„Tomuhle říkáte vepřové maso?“
Koukal jsem na krkovičku a pak na nůž tvarem velmi podobný tomu, který držel v ruce majitel opuštěného motorestu Norman Bates z filmového hororu Psycho a najednou se mi krkovička před očima zvolna proměňovala v krvavý biftek.
„Doufám, že jste si všiml, že vepřový steak vůbec na jídelním lístku nemáme,“ opět si vzal slovo vrchní.
„No to jsem si všiml.“
„Tak, jak jsme vám mohli servírovat vepřový steak, když ho neděláme?“
„Vepřový řízek však na jídelním lístku máte.“
Kuchař, už evidentně naštvaný, chirurgickým řezem rozřízl plátek masa. „Vidíte tu barvu?“ Byla rudá jak bělmo jeho očí. „To je hovězí! Pojďte se mnou do kuchyně, můžete se přesvědčit!“
To už mu začala věřit i Petra, zbožňovatelka bifteků, obzvláště tatarských. Prostě jsou věci mezi nebem a zemí, které nejdou vysvětlit. Kuchař s kuchyňským nožem v ruce zřejmě disponoval magickou silou, která dokáže přeměnit vepřové maso v hovězí. Bohužel, než číšník porci hovězího steaku přinesl na náš stůl, přechodné kouzlo pominulo. Možná něco podobného před více než sto lety zažil i Franc Kafka a pak napsal povídku Proměna o nešťastném Řehoři Samsovi, který se jednoho rána proměnil v obří hmyz.
