Bílé paní se vracejí

Občas se stane něco, co nejde rozumem vysvětlit. Místo, které jste nikdy nenavštívili, a přesto ho znáte do posledního detailu. Jste tam poprvé, ale víte, co je za rohem. Slova, která vám zní v uších, jako byste je už dávno pronesli. Pocit něčí blízkosti, ačkoli jste toho člověka nikdy neviděli. Někdy se tomu říká intuice. Někdy déja vu. Ale odkud takové vjemy přicházejí? Z jaké dimenze proudí?

Nevím, jak to máte vy. Ale já jednou měla sen. Byl jiný než všechny ostatní. Jako bych do něj nevstoupila, ale vracela se někam, odkud jsem kdysi odešla. Byl to život, který jsem už prožila.

Probudila jsem se a dlouho jsem o něm přemýšlela. Stála jsem na ochozu hradu a za ruku jsem se držela muže. Věděla jsem, že jsem těhotná a že svého muže hluboce miluji. Najednou jsem si uvědomila, že jsem Blanka z Valois, ovládám francouzštinu a česky se teprve učím. Můj manžel je císař a král Karel IV. Silně mě objal a políbil na skráně. Cítila jsem se šťastná.

Stála jsem vedle muže, kterého znám celý svůj život. V dětství nás spojili ve svazek manželský a protože jsme si byli souzeni od Boha, zamilovali jsme se do sebe. Náš vztah byl čistý a nikdy jsme o sobě nepochybovali. A nic nás nerozdělilo. Láska, která je čistá, přetrvává věčnost.

Můj život jako manželky Karla IV., který společně se mnou přišel z Francie, nebyl snadný. Byl plný očekávání, dvorských povinností a občas i samoty a bolesti. Ale byl také plný něhy a pohledů milujícího muže, které mi dávaly sílu. Zemřela jsem náhle, ve věku 31. roku.

…Po smrti jsem však neodešla.

Zůstala jsem si ním. Být při něm, ochraňovat ho, pomáhat mu. A to vše proto, že mě opravdu miloval.

Protože potřeboval dědice, vzal si Annu Falckou. Ale ta bohužel žila v mém stínu. Karel se nestačil uzdravit z mého odchodu, myslel na mě, protože skutečná láska neumírá. Jí držel v náruči, díval se jí do očí a viděl tam mě. A to pozná každá žena. A bolí ji to. Je bezmocná, i když se snaží. Má láska byla velmi silná. Bohužel pro ní. Anna byla mladinká, od ní se očekávalo pouze porodit syna. Cítila, že není milována a tak by o to stála.

Skutečně porodila syna Václava, který ve dvou letech zemřel a Anna ho brzy následovala.

Pro další manželství jsem se vytratila, jinak bych ho ničila.

Když je v Třeboni hustá mlha, že by se dala krájet, na nádvoří z mlhy vystoupí žena.

Některé duše nejsou stvořeny pro dvorské intriky, přesto se do nich narodí. Některé ženy mají v očích příliš mnoho snů, než aby je přežily ve světě, kde o jejich osudu rozhodují cizí ruce. A některé lásky jsou příliš lidské, příliš skutečné, aby to druzí pojali jako skutečnost a přesto zůstávají zapřené.

Taková byla i Zuzana Vojířová.

Dívka z nižší šlechty. Ne přímo prostého rodu, ale rozhodně ne urozená natolik, aby si mohla dovolit chtít pevnou lásku od pána z nejmocnějších v zemi , Petra Voka z Rožmberka.

Byla krásná. Ale jinak než dvorské dámy. Nebyla studenou sochou v korzetu. Byla dívkou z masa a krve, s očima, které se smály i plakaly. Uměla mlčet, když bylo třeba. A říkat pravdu, když byly uši, které potřebovaly naslouchat.

Petra Voka uchvátila.

Možná to byla její pravdivost. Možná laskavost. Možná její tichá síla. Přivedl ji na svůj dvůr v Třeboni. Někteří tvrdí, že ji miloval. Jiní, že ji jen využil. To věděl pouze Petr Vok. My víme, že ji opravdu miloval. A ona jeho.

Jenže dvůr neměl rád přešlapy a ty nikdy neodpouštěl. A šlechta se svými dvorními zvyky by Petra Voka ze svého středu vyloučila. A to nepotřeboval. Pokud šlo o nepsaná pravidla, Zuzana nesměla být víc než pouhá milenka. V jejím stínu šeptaly dvorní dámy, že kazí čest rodu Rožmberků. I bratři a rádci Petra Voka šeptali, že Zuzana je hrozbou. Ne proto, že by mu škodila. Ale proto, že ho změnila. Změnila jeho pohled, jeho priority, jeho zvyky.

A tak přišlo odloučení.

Petrovi bylo rozmluveno, že by si ji měl vzít. A on se podřídil. Snad z tlaku. Snad z důvodu, že věřil, že ji tím ochrání. Ale Zuzana už byla pošpiněná, dvorské klepy ji rozdrtily jako hmyz pod patou.

Zemřela osamělá. V tichosti.

Nevíme přesně proč, možná na zlomené srdce. Možná na nemoc, možná na vyloučení. Ale víme, že nezemřela v pokoji. A co je hlavní, víme, že se vrací.

Lidé z Třeboně říkají, že v některých nocích, kdy je mlha tak hustá, že nevidíte na krok, se na nádvoří zámku objevuje bílá žena. Nemluví. Ale její oči promlouvají za ni. Jsou smutné, protože její láska jí zradila. Neodpustila mu, zemřela s bolestí v srdci.

Zuzana nezapadla do dvorských obrazů, ale patřila k těm, které žily naplno. A právě ty často končí jako stíny na stěnách historie.

Anna Bílá z Valdštejna (přesné datum narození není známo, pravděpodobně kolem poloviny 17. století) byla členkou významného šlechtického rodu Valdštejnů, jehož osudy byly pevně spjaty s dramatickými událostmi třicetileté války. Byla dcerou Albrechta z Valdštejna, jednoho z nejmocnějších vojevůdců té doby, který však sám skončil tragicky.

Život Anny Bílé byl poznamenán nejen vysokým postavením a odpovědností, která s tím souvisela, ale také tíživou atmosférou rodiny, která se potýkala s mocenskými intrikami, obviněními a politickými zvraty. Výchova a prostředí, ve kterém vyrůstala, ji formovaly jako silnou, ale zároveň i citlivou ženu, která znala bolest a ztráty.

Jako dcera vojevůdce byla pravděpodobně vychovávána v duchu loajality a povinnosti vůči rodu i státu, což jí vynášelo nejen výsady, ale i značné břemeno. Její osobní štěstí však mohlo být omezeno právě těmito rodinnými a společenskými tlaky.

Pověsti o Bílé paní Anny Bílé z Valdštejna, která se zjevuje jako duch, reflektují možná její neklidnou duši a nenaplněné touhy. Její přítomnost na valdštejnských sídlech je vnímána jako symbol hlubokého smutku a varování, což přidává její postavě tajemství a hloubku, kterou si můžeme jen domýšlet.

Tento tajemný obraz Bílé paní Anny Bílá připomíná, že za mocí a slávou obvykle stojí lidské trápení.

Zdroj historických dat je Al