Článek
Psal se rok 1941. Druhá světová válka zuřila v celé Evropě, peněz mezi obyčejnými lidmi nebylo nazbyt a s fenoménem strachu, který se neviditelně šířil a byl všudypřítomný, se každý vyrovnával jinak.
V jednom obyčejném domečku v Bojanově u Chrudimě žili staří manželé. Muž chodil pravidelně do místní hospůdky a domů přicházel pravidelně v pohrouženém stavu. Svůj vztek, strach či špatnou náladu si vybíjel na své stařence. Tato situace se táhla dlouhé roky, až nakonec onemocněl a zemřel. Místo toho, aby čerstvá vdova pocítila úlevu, že už jí nebude nikdo deptat, nebude na ní ošklivý, kdy neucítí ponížení ani bolestivé bití, dostala strach, že to sama nezvládne a v dřevěném přístavku vedle domku se oběsila. Duch této nešťastné ženy se do tohoto domku stále vracel, protože nenašel klid.
V roce 2015 mi volala žena, že by potřebovala ode mne pomoc ve věci duchovní. Prý se na jejich víkendovém domku, který je po manželově rodičích v Bojanově, dějí divné a nepochopitelné věci. Zeptala jsem se jí, jestli těmto duchovním věcem věří oba. Ona že tomu věří, ale manžel že prý je čistý pragmatik. Ale v tuto chvíli nevěděl, co si má o nové situaci myslet. Důvodem jeho nejistoty byly nevysvětlitelné zvuky na schodišti vedle ložnice, které ho vzbudily. Ale přes to věřil, že se všechno vysvětlí pragmatickým způsobem.
Paní je učitelkou na základní škole a její manžel je vysoko postavený plukovník u policie, dá se říci pravá ruka policejního prezidenta.
Sešla jsem se s nimi v restauraci. Do Bojanova prý jezdí pravidelně o víkendu a již asi dva měsíce paní budilo v ranním čase mezi třetí a čtvrtou hodinou dupání po dřevěném schodišti, které vede k jejich ložnici. To něco či někdo dojde ke dveřím a dusot ustane. Když to druhý den vyprávěla manželovi, klepal si na čelo, že má určitě halucinace. Když to samé slyšela podruhé a potřetí a opět jí manžel nevěřil, začala sama sebe podezírat, že se nejspíš zbláznila. Jaké však bylo překvapení pro manžela, když se jednoho dne stal opak. Dusot vzbudil manžela. Stalo se to před dvěma týdny, kdy paní probudil manžel po půl čtvrté ráno, který se opravdu nahlas rozčiloval: „tak sakra, co se to tam děje? Kdo dělá ten bordel?“
Policista, pragmatik, který ničemu takovému nikdy nevěřil, jehož život je poskládaný pouze z policejních postupů, najednou narazil na něco, co ho vyvedlo z kontextu.
Zeptala jsem se ho, jestli vstal z postele a otevřel dveře, aby se podíval, kdo tam je?
Nemusel mluvit, protože když se na mě podíval, už jsem znala odpověď. Byl vystrašený jako malé dítě. Ale odpověděl: ,,ne, mě se nechtělo vstávat.“
Domluvila jsem se s nimi na osobní návštěvě domku.
Pomalu jsem procházela domečkem a viděla ty zmiňované úzké schody, které jsou dřevěné a každý sebelehčí krok způsobil hlasité vrzání, které slušně rezonovalo po celém stavení.
Každá duše svými skutečnými kroky ve svém životě zanechává nesmazatelnou stopu v závislosti na místě i na čase a vše se dá „nahmátnout“. Je to neviditelná síla jako je příjem informací mobilem či jakýmkoli přístrojem bez drátů. „Nahmátla“ jsem její poslední okamžik, kde si vzala život. Neodešla. Svému zlému manželovi neodpustila a vracela se zpátky, aby jí někdo pomohl. Ty zvuky po schodišti za lidmi, kteří obývali domek, byly jejím způsobem prosbou o pomoc.
Tuto nešťastnou duši jsem odvedla, aby v domě měli konečně klid. A stalo se. Prosila jsem je o zpětnou vazbu a opravdu se duše už nevrátila.
Tito lidé tam žili ještě před rodiči pana plukovníka a jejich jména jsme dohledali na matrice i v nemocnici, kde pán zemřel.
