Italská divoška na dvoře císaře

Psalo se 16. století a sever dnešní Itálie ovládaly mocné a bohaté rody v městech, jako byly Benátky, Milán, Florencie a Janov. Jih patřil Neapolskému království, které bylo dlouhodobě pod vlivem Španělska, ve střední Itálii sídlil Papežský stát.
Italské území bylo jakýmsi žhavým kamínkem, o který se přely evropské velmoci, především Francie a Španělsko. Tento neustálý tlak vyvolával mezi jednotlivými oblastmi i rody nepokoje a přinášel časté politické i společenské změny. Právě tato proměnlivost však zároveň podporovala kulturní rozkvět kolébky renesance – umění, vzdělanost i živý obchod.
V tomto historickém období se narodil roku 1515 v Mantově v severní Itálii Jacopo de Strada do bohatého a velmi vlivného rodu Gozagů, vládnoucí dynastie Mantovy.

Jacopo de Strada byl velmi vlivný vysoce inteligentní muž a na dobových vyobrazeních je vidět, že byl skutečně velmi reprezentativní. Byl přitažlivým typem renesančního intelektuála, který musel zaujmout už na první pohled. Elegantní oděv, sebevědomý postoj, kultivovaný výraz a jistá noblesa, která odpovídala nejen jeho původu, ale i postavení u dvora. Takový muž se uměl pohybovat mezi elitami, rozuměl umění, mincím, sběratelství i diplomacii a dokázal se prosadit v prostředí, kde se hodnotila nejen vzdělanost, ale i osobní charisma.

Jacobo de Strada vyobrazený benátským malířem Tiziano Vecellio

Po uzavření manželství Jacopa Strady s Ottilií Schenk v roce 1544 zůstal Jacopo ještě do roku 1546 v Mantově, kde pracoval jako zlatník a zároveň si budoval sbírku mincí a starožitností, které začal využívat jako historické prameny. Tím se zařadil mezi první vědecké numismatiky své doby. Teprve poté se odstěhoval do Norimberku, kde se mu přibližně kolem roku 1550 narodil syn Ottilio.

Roku 1556 byl povolán do Vídně, kde působil jako správce císařských sbírek starožitností a jako architekt císaře Ferdinanda I. na stavbě Hofburgu a pro Jana Šemberu z Boskovic (zřejmě se svým krajanem Pietrem Ferraboscem) vypracoval plány na stavbu bučovického zámku. Po nástupu na trůn ho Rudolf II. roku 1567 zaměstnal – stejně jako jeho otec Maxmilián II. – ve Vídni a následně povolal do Prahy, kde přechodně bydlel na Pražském hradě se synem Ottaviem.

V té době však v Praze již existovala čilá italská enkláva, tvořená především řemeslníky činnými na stavbách a obchodníky, kteří se zde usazovali i se svými rodinami. Její význam dále vzrostl za panování Rudolfa II. po roce 1583, kdy se Praha stala hlavním městem Svaté říše římské.

Jacopo de Strada patřil ve své době k mimořádně vyhledávaným osobnostem, protože spojoval hlubokou znalost umění, sběratelství a antiky s praktickými architektonickými schopnostmi. Pohyboval se s lehkostí mezi světem učených kabinetů, dvorských sbírek i stavebních zakázek, což z něj činilo ideálního renesančního odborníka. Jeho erudice byla ceněna nejen ve Vídni, ale i v českých zemích, kde se podílel na významných architektonických projektech. Právě tato šíře schopností mu otevřela cestu k nejvyšším kruhům a zajistila pevné postavení u habsburského dvora.

Ottavio de Strada byl pohledný a charismatický po svém tatínkovi.

Ottavio Strada vyrůstal v prostředí, kde byly znalosti umění, antiky, sběratelství i dvorské etikety každodenní realitou, a bezpochyby se mnohému naučil přímo od svého otce. Nebyl však osobností Jacopova formátu – spíše schopným organizátorem, správcem a prostředníkem, který dokázal otcovo dědictví udržet a prakticky využít. U dvora Rudolfa II. byl ceněn pro spolehlivost, diplomatické vystupování a schopnost pohybovat se v kulturním i administrativním provozu dvora, což mu zajistilo trvalé místo v Praze. V českém prostředí tak nebyl vyhledáván jako tvůrčí génius, ale jako kompetentní dvorský profesionál, který rozuměl umění i lidem.

Ottavio Strada starší vedl v osobním životě méně konvenční cestu, než by se u dvorského úředníka očekávalo. O jeho manželství nemáme spolehlivé zprávy, zato je doložen jeho vztah s milenkou Marií Hofmeisterovou, s níž měl dvě děti – dceru Annu Marii a syna Ottavia. Zatímco syn zůstává v pramenech spíše nenápadnou postavou, Anna Marie vyrůstala v bezprostřední blízkosti dvora, kde se Ottavio přirozeně pohyboval v rámci své služby. Dvůr, sbírky, domy Stradů v okolí Hradu a Malé Strany, které zakoupil Jacopo de Strada tvořily její každodenní svět. Právě v tomto prostředí, kde se Rudolf II. obklopoval mladými lidmi a pohyboval se mimo přísný dvorský protokol, se jejich cesty mohly postupně a nenápadně protnout.

Rudolf II.

Rudolf II. bývá v historiografii popisován jako psychicky labilní panovník, trpící dlouhodobými depresemi, úzkostmi a pravděpodobně i dědičnou duševní poruchou, která ho postupně uzavírala do vlastního světa. Kronikáři píší, že trpěl i pohlavními chorobami a s duševními to mohlo jít ruku v ruce. Vyhýbal se běžným politickým povinnostem, propadal melancholiím a realitu nahrazoval světem umění, alchymie, sběratelství a silně osobních vztahů. Právě tato vnitřní nestabilita se promítala i do jeho intimního života, který se často vymykal dobovým normám a byl veden spíše potřebou úniku, citového ukotvení a smyslového rozptýlení než odpovědností panovníka.

Pro okolí byl uzavřený. Jeho svět byl plný strachu a zároveň i krásných uměleckých děl. Bál se stárnutí a proto se obklopoval mladými lidmi , zejména půvabnými ženami a lidmi s neformálním chováním. Současníci i pozdější kronikáři se shodují, že ho přitahovalo mládí samo o sobě. Anna Marie Stradová se v jeho okolí pohybovala zcela přirozeně – díky otci i dědečkovi, kteří patřili k důvěrně známým osobnostem rudolfínského dvora. V době jejich sblížení jí bylo podle odhadů kronikářů zhruba třináct až patnáct let a prameny ji popisují jako nápadně krásnou, temperamentní dívku italského původu s živým vystupováním. Řekla bych, že obrazy dokazují, že od dědečka i otce si vzala to nejlepší.

Kateřina Stradová byla velmi okouzlující a přitažlivá, své předky nezapřela

Kateřina Stradová vyrůstala v prostředí, kde rodiče nebyli sezdaní a jejich volný vztah pro ni byl naprosto normální.

Když se svým otcem odešla do Prahy bez matky, dokázala se velmi rychle přizpůsobit; volné mravy jí nebyly cizí. Otec i děda zakoupili každý sám za sebe domy a také i nevěstinec. V rudolfínské době to byla klasická investice.

Po prostranství císařského dvora, v místech, kde se pohybovali dědeček a otec jako odborníci, správci sbírek a důvěrně známé osobnosti jeho okruhu, se Kateřina pohybovala bez zábran jako na domácí půdě. Pro císaře byla půvabnou mladou ženou, která k němu svým způsobem vzhlížela. On se díky tomu cítil silný a obdivovaný. A ona svou přitažlivost posilovala svým okouzlujícím zjevem a tím přitahovala jeho pozornost.

Některé dobové kroniky tvrdí, že ho dokonce svedla, ale já bych řekla, že to nebylo potřeba. On byl velmi chytlavý na žár vycházející z duše vášnivé Italky.

Navíc skutečnost, že za Kateřinou stáli dědeček i otec, s nimiž byl Rudolf II. pracovně i osobně silně provázán, jí dodávala zvláštní váhu a silný vliv, který na císaře kromě její krásy nepochybně působil také.

Intimně začali žít někdy kolem jejího třináctého roku, nejpozději před patnáctými narozeninami. První dítě mu dala ve svých osmnácti letech.

Jako normální Italka byla velmi žárlivá, ale vzhledem k tomu, že si chtěla udržet hlavní postavení milenky císaře, se získaným privilegiem titulu hraběnka, musela se chovat klidně a vyrovnaně a Rudolfovi dávat najevo, že buď nic neví a nebo, že s jeho chováním souhlasí. Neměla jednoduchou pozici. Porodila mu šest dětí a nechtěla se vzdát života první dámy císaře a velmi bohatého muže. To jí stálo za všechny aktivity, které musela podstoupit.

Dospělého věku se dožili tři synové a tři dcery, o které se císař sice dobře postaral, ale nikdy je neuznal za legitimní potomky. Z nich nejstarší byl Julio Caesar, do něhož císař vkládal naděje, ale pro své brutální chování a vraždu zemřel ve vězení. Tento syn podědil psychickou chorobu po otci.

Kateřina Stradová vedle císaře dožila, zemřela v roce 1629 ve věku cca 62 roků. Rudolf II se narodil dne 18. 7. 1552 ve Vídni a zemřel 20. 1. 1612 ve věku 59 let.

bm

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jacopo_Strada

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ottavio_Strada_starší

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kateřina_Stradová

https://www.stoplusjednicka.cz/cisarova-hrabenka-stradova-setrvala-po-rudolfove-boku-temer-tri-desetileti