Biskup Jan IV. z Dražic byl velkým Čechem ve stínu českých králů. Pokořit se ho nikomu nepodařilo

Česká země se začala výrazněji propojovat s francouzským prostředím již za vlády Přemyslovců. Francie tehdy představovala jedno z hlavních center vzdělanosti, diplomacie i církevní správy západní Evropy. České velmože, duchovní i budoucí státníky přitahovala především Paříž s univerzitním prostředím kolem Sorbonny, kde se vyučovala teologie, filozofie, latina, rétorika i diplomatické vystupování. Právě znalost jazyků, práva a církevní správy otevírala cestu k vysokým funkcím u královských dvorů i v církvi.

Velký význam měl také Avignon, sídlo papežského dvora v letech 1309–1377. Do tohoto města přijížděli církevní hodnostáři, právníci, diplomaté i poslové evropských panovníků. Bylo zde možné poznat fungování papežské kurie, mezinárodní politiky i správu rozsáhlého církevního majetku. Francouzské prostředí zároveň nabízelo vyspělou gotickou architekturu a modernější stavební postupy, které si návštěvníci přiváželi zpět do své vlasti.

Jan IV. z Dražic se narodil kolem roku 1260 a vyrůstal v prostředí významného českého šlechtického rodu, kde se od dětství kladl důraz na vzdělání, disciplínu, správu majetku i schopnost jednat s lidmi. Prostředí vyšší šlechty tehdy formovalo člověka k odpovědnosti, opatrnosti v jednání a k přesnému vnímání společenského postavení jednotlivých vrstev. Součástí života byly kontakty s duchovními, právními listinami, správou panství i církevními institucemi.

Historie zaznamenala, že byl mužem silné vůle a mimořádné energie. Dokázal tvrdě prosazovat práva církve, rozkazovat, trestat a vést spory s neústupností člověka, který přesně věděl, čeho chce dosáhnout. Současně však projevoval hluboký vztah k lidem svého okolí, podporoval svůj rod, pomáhal příbuzným k lepšímu postavení a věnoval pozornost vzdělání, knihám i kulturnímu životu. Dokázal být vysoce postaveným biskupem a zároveň rytířem ve zbroji i v akci. Nezalekl se ničeho.

Kronikáři ho popisovali jako člověka obdařeného duchovní i tělesnou silou, moudrostí a pohotovou inteligencí. Měl smysl pro právo, pořádek a důslednost, ale zároveň cit pro umění, krásu staveb i práci vzdělaných lidí. Uměl jednat jako tvrdý správce i jako muž schopný velkorysosti, který kolem sebe soustřeďoval schopné a učené osobnosti.

Silně se u něj projevoval také vztah k české zemi a českému národu. Sám o sobě psal jako o Čechovi z otce i matky a aktivně podporoval české duchovní prostředí. Usiloval o to, aby čeští lidé měli své zástupce i u papežského dvora, a citlivě vnímal sílící německý vliv v českých městech i církevní správě. V jeho osobnosti se spojovala rytířská rozhodnost, vysoká vzdělanost a silné vědomí příslušnosti k vlastní zemi.

Na počátku 14. století procházelo české království velmi neklidným obdobím. Po smrti Václava II. a následně i jeho syna Václava III. se země dostala do mocenských sporů, střídání vládců a zápasu jednotlivých šlechtických skupin o vliv. Do českého prostředí stále výrazněji vstupovala cizí šlechta, hlavně německá, která získávala majetky, úřady i vliv v městech. Napětí rostlo také uvnitř církve, kde se střetávaly zájmy biskupství, klášterů, žebravých řádů i papežské kurie.

Jan IV. z Dražic vstoupil do této situace jako energický a velmi důsledný správce pražského biskupství. Pečlivě kontroloval církevní majetek, prosazoval disciplínu mezi duchovními a tvrdě hájil práva svého úřadu. Právě jeho neústupnost postupně začala vytvářet silné nepřátele. Spor nevznikal kvůli jediné události, ale dlouhodobě. Jan z Dražic zasahoval do majetkových práv, řešil kázeň duchovenstva a dostával se do konfliktů s částí církevního prostředí, které odmítalo jeho pevný způsob vedení.

Významnou roli hrály také spory se žebravými řády, především s dominikány a františkány. Tyto řády měly silné vazby na papežskou kurii a v evropských městech získávaly stále větší vliv. Jan z Dražic však hájil tradiční práva pražského biskupa a snažil se zabránit tomu, aby některé církevní skupiny oslabovaly autoritu biskupství. Do konfliktů vstupovala i politika, soupeření šlechtických skupin a napětí mezi českým a německým prostředím.

Právě v této atmosféře začala proti Janu z Dražic vznikat obvinění. Jeho odpůrci využili napjaté situace uvnitř církve a objevilo se nařčení, že podporuje kacířské myšlenky a nedostatečně zasahuje proti lidem podezřelým z hereze. Takové obvinění patřilo ve středověku k nejzávažnějším útokům, protože mohlo zničit nejen postavení člověka, ale i celý jeho život.

Ve městech i církevních institucích tehdy stále sílil německý vliv, který část české šlechty i duchovenstva vnímala velmi citlivě. Do českých zemí přicházeli německy mluvící obchodníci, řemeslníci, úředníci i duchovní a postupně získávali významné postavení v městské správě, církevním prostředí i hospodářství. České království se sice díky tomu rozvíjelo, zároveň však rostlo napětí mezi domácím a cizím prostředím.

Jan IV. z Dražic patřil mezi osobnosti, které si tohoto vývoje dobře všímaly. Sám o sobě psal jako o Čechovi z otce i matky a podporoval české duchovní prostředí. Usiloval o to, aby čeští lidé měli své zastoupení i u papežské kurie a aby český jazyk i české zájmy nezůstávaly stranou rostoucího vlivu cizích skupin. Kronikáři ho popisovali jako věrného zastánce české země a muže, který dokázal své názory hájit velmi otevřeně.

Právě tato neústupnost však dále prohlubovala jeho konflikty s částí duchovního prostředí i s lidmi napojenými na papežskou kurii. Spor kolem Jana z Dražic tak postupně přestával být pouze otázkou církevní kázně a stále více se do něj promítaly také mocenské a národnostní zájmy tehdejší doby.

Obvinění proti Janu IV. z Dražic nevzniklo během jediné události. Spor se vyhrocoval postupně a významnou roli v něm sehráli především někteří členové dominikánského řádu, kteří měli blízko k inkviziční činnosti i k papežské kurii. Vedle sporů se šlechtou a městy se Jan IV. z Dražic dostal do konfliktu právě s dominikány kvůli tehdy začínající inkvizici, protože neschvaloval tvrdé trestání beghardů.

Napětí kolem Jana IV. z Dražic postupně získávalo i osobní rovinu. Mezi lidmi, kteří proti němu později vystupovali, se objevili tací, kterým tak říkajíc šlapal na paty, a tak jenom využili situace. Jedním z nich byl Jindřich ze Šumburku, duchovní pocházející z Durynska, který působil jako kancléř královny Elišky Přemyslovny. Královna si ho velmi vážila, část české šlechty ho však přijímala s velkou nedůvěrou.

Jindřich usiloval o významnou funkci litoměřického probošta a žádal o potvrzení právě pražského biskupa Jana IV. z Dražic. Ten mu však souhlas odmítl udělit kvůli jeho nemanželskému původu. Litoměřickým proboštem se tehdy stal Vojtěch z Dubé. Po jeho smrti se Jindřich ze Šumburku o úřad přihlásil znovu a roku 1321 litoměřické proboštství skutečně získal. Ale to už Jan z Dražic nebyl v Praze, v té době již pobýval mimo české království.

Právě Jindřich ze Šumburku následně roku 1316 obžaloval Jana IV. z Dražic u papeže, že chrání kacíře a nedostatečně zasahuje proti herezi. Pro své zájmy potřeboval biskupa odstranit a tak využil mimořádně nebezpečnou situaci.

Dominikáni měli tehdy v Evropě silné postavení při vyšetřování kacířství a obvinění vysokého církevního hodnostáře z podpory heretiků patřilo k nejzávažnějším útokům, jakým mohl duchovní čelit. Spor proto přestal být pouze českou záležitostí a dostal se až k papežské kurii, která od roku 1309 sídlila ve francouzském Avignonu.

Jan IV. z Dražic čelil nařčení, že chrání osoby podezřelé z kacířských názorů a že jako pražský biskup nezasahuje dostatečně tvrdě proti herezi v českých zemích. Ve skutečnosti však za obviněním stály hlavně dlouhodobé osobní a mocenské konflikty. Jan IV. z Dražic tvrdě hájil pravomoci pražského biskupství, dostával se do sporů o majetek a jeho důsledný způsob vedení vytvářel stále více nepřátel.

Roku 1318 papež Jana IV. z Dražic zbavil úřadu a povolal ho do Avignonu.

Jan IV. z Dražic velmi pravděpodobně cestoval převážně na koni, což bylo na počátku 14. století u vysokých duchovních i šlechticů běžné. Tak dlouhá cesta přes Evropu vyžadovala početný doprovod, služebnictvo, ozbrojenou ochranu i povozy pro zavazadla, listiny, knihy a zásoby.

Jako pražský biskup se pohyboval jako vysoce postavený církevní hodnostář a současně jako šlechtic. Měl kvalitní cestovní oděv, plášť s erbem svého rodu a ozbrojený doprovod.

Těžkou rytířskou zbroj během běžné cesty pravděpodobně nenosil. Ta byla určena hlavně pro boj nebo slavnostní vojenské vystoupení. Na cestě spíše používal lehčí ochrannou výstroj odpovídající nebezpečí tehdejších silnic, kde hrozili lupiči i ozbrojené střety. Ale nejspíš ji měl pro své potřeby ve Francii zabalenou v zavazadlech.

Ve Francii nakonec strávil jedenáct let. Dlouhý pobyt u papežského dvora však nepromarnil čekáním na rozhodnutí o svém osudu. V Avignonu se podrobně seznamoval s fungováním papežské kurie, církevní administrativou, kanonickým právem a diplomatickými postupy papežského dvora. Studoval správu církevního majetku, práci s právními listinami a organizaci církevních institucí. Velkou pozornost věnoval také francouzské gotické architektuře a moderním stavebním postupům, které se tehdy ve Francii rychle rozvíjely. Zajímal se o knihy, rukopisy a vzdělané prostředí kolem papežského dvora, odkud si později přivážel nové poznatky i kulturní podněty do českého království. Ve svém věku, kdy se dostal do Francie kolem svého šedesátého roku, byl pro svůj neuvěřitelně silný zájem o vše, co se studovat dá a čím se může obohatit, výjimečný.

Teprve roku 1326 byl uznán nevinným, vrácen do úřadu a roku 1329 se mohl jako téměř sedmdesátiletý muž vrátit zpět do Čech. Nevracel se však jako zlomený člověk.

Spíš dokazoval, že ve Francii nabral nový dech a se silou sobě vlastní se po návratu domů pustil do hodně náročné práce. Z Francie si přivážel rozsáhlé zkušenosti, znalosti i kulturní rozhled, který následně výrazně ovlivnil jeho další působení v českém prostředí.

Po návratu do českého království začal Jan IV. z Dražic naplno využívat zkušenosti, které získal během dlouhého pobytu ve Francii. Vedle svých zásluh o český překlad Bible se výrazně zapsal také jako mimořádný stavebník. Nechal přestavět kostel svatého Jiljí na Starém Městě v Praze, biskupský dvůr na Malé Straně, rodinnou tvrz v Litovicích i biskupský hrad a klášter v Roudnici nad Labem.

Významnou stopu zanechal také v krajině českého království. Založil město Nové Benátky, dnešní Benátky nad Jizerou, nechal postavit roudnický most a kostel svaté Ludmily v Dražicích. Právě na jeho stavbách se začal výrazněji objevovat vliv francouzské gotiky a zkušeností, které získal v Avignonu.

Kostel sv. Martina v Dražicích

První písemná zmínka je na listu tzv. Roudnického nekrologia v popisu u vyobrazení biskupa Jana z Dražic, kde je text o výstavbě hradu z Dražic a tamního kostela sv. Martina, který jako sakrální stavba byl při založení zasvěcen svaté Ludmile.

„Současně také tentýž ctihodný pan biskup usiloval pečovat o svůj lid tamtéž ve vsi Dražicích, jenž přináležel farou ke Zdětínu. Osvobodil tedy a vyňal zmíněný lid vsi Dražic od řečeného farního kostela ve Zdětíně a jako náhradu a zadostiučinění dal tomuto kostelu 15 hřiven pražských na hotových penězích. (…) Kterémužto lidu takto osvobozenému a vyňatému dříve řečený pan biskup založil, vystavěl a vybudoval tamtéž v Dražicích u dříve řečeného hradu kostel ke chvále všemohoucího Boha a poctě svaté Ludmily mučednice a to na své náklady a vydání. Poté co dokončil ono nákladné dílo, obdaroval tento kostel dostatečně pro vydržování faráře a jeho ministrantů a přidal ještě knihy, kalichy a jiné potřebné kostelní vybavení a okrášlení.“

Na Jana z Dražic se nezapomnělo ani v dalších staletích. Jeho jméno dnes nese dolní náměstí v Roudnice nad Labem i Dražického náměstí u Malostranské věže v Praze, kde kdysi stával středověký biskupský dvůr. Dodnes se zde zachovala také čtyřhranná věž vybudovaná právě za působení Jana IV. z Dražic.

Dražického náměstí

Právě v tom spočívá velikost Jana IV. z Dražic. Dokázal obstát v mimořádně těžké době plné mocenských střetů, intrik a nebezpečných obvinění a z celé situace vyšel zkušenější, vzdělanější a lidsky silnější. Jedenáct let u papežského dvora mu přineslo hluboké znalosti církevní správy, práva, diplomacie i architektury, které následně využil pro rozvoj českého království.

Místo zatrpklosti a pomstychtivosti si z ciziny přivezl chuť tvořit, budovat, podporovat vzdělanost i krásu umění. Z muže, který odjížděl do Francie obhajovat své jméno, se stal člověk s mimořádným rozhledem a zkušenostmi evropského významu.

Právě v tom spočívá velikost Jana IV. z Dražic. Ve schopnosti obstát v těžké době s  důstojností v srdci. On nepatřil k lidem posedlým mocí. Patřil k těm, kteří se nedali zmanipulovat, nepodlehli, ba naopak. Byl člověkem pevných vnitřních zásad, vnitřního řádu s vysokou inteligencí, neuvěřitelně silnou disciplínou a schopností přestát strašně těžké období. Nezahořkl. Kronikáři ho popisovali jako velice zbožného člověka. A to dokazoval na každém kroku. Mohl se mstít těm, kteří po něm v minulosti šlapali, kteří ho vyhnali, ale on to neudělal. Povznesl se nad malichernosti života. O to víc mu mohli po jeho návratu škodit, ale to se nikomu už nepodařilo.

Jan IV. z Dražic během svého dlouhého života zažil vládu Přemysla Otakara II., Václava II., Václava III., Rudolfa Habsburského i Jindřicha Korutanského. Zemřel roku 1343  za vlády Jana Lucemburského.

Prožil tedy pád Přemyslovců, období mocenských zmatků i nástup lucemburské dynastie.

Překážky mu nezavřely cestu. Posílily ho a navíc mu ukázaly nový směr.

Čest jeho památce.

bm

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_z_Dražic

https://kramerius.lib.cas.cz/view/uuid:84537264-52e9-4cea-b1c9-61760e0d1ed7?page=uuid:8eaf1aee-9818-4d80-8161-5ba28a483755

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kostel_svatého_Martina_(Dražice)