Nejžádanější erotická podpultovka 18. stol. nabízela podrobný popis sexuálního aktu

Osmnácté století přineslo Evropě osvícenství, rostoucí vzdělanost a stále odvážnější zpochybňování světských i církevních autorit. Knihy, noviny a pamflety se dostávaly ke stále širšímu okruhu čtenářů. Příběhy o pokrytectví, porušování mravních zásad i tělesných touhách těch, kteří sami druhým přikazovali zdrženlivost, které dříve znalo jen několik zasvěcených, lidé nyní otevřeněji četli . Nezmizela přitom cenzura ani tresty za zakázané knihy, ale umlčet nepohodlný příběh bylo stále obtížnější.

Zatímco v panských salónech a na univerzitách se debatovalo o filozofii a přírodních vědách, na venkově a v poddanství ještě dlouho dožívaly staré strachy, pověry a stíny minulých staletí.

Mnozí věděli, že za zdmi klášterů a far platí staré pravidlo, že zakázané ovoce chutná nejvíc. Navenek se všichni tvářili jako svatouškové, rozdávali rady, ale za zdmi klášterů, kde měli nařízený celibát a pro které byl jakýkoli tělesný prožitek zapovězený, se mnohdy děly velmi provokující situace.

Dějiny církve provází dlouhá řada excesů. Některé z nich se dostaly na světlo boží, projednávaly se u soudů, tiskly se v pamfletech a lidé si o nich šeptali na trzích. Jiné byly včas umlčeny, zůstaly za zdmi zpovědnic a v zamčených archivech. A právě z té tenké hranice mezi tím, co se smělo říct, a tím, co se muselo ututlat, vznikaly ty největší skandály 18. století.

Právě v tomto období ,v roce 1748, spatřila světlo světa na tuto dobu vysoce provokující kniha od neznámého autora i neznámého nakladatele. Francouzskou policii nadzvedla ze židlí a proměnila se v dokonalou karikaturu tehdejší cenzury. Kniha vyšla pouze s fiktivním označením Liège na obálce, což byl osvědčený trik literárního podsvětí. Byla okamžitě konfiskována a zařazena na index zakázaných knih. Jenže právě tento těžkopádný zásah moci udělal zakázanému spisu tu největší službu. Zatímco úřady zběsile zabavovaly výtisky a snažily se předstírat absolutní kontrolu, jejich marná snaha platila u veřejnosti za pouhé divadlo, které jen potvrdilo pokrytectví celého systému a udělalo z utajovaného spisu nejžádanější zboží v zemi.

Co ve skutečnosti vyvolalo takový panický záchvat cenzurního aparátu? Důvodem byla nemilosrdná kritika církve. Příběh se totiž odehrával přímo za neprostupnými zdmi kláštera, kde byly posvátné sliby, dohled řeholních autorit i samotná svátost zpovědi proměněny v nástroj ke svádění, manipulaci a pokrytectví. Knihy tohoto typu nepředstavovaly pouhé pikantní čtení pro pobavení šlechty. Pro královskou policii i církevní inkvizici znamenaly přímo ideologickou diverzi, která podrývala samotné základy společenského řádu. Když se totiž na veřejnost dostal spis ukazující, že pod mnišskou kutnou se místo svatosti skrývá bezohledný cynismus a že náboženská dogmata slouží jen jako zástěrka pro zneužívání moci, nešlo už o hřích jednotlivce, ale o ohrožení nedotknutelnosti celé instituce. Zapsání na index zakázaných knih tak nebylo pouhým administrativním gestem. Byla to zoufalá snaha státu i církve postavit hráz proti myšlenkám, které naznačovaly, že autorita vymáhaná strachem je jen vratkou stavbou postavenou na lži.

Právě tento skrytý rozpor vytvořil z anonymního spisu rozbušku, která přesáhla hranice Francie. Do všech koutů kontinentu zasahovala chapadla chobotnice strachu moci z nebezpečné myšlenky V tajných dílnách v Holandsku, Švýcarsku i v německých knížectvích se tiskařské lisy nezastavily ani v noci. Sazeči sázející písmeno po písmenu do olověných sazeb velice dobře věděli, že práce na tomto textu jim může vynést galejnický řetěz, ale vidina astronomického zisku převážila veškerá rizika. Balíky ještě vlhkých archů se balily do nepromokavého plátna, schovávaly do sudů s dvojitým dnem či pod podlahy obchodních vozů a putovaly po starých pašeráckých stezkách přímo do srdce Evropy.

Jakmile zásilka bezpečně překročila hranice, nastupovala do hry síla, kterou žádný cenzurní úřad nedokázal plně dostihnout. Zájem o zakázané ovoce byl totiž univerzální. Výtisky se nečetly jen v elegantních pařížských salónech pod kříšťálovými lustry, ale tichou cestou nacházely své čtenáře i v habsburské monarchii, kde místní rekatolizační úředníci marně slídili po domorodých knihovnách. Zpovědníci a zástupci církevního aparátu tak stáli před neřešitelným úkolem. Čím přísněji nařizovali odevzdání konfiskátů a čím častěji hrozili věčným zatracením těm, kdo do textu jen nahlédnou, tím větší vážnost a aura tajemství se kolem knih utvářely. Lidská zvědavost, podnícená přísným zákazem, se ukázala být podstatně silnější než veškerá hrozba státních žalářů a pekelného trestu.

Oním nebezpečným spisem, který v roce 1748 vyvolal v Paříži takové pozdvižení, byl román Thérèse philosophe – v překladu Filosofka Tereza. Knihu napsal s největší pravděpodobností francouzský důstojník Jean-Baptiste de Boyer, markýz d’Argens, ačkoli na titulní straně z pochopitelných důvodů nebylo po jeho jméně ani památky.

Hlavní hrdinka Tereza pozorovala svět kolem sebe a skrze své osobní zážitky odhalovala prohnilost tehdejší vyšší společnosti a církevních kruhů. Ústřední zápletka knihy se přímo inspirovala skutečným skandálem té doby, aférou otce Girarda a jeho mladé svěřenkyně Catherine Cadière. V románu vystupuje duchovní, který pod záminkou náboženského vytržení, svatosti a duchovního vedení svádí mladou naivní dívku. Zpovědnice se v jeho podání mění v místo chladného kalkulu a svátost v pouhý nástroj fyzické manipulace.

To nejprovokativnější se však skrývalo v rozhovorech. Mezi jednotlivými pikantními scénami totiž Tereza a její společníci vedli dlouhé filozofické debaty. Bez obalu v nich zpochybňují existenci pekla, vysmívají se představě posmrtného trestu a označují církevní dogmata za pouhé pohádky vymyšlené k udržení prostého lidu v poslušnosti. Kniha tak v jednom svazku spojila dvě pro tehdejší režim nejnebezpečnější věci a tím byly útoky na oficiální církevní morálku a šíření radikálních myšlenek osvícenské filozofie.

Právě toto spojení filosofických úvah s pikantním dějem udělalo z knihy načasovanou bombu. Pro běžné čtenáře byla kniha snadno stravitelná a přitažlivá, zatímco pro představitele moci znamenala noční můru. Nebezpečí spočívalo hlavně v tom, že se u čtení lidé učili přemýšlet a pochybovat o nedotknutelnosti těch, kteří jim vštěpovali mravnost.

Text nepracoval s erotikou jako s pouhou kulisou, ale rozevíral ji s chladnou, téměř anatomickou přesností. Pasáže nesklouzávaly k tehdy běžným květnatým metaforám o nebeském vytržení či milostném vzplanutí. Místo toho autor popisoval tělesnost s odzbrojující doslovností, v níž se fyzický akt stával názornou demonstrací lidské přirozenosti.

Silná erotická scéna otce Dirraga

Jedna z nejsilnějších scén knihy zachycuje dívku nahlížející klíčovou dírkou do sousedního pokoje, kde se před jejíma očima odehrává mrazivé divadlo. Sleduje dívku Eradice a jejího duchovního vůdce, otce Dirraga, který obratně využívá dívčí nezkušenosti a hluboké důvěry. Namlouvá jí, že trýznění těla, fyzická bolest a následné intimní sblížení nejsou hříchem, ale naopak zvláštním stavem náboženské milosti a jediným prostředkem k dosažení přímého spojení s Bohem.

Čtenář tak spolu s přihlížející hrdinkou sleduje detailní mechaniku manipulace a svádění v přímém přenosu. Eradice klečí na kolenou, chvěje se odevzdaností, zatímco duchovní klidným, posvátným tónem pronáší citace z náboženských textů a systematicky začíná odkládat vrstvy těžkého mnišského oděvu. Od prvního předstíraného náboženského vytržení až po samotný fyzický akt tak kněz maskuje chladné tělesné uspokojení za svatouškovské blouznění.

Ruka duchovního postupuje s chladnou jistotou. Pod záminkou očistného rituálu odhaluje ramena a záda mladé dívky, přičemž každý dotek doprovází citacemi ze svatých knih a slovy o pokoře tělesné schránky. Když pak přistoupí k samotnému bičování, lehký úder provází modlitba a dívčina bolest se pod vlivem jeho sugesce okamžitě mění v pocit mystické milosti. S každým dalším pohlazením i odhaleným kusem látky se však nábožný zápal kněze proměňuje v čistě fyzické uspokojení.

V momentě, kdy posvátné blouznění vrcholí, mizí jakýkoliv odstup. Dirrag využívá naprosté odevzdanosti dívky, která v jeho objetí vidí naplnění boží vůle, a dovede ji až k samotnému intimnímu aktu. Zatímco z úst duchovního stále zaznívají posvátné formule o očistě duše a potlačení hříchu, jeho tělo jedná podle zcela pozemských zákonů. Tereza za dveřmi tak nesleduje zázrak, ale chladně kalkulovaný proces, v němž se duchovní autorita stala dokonalým nástrojem k podrobení cizího těla.

Jakmile scéna v pokoji odezní a oběť odchází v bludné víře, že podstoupila duchovní očistu. Navíc Tereza zjišťuje, že to, co viděla přes štěrbinu ve dveřích, nebyl ojedinělý výstřelek. Kniha dál rozkrývá Terezino vlastní dospívání a její filozofické zrání pod vedením staršího osvíceného společníka, hraběte de B.

Právě tento styl psaní provokoval cenzory nejvíce. Erotika zde nebyla schovaná za závoj nápovědy. Autor s mrazivým detailem popisoval doteky, tělesné reakce i proměnu náboženského blouznění v čistě fyzické uspokojení. Tím, že spojil explicitní detailní popis intimního aktu s posvátným prostředím klášterů a zpovědnic, strhl z církevního rituálu závoj posvátnosti. Tělo v jeho podání fungovalo podle mechanických zákonů přírody a náboženská extáze se pod jeho perem proměnila v pouhou fyzickou reakci, obratně využitou k predátorskému ovládnutí druhé bytosti.

V Thérèse philosophe se však poučení neodehrává jen u stolu, ale přímo v posteli, kde hrabě převádí materialistickou filozofii do fyzické praxe. Klíčový moment nastává ve chvíli, kdy přiměje Terezu, aby detailně zkoumala jeho vlastní tělo i své vlastní v průběhu pohlavního vzrušení. Bez obalu jí vysvětluje, že lidské tělo je pouze složitý stroj poháněný přirozenými touhami a reakcemi, a demonstruje tím veškeré konání, které podléhá čistě mechanickým zákonům.

Hrabě nejprve přiměje Terezu uchopit jeho ztopořený úd a s chladnou analytičností popisuje, jak krev proudí do tkání, jak se napínají svaly a jak se lidská vůle stává zcela podřízenou tomuto tělesnému tlaku. Ukazuje jí, že ani ten nejzbožnější poustevník nedokáže vlastní vůlí zastavit tento biologický reflex, protože příroda je silnější než jakékoli náboženské dogma. Následně ji vede k tomu, aby sledovala vlhkost a stahy svých vlastních rodidel při dotecích. Popisuje jí klitoris jako centrum rozkoše stvořené výhradně k tomu, aby přinášelo potěšení, nikoli jen k reprodukci nebo k tomu, aby bylo potlačováno pod hrozbou hříchu.

Při samotné souloži a následném dráždění hrabě zdůrazňuje moment orgasmu, kdy dochází k výstřiku semene u muže a uvolnění šťáv u ženy. Vysvětluje jí, že tyto tělesné tekutiny a jejich uvolnění jsou ekvivalentem jakéhokoli jiného fyzikálního děje v přírodě. Když se semeno mísí s ženským sekretem a tělo se chvěje v křeči rozkoše, nejde o žádný nečistý skutek, ale o pouhý přetlak a uvolnění nahromaděné energie v lidském těle. Církevní představa, že by takto přirozená reakce nervů měla být trestána věčným zatracením v pekle, je podle hraběte stejně směšná, jako kdyby někdo chtěl trestat déšť za to, že padá k zemi.

Na řadě dalších příkladů ji učí, že morálka a hřích jsou pouhé společenské předsudky zrozené v lidské mysli, kteří potřebovali ovládat druhé. Morálka vyžadující potlačování těchto biologických funkcí slouží jen jako zbraň. Vyvolává v lidech neustálý pocit viny za jejich vlastní přirozenost, což z nich dělá snadno ovladatelné a vyděšené poddané.

Do života Terezy přichází kurtizána paní Bois-Laurier, která ji vypráví svůj vlastní příběh. Tyto pasáže patří k nejotevřenějším v celé knize. Bois-Laurier bez jakýchkoli zábran popisuje své praktické zkušenosti z pařížského podsvětí a nevěstinců. S chladnou ironií líčí, jak do jejích pokojů tajně přicházejí nejvýznamnější muži království. Od vysoce postavených duchovních až po královské úředníky a soudce.

nevěstinec pro pařížskou elitu

Autor v těchto kapitolách staví čtenáře před mrazivý kontrast. Na veřejnosti ti stejní muži plamenně kážou o mravnosti, podepisují zatykače na kacíře a posílají zakázané knihy do plamenů. Za zavřenými dveřmi se však oddávají přesně těm erotickým praktikám a rozkoším, které ostatním zakazují, a neváhají za ně platit horentní sumy.

Román tak v druhé polovině vrcholí v otevřenou filozofickou obhajobu tělesnosti. Vztah mezi mužem a ženou i vyhledávání rozkoše označuje za zcela přirozenou součást lidské existence, kterou se církev snaží démonizovat jen proto, aby v lidech vyvolala pocit viny. Když Tereza na konci knihy přijímá tento pohled na svět, přestává být obětí i pouhou přihlížející. Stává se z ní svobodná, nezávislá žena, která se odmítá podřídit pokryteckým pravidlům své doby.

Díky této proměně se z románu stalo něco mnohem nebezpečnějšího než jen erotické čtení schované pod polštářem. Spis totiž nabízel čtenářům návod k mentální vzpouře. Lidé, kteří do té doby přijímali autoritu církve a panovníka s posvátnou úctou, najednou drželi v rukou text, který s lehkostí strhával pozlátko z celého společenského systému.

Právě proto byla reakce úřadů tak zběsilá. Kdyby šlo o pouhé vulgární obrázky nebo laciné příběhy ze žití podsvětí, policie by nad tím možná přimhouřila oko. Jenže Tereza spojila smyslnost s intelektuálním osvobozením.V zemi, kde byl panovník považován za zástupce Boha a církev díky držení klíčů od ráje ovládala každodenní životy obyvatel, působila myšlenka o těle coby svobodném stroji jako časovaná nálož.

Vyšetřovatelé z Bastily velmi rychle pochopili, že bojují s neviditelným nepřítelem. Autor knihy zůstával v bezpečí anonymity a tiskaři na druhém břehu Rýna dál sypali z lisů tisíce nových výtisků. Když policisté provedli razii v pařížské tiskárně, našli často jen prázdné místnosti a stopy po ještě teplém olovu. Knihy už mezitím kolovaly v kapse kabátu mladého studenta na Sorbonně, ležely na nočním stolku šlechtice ve Versaillu nebo putovaly v tajném úkrytu kočáru směrem k německým a českým hranicím.

Systém cenzury, zkonstruovaný pro absolutní kontrolu nad tištěným slovem, tak utrpěl drtivou porážku. Místo aby hrozba vězením a plameny myšlenky zničila, udělala z nich zakázané ovoce, které chtěl ochutnat každý. Pařížská veřejnost sledovala marný zápas policie s narůstajícím pobavením. Každý nový edikt zakazující čtení Terezy fungoval v praxi jako ta nejlepší možná reklama, která cenu knihy na černém trhu vyhnala do závratných výšin a udělala z ní symbol vzdoru proti zkostnatělému řádu.

Tento fenomén nepředstavoval žádný krátkodobý výstřelek ani zapomenutou literární kuriozitu. Filozofka Tereza se stala nejspíše vůbec nejprodávanějším bestsellerem celého předrevolučního osmnáctého století. Kniha prakticky stvořila zcela nový žánr, v němž se explicitní erotika organicky proplétala s břitkým filozofickým traktátem. U Terezy totiž rozkoš a poznání nevedly ke zkáze, ale k osobní nezávislosti. Autorovi se podařilo zabalit radikální osvícenské myšlenky do tak přitažlivého obalu, že si kniha našla cestu k tisícům čtenářů bez ohledu na to, kolik výtisků skončilo v plamenech.

Příběh o pokryteckém jezuitovi a jeho naivní dívce si však autor nevymyslel u zeleného stolu pro obveselení pařížských salónů. Námět čerpal z události, která o dvě desetiletí dříve otřásla celou Francií a proměnila se v jeden z největších justičních a náboženských skandálů své doby.

Všechno to začalo v jihovýchodním francouzském městě Toulon v roce 1731. V centru tehdy stanula jednadvacetiletá Catherine Cadière a s ní i uznávaný padesátiletý jezuitský duchovní Jean-Baptiste Girard. Otec Girard platil ve městě za charismatického kazatele a vyhledávaného zpovědníka, kolem něhož se shromažďovaly mladé dívky prahnoucí po hlubším duchovním životě. Catherine, trápící se zdravotními komplikacemi i náboženskými vizemi, v něm našla svého osobního mentora. Co mělo být původně cestou k mystické čistotě, se však velmi rychle zvrhlo v divadlo manipulace, uhranutí a fyzického zneužívání.

Girard dívku postupně přesvědčil, že její stigmata, tělesná křečovitost i neustálá vidění jsou znamením boží milosti. Pod záminkou vyhánění ďábla a očisty duše ji navštěvoval v soukromí, svlékal ji a přiměl k intimním dotekům a sexuálním praktikám. Kdykoliv dívka projevila pochybnosti či stud, kněz ji odbyl tím, že jde o boží vůli a že skrze jeho doteky z ní odchází hřích. Skandál praskl ve chvíli, kdy těhotná a zneužitá Catherine promluvila před rodinou a celá věc skončila u soudu v Aix-en-Provence.

Proces vyvolal nespoutané šíření pamfletů a veřejné pozdvižení. Veřejnost se rozštěpila na dva nesmiřitelné tábory. Jedni viděli v knězi bezohledného predátora zneužívajícího svátost zpovědi, druzí označovali dívku za lhářku a čarodějnici. Přestože byl otec Girard díky obrovskému tlaku jezuitského řádu a vysokých církevních míst nakonec zproštěn obžaloby a zachráněn před hranicí, důvěra veřejnosti v nedotknutelnost církevních autorit dostala těžkou ránu. A právě tyto skutečné události, v nichž se náboženský fanatismus tak snadno propojil s chladným až nekompromisním zneužitím moci, posloužily o sedmnáct let později jako přímá předloha k sepsání zakázané knihy.

Soudní jednání v Aix-en-Provence v roce 1731 nebylo pouhou lokální přetahovanou o čest jedné mladé ženy. Stalo se z něho veřejné divadlo, k němuž se upíraly zraky celé monarchie. Když ubohá Catherine detailně popisovala, jak ji jezuita pod přísahou mlčenlivosti nutil k podivným rituálům, při nichž se nábožná extáze plynule měnila v chladné tělesné uspokojení, soudní síň doslova tajila dech. Dav před budovou soudu skandoval a požadoval pro prohnilého duchovního provaz nebo hranici. Jenže mocenská mašinérie jezuitského řádu udělala vše pro to, aby zabránila veřejnému znemožnění.

Výsledek rozsudku nakonec zanechal v lidských myslích hlubokou pachuť nespravedlnosti. Girard vyvázl bez trestu a byl tichou cestou uklizen do ústraní, zatímco Catherine byla označena za hysterku, jejíž tvrzení nelze spolehlivě dokázat. Oficiální spravedlnost sice zavřela oči, ale lidská paměť na křivdu nezapomněla. Zprávy o skandálu, přepisované na cárech papíru a šířené v tisících anonymních pamfletů, kolovaly ve společnosti celé roky jako nehojící se rána na pověsti francouzské církve.

Když pak markýz d’Argens po sedmnácti letech zasedl ke stolu, aby vtiskl život příběhu o Tereze, neudělal nic jiného, než že tento doutnající popel lidského hněvu znovu rozfoukal v ničivý požár. Místo nejasných náznaků však nabídl čtenářům nekompromisní zrcadlo. Jména aktérů mírně pozměnil, ale mechaniku manipulace popsal s mrazivou přesností člověka, který přesně pochopil, v čem spočívá největší slabina absolutní moci.

A nezůstalo jen u slov. Aby byl dopad knihy co největší, doprovázelo text šestnáct detailních rytin zachycujících nejrůznější sexuální polohy. Tyto explicitní ilustrace nesloužily jen jako pouhé lákadlo pro chtivé čtenáře, ale fungovaly jako doslovný vizuální doprovod k materialistické lekci hraběte. Ukazovaly lidské tělo v celé jeho přirozenosti, svlečené ze všech náboženských dogmat i předstírané svatouškovské stydlivosti.

rytina ke knize

Právě v tom spočívá největší triumf anonymního románu. Proměnil skandál jednoho toulonského zpovědníka v nemilosrdnou obžalobu celého systému, který využíval víru ke spoutání lidské mysli i těla. Kniha, jež měla podle představ královských cenzorů dočista zmizet v propadlišti dějin, nakonec přežila své katy i monarchii samotnou. Ukázala totiž celému světu pravdu, kterou už nebylo možné vzít zpět. A také to, že žádná autorita není nedotknutelná, pokud je její moc postavená na lži, strachu a potlačování lidské přirozenosti.

bm

zdroj:

Code de la Librairie et Imprimerie de Paris z roku 1723 z 28. února 1723 byl důležitý královský předpis ve Francii, který přísně reguloval knihtisk, vydávání knih a knihkupectví = https://www.livre-rare-book.com/book/5472391/43048

https://en.wikipedia.org/wiki/The_Forbidden_Best-Sellers_of_Pre-Revolutionary_France

https://archive.org/details/forbiddenbestsel0000darn_r6h1

https://www.hup.harvard.edu/books/9780674536579

Petr Voit – Encyklopedie knihy, v českém středověku a raném novověku

nakladatelství Libri, 2006

https://editions.bnf.fr/repertoire-dimprimeurs-libraires-vers-1500-vers-1810