Nejslavnější erotická kniha L’École des filles popisovala sexuální praktiky do nejmenších detailů

V polovině 17. století byla nálada mezi obyvateli Evropy hodně tíživá. Nejsilnější dopad mělo na lidi zklamání z náboženských sporů, a to oslabovalo autoritu církevních dogmat ve společnosti. Katolická církev reagovala na rozpad náboženské jednoty a nástup vědecké revoluce svým způsobem – protireformací, jejímž hlavním nástrojem byla přísná cenzura, pálení nekatolických knih a zatýkání odpůrců.

Lidé si museli dávat pozor na slova, kterými na nesprávných místech vyjadřovali své názory, a co bylo podstatné, že museli naslouchat byť i nesmyslným příkazům. Kdo se protivil, byl trestán.

Čím více však moc určovala, jak mají lidé žít a na co nesmějí ani pomyslet, tím naléhavěji se zakázané myšlenky draly ven. Právě v této atmosféře se roku 1655 objevil v Paříži anonymní rukopis, v němž dvě ženy bez zábran rozmlouvaly o svých tělech, touze, rozkoši a milování. Tak začal nebezpečný příběh knihy L’École des filles neboli Škola dívek, kvůli níž byli lidé ochotni riskovat svobodu i vlastní život.

Ve své době to nebyla jen další zakázaná knížka. Dnes ji historici považují za první erotický román napsaný ve francouzštině a zároveň za první francouzský libertinský román. Už její celý název napovídal, že nejde jen o vzrušení. Jmenovala se L'Escole des Filles, ou la Philosophie des dames – Škola dívek aneb Filozofie dam. Měla být návodem i filozofií zároveň.

kniha L’École des filles

Taková kniha nemohla vzniknout náhodou. Někdo už nedokázal své myšlenky dál potlačovat a rozhodl se promluvit o tom, co společnost navenek odmítala. O lidském těle, ženské touze a rozkoši se běžně nemluvilo. Přesto existovaly a žádný příkaz ani trest je nemohl z lidského života odstranit.

Ten, kdo rukopis vytvořil, si musel být vědom nebezpečí. Otevřeně se k němu přihlásit by znamenalo vystavit se vyšetřování, vězení a možná i smrti. Anonymita proto nebyla pouhou hrou se čtenářem. Byla ochranou, za níž se mohl skrývat muž, ale také žena, která by podobné myšlenky pod vlastním jménem vyslovit vůbec nemohla.

Celý příběh na mě působí tak, jako by ho napsala žena. Možná že ve skutečném životě byla šedou myší, bála se mluvit. A proto všechno, co ji trápilo a ničilo, nakonec nechala vyjít ven právě touto cestou. Svůj hlas propůjčila dvěma možná smyšleným anebo skutečným ženám a jejich ústy vyslovila otázky a zároveň si na ně odpověděla.

Jméno skutečného autora či autorky zůstalo dokonale ukryté. Z temnoty se vynořili jenom ti, kteří dostali rukopis mezi čtenáře. Jean L’Ange jej přinesl k vydání, Michel Millot zaplatil většinu nákladů a pařížský tiskař Louis Piot souhlasil, že vytiskne tři sta exemplářů. Tím se zakázané myšlenky proměnily v knihu, kterou už nebylo snadné umlčet.

Kniha měla podobu dvou dlouhých rozhovorů mezi šestnáctiletou Fanchon a její zkušenější sestřenicí Susanne. Fanchon vyrůstala pod přísným dohledem matky, téměř nevycházela z domu a o mužích ani milování nic nevěděla. Její matka tvrdila, že ještě není dost stará na vdávání, a všechny nápadníky držela stranou.

Do dívky se však zamiloval mladý Robinet, syn bohatého pařížského obchodníka. Kvůli její nevědomosti se k ní nedokázal přiblížit, a proto požádal o pomoc Susanne. Získal si ji dary a přesvědčil ji, aby v dívce probudila zvědavost a touhu. Susanne potom navštívila Fanchon v době, kdy její matka nebyla doma, a začala jí přibližovat taje milostného života.

Nejprve se jí zeptala, co ví o mužích a jejich tělech. Brzy zjistila, že její sestřenice neví téměř nic. Začala jí proto vysvětlovat, jak vypadají mužské a ženské pohlavní orgány, co se s tělem děje při vzrušení a jak probíhá pohlavní styk. Mluvila o líbání, dotecích, různých polohách i o tom, jak může žena sama ovlivnit své potěšení.

Susanne především odmítala představu, že rozkoš náleží pouze mužům. Tvrdila, že žena při milování prožívá stejné potěšení a může po něm také stejně silně toužit.

žena se prohlíží v zrcadle

Dívky podle ní zůstávaly nevědomé pouze proto, že jim matky odpíraly informace o věcech, které je v dospělém životě stejně čekaly. Neznalost proto nepovažovala za ctnost, ale za zbytečnou překážku.

Do dívky se zamiloval mladý Robinet, syn bohatého pařížského obchodníka. Kvůli její nevědomosti se k ní nedokázal přiblížit, a proto požádal o pomoc Susanne. Získal si ji dary a přesvědčil ji, aby ve Fanchon probudila zvědavost a touhu. Susanne potom navštívila sestřenici ve chvíli, kdy její matka nebyla doma, a začala ji zasvěcovat do tajů milostného života.

V rozhovoru se objevovalo také velmi praktické poučení. Fanchon se dozvěděla, jak poznat vzrušení muže, jak se chovat při prvním milování a co může od milence očekávat. Susanne jí popisovala, jakou roli hrají polibky a doteky a proč žena nemá zůstat při styku nehybná.

Na konci prvního rozhovoru přišel Robinet. Susanne se vzdálila a nechala oba mladé lidi o samotě. Fanchon s ním potom prožila svou první milostnou zkušenost. Když se její sestřenice po několika dnech vrátila, neseděla už před ní vystrašená a nezkušená dívka. Fanchon jí podrobně vyprávěla, co se mezi ní a Robinetem odehrálo a jaké pocity při tom prožívala.

Druhý rozhovor zašel mnohem dál. Ženy probíraly ženské vyvrcholení, sebeuspokojování, erotické pomůcky vyráběné ze sametu, skla a dalších materiálů i nejrůznější způsoby milování. Zajímaly se o velikost mužského přirození a přemýšlely, zda při spojení prožívá větší rozkoš muž, nebo žena. Hovořily také o chování milenců a jejich slovech během milování.

Velkou pozornost věnovaly početí a možnostem, jak se vyhnout nechtěnému těhotenství. Uváděly různé postupy, které měly ženě umožnit prožívat milostný život bez obav z jeho následků. Mnohé z těchto metod byly podle dnešních znalostí mylné a nespolehlivé. Přesto tato část ukazuje, jak důležitá byla pro ženy snaha rozhodovat o vlastním těle a oddělit milostnou rozkoš od povinného mateřství.

žena se slastným sebeuspokojení v posteli, užívá si svou chvíli

Kniha se nezabývala jen tělesnými postupy. Susanne a Fanchon přemýšlely také o tom, proč společnost označuje pohlavní orgány za hanebné, když jsou přirozenou součástí člověka. Ptaly se, odkud se bere přitažlivost mezi mužem a ženou a proč lidé touží po spojení, i když je o tom nikdo předem nepoučil.

Jedna z nejpozoruhodnějších pasáží se dotýkala pokrytectví tehdejší společnosti. Lidé podle knihy milostné požitky veřejně odsuzovali, ale v soukromí je sami vyhledávali. Navenek se hlásili k přísné morálce, zatímco za zavřenými dveřmi žili úplně jinak. Právě tato myšlenka musela být pro tehdejší strážce mravnosti mimořádně nepříjemná.

Také čest ženy dostávala v knize zcela jiný význam. Nespočívala v tom, že dívka žádné milostné vztahy nemá. Důležité bylo, aby si své soukromí dokázala uchránit před zraky okolí. Susanne proto učila Fanchon nejen milovat, ale také mlčet a skrývat své vztahy.

Nakonec jí dokonce poradila, aby se provdala. Manželství jí mělo poskytnout vážené společenské postavení a zároveň zakrýt případný vztah s milencem. Manžel by se před okolím stal přirozeným vysvětlením jejího těhotenství a žena by za jeho zády mohla prožívat další vztah. Susanne tedy nepovažovala manželství za konec ženské svobody, ale za ochrannou clonu, za níž bylo možné tuto svobodu tajně získat.

Nebylo by přesné vidět ve Škole dívek pouze nevinnou obhajobu ženských práv. Mnohé scény byly očividně napsány tak, aby vzrušovaly mužské čtenáře. Za erotickým obsahem však zůstávala myšlenka, která byla v polovině 17. století mimořádně provokativní: žena má právo znát vlastní tělo, mluvit o své touze a prožívat rozkoš stejně intenzivně jako muž.

Právě proto kniha působila tak nebezpečně. Neodhalovala pouze tajemství ložnice. Ukazovala ženám, že jejich nevědomost není přirozená, ale byla jim vnucena výchovou a strachem.

Tiskař Louis Piot se pokusil získat od pařížského cechu tiskařů a knihkupců ujištění, že kvůli vydání nebude potrestán. Tím však na podezřelou knihu upozornil úřady.

Dne 12. června 1655 byl Jean L’Ange zatčen a v Millotově bytě policie zabavila většinu vytištěných exemplářů. Michel Millot stačil uprchnout. L’Ange skončil ve vězení, dostal pokutu 200 livrů a byl na tři roky vypovězen z Paříže. Millot byl 7. srpna odsouzen v nepřítomnosti k smrti a ke konfiskaci majetku. O dva dny později byla u šibenice symbolicky popravena jeho figurína a zabavené knihy byly spáleny 9. srpna přímo v Paříži. Vyšetřován byl také rytec François Chauveau, který vytvořil titulní obrázek. Jeho tiskovou desku úřady zničily, ale jeho samotného propustily.

Zdálo se, že kniha navždy zmizela. A skutečně, dnes se nedochoval ani jediný výtisk původního pařížského vydání z roku 1655. Všechny byly spáleny. Text však přežil díky pašerákům. Tiskaři v Nizozemsku začali knihu tajně tisknout znovu, s falešnými údaji o místě vydání, aby zmátli úřady. Tak vyšla nová vydání v letech 1667 a 1668 a právě třetí vydání z roku 1676, označované jako vydání z Fribourgu, je dnes nejstarším dochovaným výtiskem.

Jeden exemplář se dostal také do Londýna. Dne 13. ledna 1668 jej v knihkupectví spatřil Samuel Pepys, významný úředník správy anglického královského námořnictva a vášnivý sběratel knih. Původně ho napadlo, že by to mohla být vhodná kniha pro jeho ženu Elizabeth, aby si na ní procvičila francouzštinu. Jakmile však do knihy nahlédl, rychle svůj úmysl změnil. Ještě téhož dne si do deníku poznamenal, že je to „the most bawdy, lewd book that I ever saw“ – nejchlípnější a nejnemravnější kniha, jakou kdy viděl, a že se styděl už při pouhém listování v obchodě. Proto ji tam nechal.

Přesto na ni nedokázal zapomenout. Dne 8. února se do knihkupectví vrátil a knihu si koupil. Nechal si ji schválně v obyčejné vazbě, protože nechtěl utrácet za krásně upravený svazek, který hodlal po přečtení zničit. Především si nepřál, aby se kniha objevila v seznamu jeho knih.

Následujícího dne se zavřel ve svém pokoji a pustil se do četby. Kniha ho silně vzrušila a Pepys se při jejím čtení sexuálně uspokojil. Ani tuto podrobnost ve svém tajném zápisu nezamlčel. Jakmile dočetl poslední stránku, vhodil výtisk do ohně, aby jej nikdo nemohl objevit.

Pepys tak během několika týdnů prošel přesně tím rozporem, který Škola dívek odhalovala. Na veřejnosti a dokonce i sám před sebou její obsah odsuzoval. V soukromí se k ní však vrátil.

Spálením Pepysova výtisku se putování knihy nezastavilo. Roku 1680 se objevila její první známá anglická verze pod názvem The School of Venus neboli Škola Venušina. Překladatel zůstal stejně jako původní autor ukrytý v anonymitě. O téměř padesát let později, kolem roku 1728, byl londýnský knihkupec Edmund Curll dokonce stíhán a odsouzen za to, že vydal další anglický překlad. Byl to jeden z prvních případů v Anglii, kdy byl někdo potrestán vyloženě za vydávání obscénní literatury, a jeho jméno se stalo synonymem pro literární nemravnost – takzvaný curlicismus.

Francouzská justice dokázala zničit původní náklad, zastrašit lidi spojené s jeho výrobou a donutit údajného autora k útěku. Nedokázala však zničit samotný text. Čím důsledněji se jej úřady pokoušely vymazat, tím větší zvědavost vzbuzoval. Z knihy, která měla zmizet v plamenech pod pařížskou šibenicí, se tak stalo jedno z nejznámějších erotických děl své doby.

Ale ještě ve 20. století nebyla ve Francii ani ve Spojených státech legálně vydána.

Jméno člověka, který nechal Fanchon a Susanne tak otevřeně promluvit, už nejspíš nikdy nepoznáme. Jisté je pouze to, že dokonale znal rozpor mezi veřejně vyžadovanou mravností a touhami ukrytými za zavřenými dveřmi. Škola dívek nakonec přežila jako důkaz, že jednou vyslovenou myšlenku nelze spálit ani umlčet.

Moderní překladatel Donald Thomas ji označil za

„zároveň nespoutaný manuál sexuální techniky a erotické mistrovské dílo první třídy“.

bm

Zdroje:

https://fr.wikipedia.org/wiki/L%27École_des_filles

https://www.lecoledesfilles.com

https://www.gutenberg.org/files/44877/44877-h/44877-h.htm

https://www.sculfort.fr/litlib/17e/ecolefilles.html#gsc.tab=0