Kleopatra před nikým a před ničím necouvla. Svedla nejmocnějšího Římana a vypila rozpuštěnou perlu

Rok 41 př. n. l. byl pro Egypt kritický. V Alexandrii vládla osmadvacetiletá Kleopatra VII., poslední velká panovnice z rodu Ptolemaiovců a matka přibližně šestiletého Kaisariona, kterého prohlašovala za syna Julia Caesara. Caesar byl již tři roky mrtvý a vládu nad římským světem drželi Marcus Antonius, Octavianus a Lepidus. Antoniovi připadl východ říše a s ním také přípravy na válku proti Parthům, pro niž potřeboval obrovské množství peněz, zásob a spolehlivé spojence.

Egypt byl nejbohatším helénistickým královstvím Středomoří. Jeho pokladnice, úrodná půda a dodávky obilí z něj činily nesmírně cenného partnera, zároveň však také lákavou kořist. Kleopatra potřebovala ochránit samostatnost své země a zachovat trůn pro sebe i svého syna.

Antonius ji předvolal do maloasijského Tarsu, aby vysvětlila své chování během občanské války a obhájila se proti podezření, že podporovala jeho nepřátele. Kleopatra však nepřijela jako provinilá vládkyně prosící o milost. Podle řeckého historika Plútarcha vplula po řece Kydnos do města na nádherné lodi se zlacenou zádí, purpurovými plachtami a stříbrnými vesly, která se pohybovala v rytmu fléten, píšťal a lyry.

Loď s Kleopatrou

Sama spočívala pod baldachýnem ze zlaté tkaniny stylizovaná do podoby bohyně Afrodity. Chlapci převlečení za Eróty ji ovívali, zatímco její služebné představovaly mořské nymfy a Grácie. Vzduchem se nesla vůně kadidla a zástupy lidí opouštěly tržiště, aby spatřily královnu, o níž se městem šířila zpráva, že přijela sama Afrodita pobavit se s Bacchem.

Bylo to dokonale připravené představení. Kleopatra Antoniovi ukázala, že před ním nestojí bezbranná prosebnice, ale mocná vládkyně země, jejíž bohatství potřeboval pro své další plány. Antonius ji původně pozval na hostinu, ona však pozvání obrátila a přijala ho na své lodi. Římského vojevůdce ohromila nádherou výzdoby, osvětlením i bohatstvím připravené tabule.

Antonius poté odjel s Kleopatrou do Alexandrie, kde spolu strávili zimu roku 41 až 40 př. n. l.

Podle Plinia pořádal Antonius pro Kleopatru nákladné hostiny a předváděl jí římský přepych. Královna se však jeho snaze vysmívala a tvrdila, že sama dokáže během jediné večeře utratit deset milionů sesterciů. Antonius považoval takovou částku za neuvěřitelnou, přijal sázku a jejím rozhodčím se stal římský politik a vojevůdce Lucius Munatius Plancus.

Následujícího dne nechala Kleopatra připravit další hostinu. Byla nádherná a nákladná, ale Antonius na stole neviděl nic, co by mohlo mít slíbenou hodnotu. Začal se proto radovat, že královna sázku prohrála. Kleopatra však prohlásila, že dosud podávané pokrmy představovaly pouze nepatrnou část ceny a že slíbených deset milionů utratí sama.

Na její pokyn postavilo služebnictvo před královnu jedinou nádobu naplněnou silným vinným octem. Kleopatra měla na uších dvě mimořádné perly, které podle Plinia patřily k největším a nejdražším perlám, jaké kdy svět spatřil. Získala je dědictvím po východních králích a každá z nich představovala obrovské jmění.

Královna jednu perlu sundala, vhodila ji do octa a po jejím rozpuštění obsah nádoby vypila. Poté sáhla po druhé náušnici a chtěla stejným způsobem zničit také druhou perlu. Plancus ji však zastavil a okamžitě prohlásil Kleopatru za vítězku. Antonius musel uznat, že královna svou neuvěřitelnou sázku vyhrála.

Jediným gestem ukázala, že bohatství její země překonává všechno, čím se ji Antonius pokoušel ohromit. Římský vojevůdce potřeboval egyptské peníze a zásoby, Kleopatra mu nyní předvedla jejich sílu způsobem, který nemohl přehlédnout. Perla se v jejích rukou stala symbolem bohatství Egypta i promyšleným nástrojem politického divadla.

Perla je tvořena především uhličitanem vápenatým, který reaguje s kyselinou octovou. Americká profesorka klasických studií Prudence Jones proto Pliniův příběh podrobila pokusu a výsledky zveřejnila roku 2010. Pravou perlu vložila do vinného octa a potvrdila, že chemická reakce skutečně probíhá. Rozpuštění celé perly však trvalo přibližně jeden den; rozdrcení nebo předchozí narušení jejího povrchu by reakci výrazně urychlilo.

Plinius nezaznamenal, jak dlouho Kleopatra na rozpuštění čekala ani zda byla perla před vložením do octa nějak upravena. Popsal především výsledek: královna vhodila perlu do nádoby, nechala ji rozpustit a tekutinu vypila. Chemický základ jeho vyprávění je tedy skutečný, zatímco přesnou podobu celé scény dnes již nelze určit.

Příběh později převzal také římský autor Macrobius ve svém díle Saturnálie. Oba autoři jej spojovali s mimořádným přepychem egyptské královny a Plinius jej označil za jeden z nejvyšších projevů luxusu všech dob. Pro římské čtenáře byla Kleopatra ztělesněním bohatého a okázalého Východu, který se vymykal tradičním římským představám o střídmosti.

Druhou perlu zachránil Plancův zásah. Po porážce a smrti Kleopatry roku 30 př. n. l. se podle Plinia dostala do rukou vítězů. Byla rozříznuta na dvě poloviny a obě části se staly náušnicemi sochy bohyně Venuše v římském Pantheonu.

Perla, kterou Kleopatra kdysi nosila jako symbol svého bohatství, tak nakonec doputovala do města jejího největšího nepřítele. Jedna zmizela v poháru s octem, druhá byla rozdělena a vystavena v římském chrámu. Příběh obou šperků se díky Pliniovi zachoval jako jedna z nejslavnějších ukázek okázalosti, politického divadla a soupeření mezi egyptskou královnou a římským vojevůdcem.

Kleopatra nevyhrála pouze sázku o nejdražší hostinu. Ukázala Antoniovi, že umí své bohatství, inteligenci i smysl pro velká gesta využít jako politickou zbraň. Právě proto příběh o perle přežil více než dva tisíce let: nebyl jen vyprávěním o nesmírně drahém šperku, ale také o panovnici, která dokázala jediným douškem přimět jednoho z nejmocnějších mužů Říma, aby uznal její vítězství.

Po setkání v Tarsu roku 41 př. n. l. odjel Antonius s Kleopatrou do Alexandrie, kde strávil zimu na přelomu let 41 a 40 př. n. l. Zatímco v Itálii bojoval Octavianus s Antoniovou manželkou Fulvií a jeho bratrem Luciem, Antonius poznával život ptolemaiovského dvora. S Kleopatrou založil společnost nazvanou Amimetobioi neboli Nenapodobitelní, jejíž členové pořádali nákladné hostiny a různé zábavy. Plútarchos dokonce vypráví, že se Antonius převlékal za sluhu a společně s Kleopatrou, oblečenou jako obyčejná žena, se v noci potuloval ulicemi Alexandrie, tropil si žerty z obyvatel a občas se zapletl také do pouliční rvačky.

Roku 40 př. n. l. však Antonius Egypt opustil. Jeho manželka Fulvia mezitím zemřela a v Brundisiu uzavřel mír s Octavianem. Dohodu upevnil sňatkem s jeho sestrou Octavií, která byla v Římě považována za vzor ctnostné manželky. Narodily se jim dvě dcery, Antonia Maior a Antonia Minor.

Dvojčata s maminkou KLeopatrou

Ve stejné době porodila Kleopatra v Alexandrii Antoniova dvojčata. Chlapec dostal jméno Alexandros Hélios, tedy Slunce, a jeho sestra Kleopatra Seléné, tedy Měsíc. Antonius však zůstával několik dalších let se svou římskou manželkou.

Roku 37 př. n. l. se vrátil na východ, odkud chtěl zahájit tažení proti Parthům. Z Antiochie poslal pro Kleopatru a jejich politické i milostné spojenectví bylo obnoveno. Královna mu poskytla peníze, zásoby i podporu Egypta a Antonius na oplátku rozšířil území pod její vládou. Roku 36 př. n. l. se jim narodil třetí společný potomek Ptolemaios Filadelfos.

Kleopatra dál spravovala Egypt, zatímco Antonius vedl vojenská tažení a na řeckém východě se nechával spojovat s bohem Dionýsem. Jejich vztah už nebyl pouze milostným dobrodružstvím. Stal se politickým spojenectvím dvou vládců, kteří chtěli z Alexandrie vytvořit mocenské centrum celého východního Středomoří.

Vrchol přišel roku 34 př. n. l. po Antoniově vítězství v Arménii. V alexandrijském gymnáziu nechal postavit stříbrné pódium se dvěma zlatými trůny pro sebe a Kleopatru. Královna vystoupila v oděvu bohyně Isis a před shromážděným davem obdržela titul královny králů. Kaisarion byl prohlášen za syna zbožštěného Julia Caesara a krále králů.

Antonius rozdělil rozsáhlá území také mezi jejich společné děti. Alexandros Hélios se stal králem Arménie, Médie a dosud nedobyté Parthie, Kleopatra Seléné dostala Kyrénaiku a Libyi a malému Ptolemaiovi Filadelfovi připadla Sýrie, Fénicie a Kilíkie. Slavnost později vstoupila do dějin jako Dary z Alexandrie.

Octavianus dokázal tuto událost dokonale využít ve své propagandě. Tvrdil, že Antonius rozdává římská území egyptské královně a jejím dětem, zavrhl svou římskou manželku a podřídil se cizí panovnici. Roku 32 př. n. l. byl Antonius zbaven svých pravomocí a Řím vyhlásil válku přímo Kleopatře. Octavianus tak mohl tvrdit, že nebojuje proti římskému občanovi, ale proti nebezpečné cizí královně.

Rozhodující střet přišel 2. září roku 31 př. n. l. u řeckého mysu Actium. Loďstvo Antonia a Kleopatry se utkalo s flotilou Octaviana, které velel Marcus Vipsanius Agrippa. Během bitvy Kleopatřina eskadra prorazila zálivem na otevřené moře a Antonius ji následoval. Zbytek jejich flotily se vzdal nebo byl zničen a oba se vrátili do Egypta.

Konec přišel v létě roku 30 př. n. l., kdy Octavianovo vojsko vstoupilo do Alexandrie. Kleopatra se uzavřela ve svém mauzoleu a k Antoniovi se dostala zpráva, že zemřela. Probodl se mečem, ale nezemřel okamžitě. Jeho služebníci ho donesli k mauzoleu, kde jej Kleopatra se svými ženami vytáhla oknem dovnitř. Antonius poté zemřel v jejím náručí.

Kleopatra jej přežila pouze o několik dní. Když poznala, že ji Octavianus hodlá odvést do Říma a vystavit ve svém triumfálním průvodu, rozhodla se zemřít. Podle nejznámější antické tradice si nechala přinést jedovatého hada ukrytého v košíku s fíky a jeho uštknutím ukončila život.

Kleopatře bylo devětatřicet let a Antoniovi třiapadesát. Jejich vztah trval jedenáct let, během nichž se milostné spojenectví proměnilo v mocenský svazek, který otřásl celým římským světem.

bm

zdroj:

https://www.antickysvet.cz/25875n-plinius-starsi

https://cs.wikipedia.org/wiki/Naturalis_historia

https://cs.wikipedia.org/wiki/Plútarchos

https://www.starovekyegypt.net/kleopatra-kralovna-s-vizi/marcus-antonius-a-kleopatra.php

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kleopatra_VII.

kniha: Kleopatra, H.R.Haggard, rok vydání 2014