Erotika a sex v sudech od vína popisovaná ve francouzštině byly neuvěřitelně výdělečnou kombinací

Když jsem hledala, o jakém tématu bych ráda psala, povedlo se mi dohledat příběh knihy o dvou děvčatech, která vznikla ve Francii a jmenuje se L’École des filles. A protože jsem našla další titul, opět napsaný ve francouzštině, začala jsem přemýšlet, proč taková díla nevyšla v té době tady u nás. Copak jsme neměli žádné spisovatele, kteří by dokázali otevřeně psát o sexu? Báli se reakce církve?

Ve Francii bylo vše jinak než u nás v Čechách. I tam probíhala cenzura. Co se napsalo, podléhalo kontrole, nepovolené tisky byly zabavovány a jejich autoři, tiskaři i distributoři riskovali vězení. Právě proto vycházela řada erotických, filozofických a politických knih anonymně, pod falešným jménem autora nebo s nepravdivě uvedeným místem vydání. Většinou se tiskly ve Švýcarsku, v Amsterdamu, v Haagu či v Londýně nebo v dalším zahraničním městě, i když skutečné místo vzniku mohlo být úplně jiné. Vždy byla tiskárna mimo dosah francouzské policie a následovně vše pašovali zpět do Francie. Sudy od vína, balíky látek, falešná dna beden – to byly běžné metody, jak ošálit celníky.

Francouzští čtenáři představovali obrovský a výnosný trh, který nekončil na hranicích království. Francouzsky se četlo také u evropských panovnických dvorů a mezi vzdělanými vrstvami mnoha dalších zemí. Zakázané francouzské knihy proto tiskli nejen domácí tiskaři, ale také podnikatelé v dalších částech Evropy. Někteří pracovali legálně, jiní obcházeli místní předpisy stejně jako jejich francouzští kolegové. Významným centrem tohoto obchodu se ve druhé polovině 18. století stal například Neuchâtel, odkud Société typographique de Neuchâtel (STN) dodávala knihy francouzským knihkupcům. Její dochovaný archiv zachycuje objednávky, přepravu, finanční jednání i obavy obchodníků ze zabavení zásilek.

Způsoby, kterými se knihy a ostatní zakázané zboží přepravovaly, byly různé. Často byly ukrývány mezi povolenými tituly, opatřovány falešnými údaji a posílány přes místa, kde byla kontrola méně důsledná. Pod označením „filozofické knihy“ se přitom neskrývaly pouze spisy osvícenců, ale také proticírkevní texty, politické pamflety, skandální vyprávění a erotické romány. Zakázaná kniha byla dražší a její prodej přinášel značný zisk, proto se vždy našel někdo ochotný podstoupit riziko.

Jak takové pašování vypadalo v praxi, ukazují právě dopisy z archivu STN. Knihy putovaly přes Juru schované v sudech od vína nebo ve vozech s dvojitým dnem. Na francouzské straně je přebírali kolportéři, kteří je nosili na zádech z vesnice do vesnice. Když je chytili, nešlo o pokutu. Za „mauvais livres“, tedy špatné knihy, hrozily galeje nebo bič. Přesto se vždycky našel další. Důvod byl jednoduchý – zakázaná kniha byla dvakrát až třikrát dražší než povolená a poptávka po ní byla obrovská.

Typickým příkladem byl knihkupec z Troyes jménem Mauvelain. Objednával od STN na dluh celé balíky „filozofických knih“. V dopisech brečel, že mu celníci v Paříži zabavili zásilku, protože měl v bednách falešné údaje, ale na špatném místě. Zároveň psal, že pokud mu nepošlou další, zkrachuje, protože v Troyes po jeho erotice a skandálních pamfletech o Marii Antoinettě všichni prahnou. Historik Robert Darnton o něm píše jako o typickém provinčním kolportérovi – žil na úvěr, bál se policie a zároveň věděl, že právě ten risk mu vydělává.

V českých zemích se po bitvě na Bílé hoře roku 1620 vytvořily jiné podmínky. Obnovené zřízení zemské z let 1627 a 1628 zajistilo Habsburkům dědičné právo na český trůn, posílilo postavení panovníka a omezilo politickou moc stavů. Katolictví se stalo jediným povoleným náboženstvím a nekatoličtí duchovní i značná část nekatolické šlechty a vzdělanců museli zemi opustit. Literární prostředí tak výrazně poznamenaly rekatolizace, emigrace i dohled světských a církevních úřadů.

Cenzurní opatření v Čechách začal zavádět panovník Ferdinand I. roku 1526 a její organizace se během následujících staletí opakovaně měnila. Dlouho se na ní podílely církevní instituce, univerzity i zemské úřady. Za Marie Terezie byla roku 1751 ve Vídni zřízena dvorská cenzurní komise, která postupně soustřeďovala kontrolu knih do rukou státu. Jezuité v ní zpočátku posuzovali především teologii, filozofii a krásnou literaturu, ale jejich vliv se postupně zmenšoval a roku 1764 komisi opustil poslední člen jezuitského řádu. Cenzura tedy nebyla po celé 17. a 18. století neměnným systémem ovládaným pouze církví.

mladý pár si užívá čtení knížky

Ani přísná kontrola však nedokázala proud zakázaných knih zastavit. Čeští a moravští tajní evangelíci uchovávali starší předbělohorské tisky a získávali další náboženské knihy ze zahraničí. Přicházely z prostředí českých emigrantů a protestantských oblastí Saska, Slezska či Pruska. Také české země znaly ilegální četbu, její tajné předávání i pašování přes hranice. Zdejší knižní svět se však soustředil především na knihy, které pomáhaly udržet zakázanou víru.

Vedle toho se v českých zemích četla literatura latinská, německá a mezi vyššími společenskými vrstvami také francouzská. Kdo tyto jazyky ovládal, nebyl odkázán pouze na knihy vydané česky. Francouzský erotický nebo proticírkevní román se proto mohl dostat také k českému čtenáři, aniž by musel vzniknout jeho český překlad nebo domácí napodobenina.

Starší české texty s otevřenou sexualitou sice existovaly, měly však zcela jinou podobu než pozdější francouzské libertinské romány. Staročeský Mastičkář ze 14. století byl pouhou divadelní fraškou vycházející z velikonočního příběhu tří Marií, které přicházejí koupit vonné masti pro Kristovo tělo. Náboženský námět se v ní prolínal s prostředím hlučného tržiště, nadávkami, tělesným humorem, dvojsmysly a výraznými sexuálními narážkami. Nešlo však o útok proti církvi, ale o spojení biblického příběhu s lidovou komikou.

Mnohem otevřeněji pracoval s milostnými a erotickými náměty na konci 15. století Hynek z Poděbrad, syn krále Jiřího z Poděbrad. Do češtiny přeložil jedenáct novel z Boccacciova Dekameronu, přičemž si vybíral zejména příběhy o milostných dobrodružstvích, nevěře, svádění a manželských lstech. Napsal také vlastní novelu O jedné pěkné paní, jménem Salomena, a o jejím velmi neschopném manželu a smyslnou básnickou skladbu Májový sen. Ani tato díla však nebyla filozofickými erotickými romány, které by prostřednictvím sexu napadaly náboženskou morálku a autoritu církve.

V českých zemích chyběla po odchodu protestantské šlechty vlivná domácí dvorská kultura, která by poptávala čistě zábavnou či provokativní literaturu v mateřském jazyce. Když pak v 18. a 19. století začala vznikat moderní česká literatura, přijala zcela jinou úlohu. Spisovatelé a obrozenci chápali češtinu jako ohrožený klenot, který je třeba kultivovat, mravně pozvedat a chránit. Psát v češtině erotické či skandální romány by tehdejší intelektuálové považovali za zneuctění vlastního národa a špinění jazyka, který měl sloužit jako důkaz vysoké kultury. Vzdělání i literární provoz navíc zůstávaly pod přísným dohledem církevních řádů a chybělo finanční i myšlenkové zázemí pro autonomní světskou tvorbu.

Francie k tomu měla naopak mimořádně vhodné prostředí. Na jedné straně sice stála přísná katolická morálka a státní cenzura, na straně druhé však stál obrovský a bohatý trh vzdělaného měšťanstva i aristokracie. Ve francouzských salonech se scházeli filozofové a erotika se v jejich podání stala filozofickým i politickým symbolem. Boj za tělesnou svobodu představoval přímý boj proti církevnímu dogmatu a absolutismu panovníka. Výsměch církevní morálce skrze libertinské romány byl způsobem, jak zpochybnit celou legitimitu tehdejšího režimu. Erotika se tak stala zbraní – čím přísněji duchovní kázali o hříchu, tím účinnější bylo ukazovat je v zakázaných knihách jako pokrytce a svůdníky.

Pařížská policie a cenzorští úředníci sice zakázané spisy konfiskovali, ale Francie sousedila s Nizozemskem a Švýcarskem, kde fungovaly obrovské tiskárny chrlící tyto knihy v tisícových nákladech. Propracovaný systém pašování v sudech či v dvojitých dnech kočárů zajišťoval, že se ze zakázaného ovoce stal neuvěřitelně výnosný byznys. Zatímco v Čechách se literatura soustředila na záchranu národní identity a mravní výchovu lidu, ve Francii se z erotického románu stal výnosný artikl a intelektuální výbušnina.

Rozdíl mezi českými zeměmi a Francií proto nespočíval jednoduše v tom, že by Češi neměli odvahu. Francouzština otevírala autorům mnohem větší evropský trh a zahraniční tiskárny dokázaly zásobovat francouzské čtenáře ve velkém. V českých zemích existoval ilegální knižní obchod také, ale odpovídal zdejším náboženským, jazykovým a společenským podmínkám. Zatímco tajní evangelíci ukrývali knihy, které jim pomáhaly zachovat víru, francouzští čtenáři sahali také po dílech, v nichž se erotika stávala prostředkem filozofické provokace a výsměchu autoritám.

Symbolem pobělohorské kontroly knih se stal jezuita Antonín Koniáš. Při svých misiích vyhledával zakázané nekatolické knihy a sestavil obsáhlý seznam závadných titulů nazvaný Clavis haeresim claudens et aperiens, česky Klíč kacířské bludy k rozeznání otvírající, k vykořenění zamykající. První vydání vyšlo roku 1729 a rozšířené druhé roku 1749. Koniáš knihy nejen zabavoval a ničil, ale některé se snažil opravovat odstraněním závadných částí. Jeho činnost byla součástí mnohem širšího zápasu katolických úřadů s tajným nekatolictvím.

Právě proto mohla ve Francii vzniknout cesta k zakázaným knihám. Přísná cenzura tyto knihy nedokázala umlčet. Naopak jim dodala pověst nebezpečného a zakázaného ovoce, po němž čtenáři toužili o to víc.

Představte si dílnu v 17. století. Není to továrna. Je to nízká místnost, smrdí fermeží, vlhkým papírem a sazemi. Uprostřed stojí knihtiskařský lis. Dva metry vysoký kolos z dubového dřeva, 400 kilo. Říkalo se mu prostě pres.

Na první pohled vypadá jako velký lis na víno. A vlastně jím i je. Gutenberg ho okoukal od vinařů. Nahoře je masivní dřevěný šroub, dole kamenná deska a na ní rám s vysázeným písmem.

Práce u něj byla dřina pro dva. Jeden, zvaný natěrač, vzal dva kožené balíky nacpané koňskými žíněmi, namočil je do černé barvy z lněného oleje a sazí a tupoval písmo. Musel nanést všude stejně, jinak byl otisk flekatý.

Druhý, presman, položil na nabarvené písmo navlhčený papír, přiklopil rám, zasunul to pod šroub a zabral. Vší silou zatáhl za dlouhou dřevěnou páku. Ozvalo se zavrzání a tupá rána. Dřevo zapraskalo. V celém domě to bylo slyšet. Za hodinu takhle udělali tak 200-250 otisků. Jedna kniha měla třeba 300 stran. Počítejte.

A teď si představte, že na tomhle stroji chcete tisknout zakázanou knihu. Třeba L’École des filles, kde se píše otevřeně o sexu.

V Paříži to skoro nešlo. Dům byl nalepený na dům, soused slyšel všechno. Stačil jeden udavač - mouche, jak se říkalo policejním špiclům, a za hodinu vám do dílny vtrhla policie s knihtiskařským cechmistrem. Lis vám rozebrali, písmo zabavili, vás zavřeli do Bastily.

Proto se pirátský tisk stěhoval. Do míst, kam francouzská policie nemohla. Do Amsterdamu, do Haagu, do Londýna a hlavně do Neuchâtelu ve Švýcarsku. Tam stála Société typographique de Neuchâtel, STN.

Tam mohl lis běžet od rána do večera. Nikdo neřešil, co tiskne. Francouzsky psaná erotika byla pro Švýcary skvělý kšeft. Vytiskli 1000 kusů, zabalili je mezi kalendáře a modlitební knížky, dali na ně falešné tiráže „A Londres“ nebo „A Cologne“ a poslali přes Juru.

V Paříži by se ten samý lis musel schovávat. Tiskaři v privilegovaných okrscích Temple nebo Faubourg Saint-Antoine ho měli rozebíratelný. Když zaklepala policie, za dvacet minut z něj byla hromada trámů a kamení, jako by tam nikdy žádná tiskárna nebyla.

Právě ta těžkopádnost a hlučnost lisu rozhodla, že se z cenzury stal byznys. Protože lis nemohl být potichu a neviditelný, musel být za hranicemi. A protože byl za hranicemi, muselo se pašovat. A protože se pašovalo v sudech od vína a ve vozech s dvojitým dnem, stála zakázaná kniha dvakrát tolik. A právě proto se vždycky našel někdo, kdo ji vytiskl. A rád.

Lis byl těžký. A pokušení bylo obrovské.

bm

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/The_Forbidden_Best-Sellers_of_Pre-Revolutionary_France

https://www.sgeaj.ch/fr/humanites-digitales/stn-online-database-archive/

Robert Darnton - The Business of Enlightenment (1979)

https://researchers.westernsydney.edu.au/en/publications/the-geography-and-control-of-the-clandestine-book-trade-in-france/