Co vše napsala v 18. stol. Anne Listerová do deníku ze svých intimních chvilek tajemným písmem

Na počátku devatenáctého století, v éře sešněrovaných korzetů a přísných společenských pravidel regentské Anglie, kráčela po cestách hrabství West Yorkshire žena, která odmítala splnit jedinou představu o tom, jak by se měla chovat slušná dáma.

Narodila se 3. dubna 1791 v yorkshirském Halifaxu kapitánovi Jeremy Listerovi, veteránovi z americké války za nezávislost, a Rebecce Battleové. Otec byl nestálé, neklidné povahy a rodina se kvůli tomu často stěhovala. Kapitán Jeremy Lister byl sice válečný hrdina, ale v běžném životě finančně nezodpovědný, popudlivý a náladový muž. Doma vyvolával konflikty a nedokázal rodině zajistit stabilní zázemí ani klid. Anne už jako malá viděla, že její matka Rebecca byla v tomto manželství nešťastná, finančně závislá a bezmocná proti otcovým výbuchům. Nerozuměli si.

Pro bystrou a ambiciózní Anne to byla zásadní životní lekce, která zformovala celou její nezdolnou osobnost. Pochopila, že pokud se žena v devatenáctém století podřídí muži v manželství, ztratí kontrolu nad svým majetkem, svým tělem i svým osudem. Právě nedostatek pevného rodinného zázemí a naprosto nesvazující výchova ji paradoxně osvobodily. Otec zásadně odmítal tehdy běžné domácí guvernantky. Anne tak vyrůstala jako nezkrotná dívka z venkova, která milovala divoký pohyb, jízdu na koni i střelbu, a místo dívčích ručních prací trávila hodiny v otcově knihovně hltáním antické historie a klasické literatury.

nespoutanost Anne dokazuje jízda na koni

Když si s ní rodiče už nevěděli rady, poslali ji v sedmi letech do internátní školy v Riponu a později, ve čtrnácti, do prestižní Manor School v Yorku. Odloučení od rodiny jí poskytlo absolutní intelektuální i citovou svobodu. Její komplikovaný vztah s otcem zásadně ovlivnil to, jak s muži jednat v rovině mocenské, společenské i obchodní. Když s ní otec v dospělosti vedl neustálé spory o peníze a rodinné dědictví, Anne mu neustupovala. Naopak se naučila mluvit jejich jazykem. Přijala maskulinní vzorce chování, studovala právo a byznys, aby mohla s otcem i ostatními muži v Halifaxu jednat jako rovná s rovnými.

Právě v Yorku, obklopená světem bez mužů, poprvé naplno pochopila svou sexualitu. Právě tam prožila svůj první vážný milostný vztah se spolužačkou Elizou Raineovou.

Anne se neměla komu svěřovat a právě deník se stal jejím zpovědníkem, přítelem a terapeutem.

První dochovaný list jejího deníku z 11. srpna 1806 napsaný tehdy patnáctiletou Anne Listerovou obsahuje stručnou větu: „Eliza left us.“ - „Eliza nás opustila.“ Dívky spolu sdílely pokoj v Manor School a brzy navázaly hluboký romantický vztah, který samy vnímaly jako manželství. Ve svých dobových dopisech a denících z let 1805 až 1808 Anne otevřeně popisovala hlubokou citovou připoutanost a touhu po Elize. Své city vyjadřovala jako silné pouto a věrnost. V pozdějších šifrovaných zápiscích se k tomuto období vracela a vzpomínala na něžné společné noci a čistou intenzitu jejich lásky.

Vztah však narazil na společenská očekávání a žárlivost, které vedly k odloučení. Zatímco Eliza později prožila život v psychických potížích, pro Anne zůstalo toto setkání klíčovým probuzením vlastní identity. Už tehdy si zapsala větu, která ji bude provázet celý život:

„I love and only love the fairer sex and thus beloved by them in turn, my heart revolts from any love but theirs.“
Miluji a miluji jen něžné pohlaví a jsem jím milována nazpět, mé srdce se bouří proti jakékoli jiné lásce než té jejich. - 29. ledna 1821

Tato zkušenost v ní upevnila rozhodnutí, že nikdy nedovolí žádnému muži, aby nad ní měl moc.

deník Anne

Sama sebe popsala v deníku nejpřesněji:

„Vím, co skrývá mé srdce, a rozumím lidem kolem sebe. Jsem však stvořena jinak než kdokoli jiný, koho jsem kdy potkala. Odvažuji se tvrdit, že nejsem jako nikdo na celém světě. Zrodila jsem se v Yorkshiru v roce 1791 jako dcera důstojníka, ale mé srdce nikdy nepatřilo do tichého kouta pánského pokoje s výšivkou v klíně.“

Společnost po ní žádala, aby se podřídila: aby nosila lehké šaty, sklopila zrak, našla si manžela a přenechala správu majetku mužské autoritě. Ona si vybrala vlastní cestu. Oblékala se výhradně v černého, nosila pevné boty a cylindr, mluvila hlubokým hlasem, studovala klasické řecké i latinské autory, algebru, anatomii a vyšší matematiku. Místo spoléhání na muže sama převzala správu rodinného panství Shibden Hall, které zdědila po strýci Jamesovi v roce 1826. Řídila uhelné doly, lomy, vyjednávala s nájemníky, investovala do železnic a hádala se s místními průmyslníky jako jim rovný partner. Politicky byla aktivní, v roce 1835 osobně obcházela své nájemníky, aby volili Torye. Nechala si přistavět i věž s vlastní knihovnou. Okolí o ní šeptalo a přezdívalo jí „Gentleman Jack“, ale ona se jejich předsudkům jen usmívala.

Od patnácti let si všechny své nejvnitřnější pocity, myšlenky a milostné zážitky zaznamenávala do rozsáhlého deníku. Dnes má 4 až 5 milionů slov ve 26 svazcích. Normální část je o počasí, o uhlí, o opravě střechy, o hospodářských účtech a politických postřezích.

A pak je tu ta druhá část. Přibližně šestina z celkových čtyř milionů slov, ty pasáže týkající se intimních detailů romantických vztahů, byla psaná šifrou. Šifrou, kterou vytvořila právě během školních let se svou první láskou Elizou Raineovou. Je to důmyslný kód složený z řecké abecedy, matematických symbolů a astronomických znamení, bez mezer. Archiv uvádí, že John Lister a bradfordský starožitník Arthur Burrell šifru rozluštili na počátku 90. let 19. století. Dochoval se Burrellův dopis halifaxskému městskému knihovníkovi z 12. prosince 1936, v němž přesně popsal, jak tehdy šifru společně prolomili. Kvůli strachu ze skandálu je následně ukryl za dřevěné obložení domu. Po Johnově smrti byly ve dvacátém století znovu zpřístupněny a v roce 2011 zařazeny do britského národního registru UNESCO Paměť světa jako mimořádný historický dokument o životě a sexualitě žen.“

Co je v té šifře? Listerová sama to nazývala účetnictvím lásky. Zapisovala si, s kým byla, kdy, kdo dal první polibek, zda partnerka opětovala city, jak se po tom cítila ona sama. Vedla si přesnou evidenci, zda to považuje za úspěch nebo selhání svádění. K tomu si psala vlastní psychologický komentář.

V červnu 1821 si do deníčku zapsala svou zpověď:

„I owe a good deal to this journal. By unburdening my mind on paper I feel, as it were, in some degree to get rid of it; it seems made over to a friend that hears it patiently, keeps it faithfully, and by never forgetting anything, is always ready to compare the past & present.“
Za mnohé vděčím tomuto deníku. Tím, že ulevím své mysli na papíře, jako bych se toho břemene zbavila; jako by byl svěřen příteli, který trpělivě naslouchá, věrně mlčí a tím, že nikdy nic nezapomene, je vždy připraven srovnat minulost s přítomností.

Jinde si postesknula:

„There is one thing that I wish for. There is one thing without which my happiness in this world seems impossible. I was not born to live alone.“
Je jedna věc, kterou si přeji. Jedna věc, bez které se mi zdá štěstí na tomto světě nemožné. Nenarodila jsem se, abych žila sama.

Právě proto je v šifře i její milostná taktika. Pro sexuální akt používala vlastní slovník a často ho označovala jako „kiss“ nebo v pozdějších přepisech jako „cestu do Itálie“ - její eufemismus pro fyzickou blízkost. V zápisech z roku 1819 detailně dokumentovala chvíle strávené s vdanou Marianou Belcombovou. Popisovala jejich tajné schůzky, kdy k ní Mariana utíkala od manžela. Zaznamenala, jak ji Mariana objímala a líbala s nevšední vášní, jak silná byla jejich společná touha.

Vůbec nejotevřenější pasáže deníku se týkaly fyzické intimity, pro kterou si Anne vytvořila vlastní erotický slovník. V jejím tajném kódu znamenalo slovo kiss (polibek) ženský orgasmus. V lednu 1825 si s mrazivou upřímností i vášní zaznamenala schůzku se svou milenkou Marií Barlowovou:

„Postupně se u mě cítila čím dál více jako doma. Ležely jsme vedle sebe a já jsem ji vzrušovala tak, až pošeptala: ‚Do jakého stavu mě to přivádíš, žádná jiná ruka není jako tvoje. Jakmile ji tam položíš, jsem ztracená. Je to nádherné.‘ Když jsem ruku vytáhla, podívala se mi poprvé přímo do tváře. Její touha překonala veškerý stud. Zeptala jsem se jí, zda není moje, a ačkoliv zprvu váhala, přitáhla si mě k sobě. Toho dne i noci jsme spolu prožily polibek tak intenzivní, že veškerá přetvářka byla konečně pryč.“

Tyto zápisy představovali důkaz, že si Anne Listerová nárokovala právo na tělesnou slast a vášeň zcela podle vlastních pravidel, bez ohledu na to, co od ní tehdejší společnost vyžadovala. Byla výjimečná tím, že přesně věděla co chtěla a bez studu si tyto chvíle ve svém životě dokázala plně užít.

Vrchol té šifry přijde v roce 1834. Potkává bohatou dědičku Ann Walkerovou ze sousedního panství Lidgate. Anne si do deníku přesně naplánovala a zapsala průběh jejich dvoření. Zaznamenala okamžik, kdy spolu seděly na pohovce v salonu, kdy vzala Ann za ruku, přitáhla si ji k sobě a líbala ji. Popsala, jak se její společnice chvěla, a rovnou si připsala poznámku, že dívka již plně patří jí.

dvoření Anne

Zde se její sen o manželství naplnil. O Velikonoční neděli 30. března 1834 zašly obě ženy do kostela Holy Trinity v Goodramgate v Yorku, kde společně přijaly svaté přijímání. Tímto aktem stvrdily svůj manželský slib. Vyměnily si prsteny. Jejich svazek je považován za první zaznamenanou lesbickou svatbu v Británii - sice bez právního uznání, ale pro ně skutečnou. Propojily své majetky a Ann Walkerová se nastěhovala na Shibden Hall, kde spolu žily jako partnerky. Na kostele je dnes duhová pamětní deska.

Jejich příběh tímto okamžikem teprve začíná. Zamilovaly se a obě toužily svůj společný cit zpečetit. A tak si vytvořily vlastní svatební rituál. 10. února 1834 přímo v Shibden Hall si vyměnily sliby. O necelé tři týdny později, 27. února, si vyměnily prsteny jako viditelný symbol závazku. A aby svůj slib stvrdily i před Bohem, zašly o Velikonoční neděli 30. března 1834 do kostela Holy Trinity v Goodramgate v Yorku, kde společně přijaly svaté přijímání. Právě tento akt je dnes považován za první zaznamenanou lesbickou svatbu v Británii, sice bez právního uznání, ale pro ně zcela skutečnou. Na kostele je dnes duhová pamětní deska.

Ann Walkerová byla velmi plachou, zámožnou mladou ženou z Lightcliffe a dědičkou rozsáhlého majetku. Po seznámení s Anne se rozhodla opustit svůj dům Lidgate a někdy kolem září roku 1834 se přestěhovala na Shibden Hall. Bylo to přibližně čtyři sta let staré rodové sídlo Listerů, kam se Anne nastěhovala už v roce 1815. Po smrti strýce Jamese v roce 1826 převzala správu panství a jeho výlučnou majitelkou se stala v roce 1836.

Od té chvíle žily otevřeně jako pár. V roce 1834 to znamenalo čelit pomluvám v celém Halifaxu. Společně si pronajaly lavici v první řadě farního kostela, společně večeřely s rodinou Listerů, řešily účty za uhlí, nájemníky i přestavbu domu a zahrad. Anne se starala o doly a o správu majetku, Ann do svazku přinesla své dědictví. V denících se vedle vášnivých vyznání objevují i úplně všední starosti, Annin boj o nezávislost na vlastní rodině a vzájemná opora, když na ně okolí tlačilo.

Tato každodennost je možná nejcennější. Dvě ženy, které se rozhodly žít jako manželé v době, kdy se o vztazích mezi ženami spíše mlčelo a kdy byly považovány nanejvýš za blízké přítelkyně žijící spolu pro bezpečí. Jejich domov se stal místem, kde mohly být samy sebou.

Právě proto Anne ve své závěti odkázala Ann doživotní užívání Shibden Hall. Při sčítání lidu 6. června 1841 tam Ann skutečně žila se služebnictvem.

Dále toužila poznávat svět, a proto ráda cestovala. V roce 1830 se jako první žena v historii vydala na vrchol Mont Perdu v Pyrenejích ve výšce 3355 metrů. Cestovala napříč Evropou, dobývala vrcholky a četla klasiky v originále. Touha po poznání ji nakonec zavála až na úpatí Kavkazu.

V roce 1839 se společně s Ann vydaly na dlouhou expedici přes Rusko na Kavkaz. Během této cesty v roce 1840 v gruzínském Kutaisi Anne Listerová podlehla ve věku čtyřiceti devíti let těžké horečce.

Ann Walkerová nechala její tělo nabalzamovat a během sedmiměsíční strastiplné cesty ho dopravila zpět do Anglie, kde byla Anne Listerová pohřbena v rodném Halifaxu ve farním kostele svatého Jana Křtitele.

Žila neohroženě a bez omluv.

Anne Listerová se vrátila domů až po smrti, její hlas však nikdy zcela neutichl. Zůstal ukrytý v každém slovíčku jejího deníku, v drobném písmu a tajných znacích, které měly její skutečný život chránit před cizíma očima. Dnes už její šifra není tajemstvím a žena, jež se odmítla podřídit pravidlům své doby, může prostřednictvím vlastních slov konečně vyprávět svůj příběh.

bm

zdroje:

https://halifaxminster.org.uk/history/?utm_source=chatgpt.com

https://new.calderdale.gov.uk/leisure/local-history/glimpse-past/people/anne-lister?utm_source=chatgpt.com

https://www.lgbtinsurancenetwork.com/anne-lister-the-first-modern-lesbian/

https://www.cambridge.org/core/books/decoding-anne-lister/introduction/F2EF6AFD680564CA411DAE7A30D34C18

https://www.google.com/search?kgmid=/g/11g9mhj37p&sec_src=redir

https://alpennia.com/blog/lesbian-historic-motif-podcast-episode-192-anne-listers-courtship-scripts

https://www.euromanticism.org/anne-listers-diary-30th-march-1834/

https://en.wikipedia.org/wiki/Anne_Lister

https://www.nationalarchives.gov.uk/explore-the-collection/stories/anne-lister-and-ann-walkers-archival-legacy/