Pietro Aretino řezal svým perem do živého a odhaloval veškeré nešvary i sexuální orgie mocných

Toskánsko bylo v 15. století malebným územím plným slunce, rozlehlých vinic a olivových hájů. Ve Florencii vládla kultura a bohatství mocných rodů, na venkově a v menších městech žili obyčejní lidé v naprosté chudobě. Právě tento drsný kontrast mezi navenek dokonalým světem a hnijící morálkou na dně společnosti dal vzniknout prostředí, které provokovalo mladé talentované a hlavně nebojácné literární rebely renesanční Itálie.

Do této doby se narodil Pietro Aretino v noci z 19. na 20. dubna 1492 v toskánském městě Arezzo. Jeho otec Luca byl obuvník, matka Tita, uváděná také jako Margherita Bonciová, byla podle dochovaných zpráv krásná žena a Aretino později v dopise připomínal, že posloužila jako předloha pro obraz Panny Marie.

Margherita Bonci

Její bratři Nicolò a Fabbiano byli právník a kanovník a oba se podíleli na Pietrově vzdělávání. Otec po neshodách s manželkou rodinu opustil a odešel k vojsku.

Dle mého, musel být Pietro neuvěřitelně nadaný snad od pána Boha. Protože jako syn obuvníka měl obrovský cit pro vyjádření emocí slovem a dokonce i v rýmu. A tím každého, do koho se trefoval, dokázal tak říkajíc zvednout ze židle. A nejlépe ty mocné i nejmocnější. A že si nevybíral, že se nikoho a ničeho nebál, dokazují podklady od literárního historika Giuliano Innamorati pro Dizionario Biografico degli Italiani.

Z domova odešel do Perugie mezi lety 1506 a 1507, aby se pokusil o první básnická díla a s nimi se prosadil. Když v roce 1512 napsal a vydal svůj první literární kus, kterým byla sbírka básní s názvem Opera nova, bylo mu pouhých 20 let. Velký úspěch a slávu mu pak o dva roky později přinesl satirický pamflet Poslední vůle slona Hanna z roku 1514. Tento pamflet byl fiktivní závětí papežova oblíbeného slona, kterou autor využil k drsnému výsměchu chamtivosti a pokrytectví papeže Lva X. a jeho kardinálů.

S čím však Pietro nepočítal, že celou satiru vzal papež s překvapivým humorem a Aretinův důvtip ho vedl k tomu, že mladého spisovatele přijal do svých služeb a stal se jeho štědrým mecenášem.

Čert ví, kdo mu nakukal, aby se dalšího z mocných a to do mocného kardinála Gilbertina svými urážlivými spisy. Možná samotný pekelník, protože mu hrozila smrt. Kardinál Giberti byl Aretinovou kousavou satirou tak ponížen, že pověřil svého oddaného dvořana a kapitána Achille della Volta, aby spisovatele vystopoval a sprovodil ze světa.

Achille della Volta spisovatele Pietra Aretina skutečně našel a v červenci roku 1525 ho v římských ulicích brutálně napadl. Útočník spisovatele dvakrát bodl do hrudníku a způsobil mu tak vážná zranění na pravé ruce, že Aretino přišel o dva prsty. Napadení sice bylo velmi vážné a spisovatel se ocitl na prahu smrti, ale zotavil se a jestli měl nad sebou anděle strážné či jestli to bylo díky jeho silné konstituci, se můžeme pouze domýšlet.

napadení Pietra Aretina v Římě

Jakmile se jeho stav zlepšil, okamžitě z Říma utekl, protože pochopil, že v patřičných kruzích nemá zastání a jeho život je a bude v neustálém ohrožení. Jeho cesta vedla nejprve do Mantovy a nakonec se usadil v Benátkách, kde získal bezpečné útočiště a mohl beztrestně pokračovat ve své literární činnosti. Kardinálu Gibertimu se tedy Aretina umlčet nepodařilo.

I když se dokázal té s kosou ze spárů na poslední chvíli vyškubnout, bát se nezačal. Dalším jeho velmi břitkým a pobuřujícím dílem byla komedie Kurtizána, v níž autor bez milosti zesměšnil papežský dvůr a odhalil morální zkaženost římské smetánky.

Tato satirická komedie vypráví příběh naivního venkovského šlechtice jménem Maco, který přijíždí do Říma, aby se stal slavným dvořanem a získal srdce urozené dámy. Místní podvodníci a intrikáni okamžitě využijí jeho hlouposti a začnou ho učit falešným lekcím dvorského chování, které ve skutečnosti spočívají v okrádání, přetvářce a podvodech. Celá hra tak skrze divoké pouliční scény plné zlodějů, mnichů a nevěstek ukazuje Řím nikoli jako centrum víry, ale jako prohnilé město plné neřesti.

Toto dílo vyvolalo obrovský skandál a pobouření mezi církevními představiteli, protože brutálně a veřejně zesměšnilo poměry na papežském dvoře. Běžní diváci a čtenáři však byli nadšeni autorovým břitkým humorem, realismem a odvahou, se kterou ukázal Řím jako doupě neřesti, což hře okamžitě zajistilo velkou popularitu a řadu divadelních uvedení.

A ještě v tom samém roce 1534 napsal a zároveň vydal další provokativní dílo, první část knihy Rozpravy o mravech hříšných kurtizán, bylo mu 42 let. Druhou knihu napsala o dva roky později.

Kniha po svém vytištění v Benátkách okamžitě vyvolala obrovský poprask a doslova zaplavila tamní trh. Gramotní lidé si ji nadšeně kupovali a předávali z ruky do ruky, protože v ní našli pikantní drby a zrcadlo nastavené tehdejší smetánce.

Kniha Rozpravy o mravech hříšných kurtizán v originále v rukou spisovatele

Kniha v originále známá jako Ragionamenti, představuje jedno z nejodvážnějších, nejkontroverznějších a zároveň nejupřímnějších děl celé italské renesanční literatury. Pietro Aretino v ní opustil veškeré tehdejší literární konvence, vznešené a uhlazené mravy humanistických traktátů a ponořil se hluboko do lidského podsvětí, kde bez jakékoliv cenzury odhaloval mechanismy moci, peněz, sexu a pokrytectví.Celé dílo je koncipováno jako série dialogů, které se odehrávají v průběhu několika horkých římských dní, kdy se setkávají ženy pohybující se na okraji tehdejší morálky, aby bez příkras zhodnotily stav tehdejší společnosti.

Příběh mapuje třídenní rozhovory mezi starší zkušenou ženou Nannou a její přítelkyní Antonií, které společně plánují budoucnost Nanniny dcery Pippy.

Během prvního dne Nanna podrobně popisuje své vlastní mládí a zážitky z kláštera, kterou tam rodiče poslali v naději, že nalezne čistotu a zbožný život. Namísto toho se Nanna setkává s šokující realitou plnou tajných milostných pletek, bujarých nočních oslav a návštěv mnichů či kněží. V tomto svobodomyslném prostředí odhaluje pokrytectví a radovánky řeholnic, což jí samotné poskytuje cenné lekce pro budoucí život.

Aretino ve svém italském originále používal tehdejší nejhrubší pouliční mluvu, vulgarismy a naprosto přímá lidová označení pro pohlavní orgány i samotný pohlavní styk. V dialozích se konkrétně líčí situace, kdy mniši a kněží docházeli do kláštera pod záminkou zpovědí, ale místo nich docházelo v celách k hromadným sexuálním hrám, při kterých jeptišky střídaly různé polohy, praktikovaly anální sex a otevřeně soutěžily o to, která z nich zvládne za noc uspokojit více mužů najednou.

První den je věnován zásadní otázce, kterou řeší matka pro svou dospívající dceru Pippu. Nanna stojí před rozhodnutím, jakou životní dráhu by měla dívka zvolit, aby v tehdejším krutém a na penězích závislém světě vůbec přežila a zajistila si důstojné obstarání. Debatuje s Antonií o třech hlavních možnostech, které měly ženy v šestnáctém století k dispozici, a to o životě v klášteře, o klasickém manželském svazku a o dráze kurtizány.

Podle Nanny je řeholní život a vstup do kláštera největším pokrytectvím pod sluncem. Říká, že kláštery jsou uzavřené světy, kde se sice navenek skládají sliby čistoty, chudoby a poslušnosti, ale za tlustými zdmi se odehrávají tajné milostné pletky s mnichy, kněžími a preláty. Nanna popisuje kláštery jako místa bujarého veselí, kde se intrikuje, pije a hřeší s požehnáním těch, kteří by měli jít příkladem morálky. Klášterní život je v jejím podání pouhou zástěrkou pro skryté neřesti a pokryteckou hru na svatost, do které by svou dceru nikdy neposlala.

nevázaný sexuální život za tlustými zdmi klášterů

Klášter popisuje jako místo, které slouží spíše než k modlitbám k utajeným světským radovánkám a milostným schůzkám s mnichy. Jeptišky v jejím vyprávění využívají odlehlé klášterní cely, kaple a zahrady k pořádání bohatých hostin s jídlem a vínem, kam pod rouškou noci tajně pouštějí své milence z řad duchovních.

Mladá dívka zde sleduje scény plné milostných pletek a rafinovaného schovávání mužů před zraky představené, která se však v mnoha případech do těchto tajných zábav sama zapojuje. Nanna v knize vysvětluje, že řeholnice používají náboženské převleky a svaté sliby pouze jako ochranný štít pro veřejnost, aby za zdmi kláštera mohly beztrestně žít naprosto svobodným a hříšným životem.

Aretino zachází ve svých popisech na tehdejší poměry nevídaně daleko a nebojí se anatomické ani mechanické doslovnosti. Sexuální akty nepopisuje v náznacích nebo pomocí romantických metafor, ale s naturalistickou syrovostí pouličního jazyka.

V textu se objevují konkrétní popisy jednotlivých sexuálních poloh, přičemž postavy otevřeně rozebírají vaginální i anální styk. Nanna detailně líčí pohyby těl, vzdechy, doteky i tělesné tekutiny, které k milování patří. Autor se nezastavuje ani před popisem skupinových orgií, kde přesně určuje, kdo s kým a jakým způsobem v daný moment souloží.

Výjimečnost textu spočívá v tom, že tato syrová pornografie není samoúčelná. Aretino kombinuje vulgarismy a anatomické detaily s vysokým literárním stylem a ironickými narážkami na církevní rituály. Sexuální akty v klášteře tak často prokládá rouhavým humorem, kdy postavy během nejintimnějších chvil parodují modlitby nebo používají svaté předměty k milostným hrám.

Druhou možností je řádné manželství, které u Nanny dopadá neméně tragicky. Vdaná žena je v jejím pohledu pouhou otrokyní svého manžela.Muž si ženu bere buď kvůli věnu, nebo pro spojení velkých majetků, ale jakmile opadnou počáteční dny, zavře ji doma, hlídá každý její krok, omezuje její svobodu a přitom sám venku bez zábran vyhledává milenky a nevěstince. Manželství podle Nanny nutí ženy lhát, přetvařovat se, podvádět a tajně utíkat za potěšením, protože manželský svazek pro ženu znamená ztrátu vlastní vůle, majetku i jakékoliv osobní svobody. Žena v domácnosti je tak dle textu vydána napospas mužské tyranii.

manželka s dětmi bez manžela

Třetí možností je život kurtizány, který z celého srovnání vychází jako jediná upřímná a ekonomicky soběstačná cesta. Nanna argumentuje tím, že kurtizána sice prodává své tělo, ale dělá to zcela otevřeně, bez falešných svatých póz jako jeptiška a bez ponižující manželské poslušnosti. Kurtizána ví, že svět funguje na penězích a moci, a proto si bere od mužů to, co chtějí, výměnou za drahé dary, šperky a finanční zabezpečení. Nanna učí mladou dívku, jak muže dokonale psychologicky odhadnout, jak rozpoznat jejich slabosti, jak je držet v neustálém napětí a jak se nenechat citově vydírat. Prostituce je zde představena jako čistý byznys, v němž má žena alespoň částečnou kontrolu nad svým osudem a penězi, což jí klášter ani manželství neumožní.

soběstačná kurtizána

V dalších částech knihy se rozhovory rozšiřují na mnohem širší obraz italské společnosti. Nanna a Antonia rozebírají chování jednotlivých vrstev, které přicházejí do styku s nevěstinci a s lehkými ženami. Aretino skrze ně popisuje pokrytectví římských kardinálů, kteří navenek kážou morálku, ale v noci utrácejí obrovské jmění za kurtizány a nevázané radovánky. Detailně pitvá chování bohatých kupců, cizinců, dvořanů i umělců, kteří pod rouškou vznešené renesanční kultury skrývají neukojitelnou hamižnost, chtíč, zbabělost a faleš. Každá postava, kterou Nanna ve svých příbězích zmiňuje, dostává jasné kontury reálného člověka, což v tehdejším Římě vyvolalo obrovský poprask, protože mnozí v knize okamžitě poznali sami sebe nebo své mocné patrony.

V jeho očích nejsou kurtizány o nic horší než církevní hodnostáři, kteří prodávají odpustky a boží přízeň, nebo šlechtici prodávající svou čest za politický vliv. Prostituce se v knize stává metaforou pro celý tehdejší svět, kde má každý svou cenu a kde morálka je jen zbožím pro ty, kteří si ji mohou dovolit koupit.

Církevní představitelé a morální autority tehdejší doby proto knihu okamžitě odsoudili jako vrcholně nebezpečný a urážlivý spis. Aretinovo dílo bylo označeno za bezbožné, pornografické a rozvratné. A protože odjakživa platilo, že zakázané ovoce chutná nejlépa, o to více bylo vyhledávané a žádané.

Katolická církev v té době ještě nedisponovala jednotným cenzurním systémem, který by plošně platil pro celý křesťanský svět. Pietro Aretino navíc získal obrovský vliv, který pramenil ze strachu tehdejších elit z jeho ostrého pera. Na každého něco hanlivého věděl, dá se říci, že je i tím, co o nich psal, vydíral. Sice byl nenáviděný A mnozí toužili po jeho pádu, ale na veřejnosti ho finančně podporovali, veřejně uctívali a mnohdy mu i poskytovali azyl, aby mu zabránili zveřejnění vlastních skandálů.

Dokud byl Aretino naživu a mohl psát, zůstával díky tomuto všeobecnému strachu prakticky nedotknutelný a pod ochranou nejmocnějších vládců. Zásadní obrat nastal až po jeho smrti a s příchodem nekompromisní protireformace, kdy církev ztratila důvod se mrtvého autora bát a v roce 1559 zařadila veškerou jeho tvorbu na nově vzniklý, historicky první celocírkevní Index zakázaných knih.

Neméně provokativní byly také jeho divadelní hry, jako například komedie Kutil, Pokrytec nebo Dvorské mravy, v nichž Aretino naprosto nekompromisně tepal tehdejší italskou elitu, kardinály, šlechtice a kupce. S úžasnou drzostí a břitkým humorem v nich odhaloval jejich podvody, hamižnost, pokrytectví a sexuální úchylky, přičemž hry se hrály před plnými hledišti a mocní se báli, co nového na jejich účet zase napíše.

Obrovskou kapitolou jsou pak jeho Satirické dopisy, které rozesílal vlivným panovníkům, papežům i umělcům po celé Evropě. Aretino si z nich udělal nástroj vydírání a moci, kdy si za peníze buď kupovali jeho chválu, nebo se naopak třásli strachem, že je ve svých veřejně šířených dopisech zesměšní a vytáhne na světlo jejich nejtemnější tajnosti, čímž si vysloužil přezdívku bič knížat.

Zemřel 21. října 1556 v Benátkách ve věku 64 let

Katolická církev formálně povolila čtení literatury Pietra Aretina 14. června 1966. V tento den vstoupil v platnost dekret Vatikánu, kterým byl celý Index zakázaných knih definitivně zrušen a ztratil platnost církevního zákona. Zákaz tak trval celých 407 let.

Tento přístup byl tehdy pro mocenské struktury typický, neboť raný novověk se nesl ve znamení hlubokého strachu ze ztráty kontroly nad lidským myšlením. Tehdejší církevní autority vnímaly jakýkoliv projev nezávislého kritického myšlení, satirického výsměchu nebo morální otevřenosti jako přímé ohrožení své absolutní autority a stability společnosti. Místo otevřeného dialogu proto raději volily cestu plošné cenzury, kdy se na černé listiny dostávalo prakticky vše, co jakkoliv vybočovalo z oficiální dogmatické linie nebo odhalovalo pokrytectví tehdejších elit. Snaha umlčet nepohodlné hlasy a vymazat nepohodlné texty z veřejného prostoru tak byla běžným nástrojem k udržení moci, který však paradoxně v mnoha případech jen zvýšil touhu lidí po zakázaném poznání.

bm

zdroje:

kniha Rozpravy o mravech hříšných kurtizán, nakladatelství Odeon 1992

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pietro_Aretino

https://www.treccani.it/enciclopedia/pietro-aretino_%28Dizionario-Biografico%29/?utm_source=chatgpt.com

https://en.wikipedia.org/wiki/Pietro_Aretino?oldid=173468879