Že by byl pravěký člověk takový koumák a dokázal by erotické pomůcce najít i jiné využití?

Archeologie je překrásné odvětví, které má své neopakovatelné kouzlo. Člověk z temnoty země postupně vynáší na světlo předměty, oděvy i celá obydlí. Každý objev má svůj otisk dávné minulosti a svou auru, se kterou k nám promlouvá. A stáří v tomto rozměru nehraje žádnou roli, ba právě naopak. Protože čas je relativní veličina. Co je 1 rok života lidského v poměru proti nekonečnu vesmíru?

Dávno je tomu, co se před 30 000 roky kousek od divoké řeky rozkládalo v mírném svahu otevřené tábořiště. Tam žili pravěcí lidé v drsných podmínkách tehdejší chladné stepi, obklopeni divokou zvěří, jako byli mamuti, sobi, divocí koně a jeskynní medvědi. Byla to doba mladého paleolitu, která se dnešním žargonem archeologů nazývá gravettien. Žili v kruhových stanech, které byly zpevněné masívními dřevěnými kůly, mamutími kostmi a obřími kly. Museli se dobře chránit proti chladnému klimatu velice nízkých teplot a to se jim dařilo.

Z vnitřku chýší stoupal kouř, protože u dlážděných ohnišť se neustále vařila voda, sušilo maso a pekla ulovená zvěř. Ohniště tehdy bylo srdcem domova, zdrojem bezpečí a životodárného tepla.

Muži se zabývali lovením zvěře, a pokud se jim dařilo, vraceli se do jeskyně s bohatými úlovky. Obří chobotnatci mamuti jim sloužili spíše jako stavební materiál a zdroj slonoviny pro umělecké předměty. Skutečnou každodenní obživu celé tehdejší tlupy však tvořila obrovská stáda sobů a divokých koní.

Pravěcí lovci se vracejí s úlovky

Ženy mezitím v okolní tundře sbíraly divoké kořínky, výživné hlízy, semena a lesní boby, které doplňovaly jejich jídelníček. Část masa lidé vykuřovali a sušili v proudu vzduchu přímo pod střechou svých obydlí, aby vydrželo na horší časy. Samotné vaření probíhalo v hlubokých jámách vyložených kůží, kam lidé pomocí dřevěných kleští vhazovali rozžhavené kameny přímo z ohně, dokud voda nezačala vřít.

pravěké ženy vaří, suší byliny, připravují jídlo

Kousek opodál seděli řemeslníci a pomocí rydel a škrabadel opracovávali kameny. Zdejší lidé byli naprosto soběstační a k výrobě svých čepelí, škrabadel a hrotů používali místní šedý jurský rohovec. Tento křemitý kámen sbírali přímo v okolní krajině Švábské Alby. Materiál sice nebyl tak esteticky dokonalý jako suroviny z jiných částí Evropy, ale byl snadno dostupný a naši předci s ním uměli mistrně pracovat. Pod jejich rukama tak z místního kamene vznikaly nejen ostré čepele, ale také propracovaná kostěná šídla a hroty oštěpů. O kousek dál ženy vyšívaly přiléhavé oděvy z jemných kožešin a používaly k tomu neuvěřitelný technologický vynález té doby – štíhlé kostěné jehly s provrtaným uchem a zvířecí šlachy namísto nití.

Skutečným pokladem a nejcennější surovinou v jeskyni však byla mamutí slonovina. Právě kly těchto obřích zvířat se staly základem pro kulturní revoluci. Místní obyvatelé byli prvními tvůrci figurálního umění a hudebních nástrojů na světě. Když tehdejší řezbáři vytvářeli slavnou Venuši z Hohle Fels, nejstarší lidskou kyprou sošku světa, nebo drobné plastiky zvířat a ptáků, vyřezávali je právě z kousků tvrdé mamutí slonoviny. K práci jim přitom bohatě stačily ostré kamenné čepele vyrobené z onoho obyčejného, místního šedého rohovce. Stejně tak z ptačích kostí a slonoviny vyřezávali i nejstarší známé flétny.

Celá komunita žila bohatým společenským a duchovním životem. Když nastal čas, setkávali se s příbuznými kmeny z dalekých krajů, sdíleli s nimi jídlo, prováděli rituály a vyráběli umělecké předměty, jako byly ozdoby z provrtaných jeleních zubů. Tato velká setkání s cizími kmeny však měla ještě jeden, hluboce racionální důvod. Přestože tito lidé žili v malých tlupách o několika desítkách členů uprostřed nehostinné doby ledové, dokázali se úspěšně vyhýbat příbuzenskému křížení. Z čistého pozorování přírody a generacemi prověřených zkušeností věděli, že svazky uvnitř jedné rodiny přinášely slabé, nemocné děti, což by pro přežití celé skupiny znamenalo katastrofu.

Fungovalo zde proto přísné společenské pravidlo, které velelo hledat si životní partnery výhradně v cizích, biologicky vzdálených kmenech. Na těchto rituálních slavnostech si proto lidé nejen vyměňovali suroviny a zkušenosti, ale především zde mladí lidé nacházeli své protějšky z jiných klanů, čímž udržovali celou tehdejší populaci zdravou a silnou. Vzájemná spojenectví jim navíc zajišťovala, že v dobách hladu a krutých zim mohli najít útočiště na území spřátelených kmenů.

Nejživější ruch během těchto dní panoval kolem samotného ohně, kde se v měkké, vlhké hlíně hemžily malé děti a zanechávaly v ní otisky svých bosých nohou. V tomto neúprosném světě neexistovaly žádné školy, a proto příprava na dospělý život plný lovu musela začít v momentě, kdy dítě udrželo cokoli v ruce. Dospělí jim proto s velkou péčí vyráběli funkční zmenšeniny skutečných zbraní. V jeskynních usazeninách se tak vedle velkých nástrojů našly i miniaturní hroty z rohovce, drobné kostěné harpuny a malé makety vrhacích zbraní, které by dospělý lovec kvůli jejich velikosti nemohl použít. Tyto drobné předměty sloužily jako výukové pomůcky a hračky v jednom. Pravěké děti s nimi denně trénovaly jemnou motoriku, učily se správnému úchopu a zkoušely první techniky vrhání.

Když se po dlouhých měsících zimy jeskyně Hohle Fels opět vyprázdnila a tlupy se vydaly sledovat migrující stáda zvěře, zůstala v usazeninách pod vrstvami prachu zanechána celá tato kapitola lidských dějin. Obyčejný šedý kámen z okolních kopců splnil svůj účel, mamutí slonovina dala tvar nejstarším lidským snům a jeskyně samotná uchovala svědectví o komunitě, která v drsném srdci Evropy netrpěla nedostatkem, ale naopak položila základy lidské kultury.

Píše se rok 2004 a skupina archeologů z Univerzity v Tübingenu s vedoucím archeologem Nicholasem Conardem objevila v jeskyni Hohle Fels první úlomek dávného předmětu. Tento cenný kousek skládačky se badatelům podařilo spojit se třinácti dalšími částmi, které pocházely z předchozích vykopávek v téže lokalitě. Teprve jejich pečlivým sestavením získali téměř úplný artefakt. Přestože Univerzita v Tübingenu oznámila jeho oficiální představení veřejnosti až v červenci roku 2005, samotný objev se rodil postupně a nebylo by přesné napsat, že byl celý nalezen až v tomto roce.

archeologická práce v jeskyni

Předmět byl vyroben z prachovce, což je velmi jemnozrnná usazená hornina, a vážil 297 gramů. Na délku měřil přesně 19,2 cm, na šířku 3,6 cm a jeho tloušťka dosahovala 2,8 cm. Celý jeho povrch pravěcí tvůrci záměrně opracovali a důkladně vyhladili. Přibližně dva centimetry od jednoho konce navíc vyryli zřetelné obvodové rýhy. Právě toto spojení rýh s protáhlým tvarem vedlo badatele k jednoznačnému výkladu, že se jednalo o zobrazení mužského pohlavního údu, a nikoli o pouhý neopracovaný kámen, který by lidskou anatomii připomínal jen náhodou.

Všech čtrnáct úlomků leželo rozptýlených na ploše přibližně šesti metrů čtverečních v usazeninách, které pocházely z nálezového prostředí gravettienu. Vrstva tehdy obsahovala více než deset tisíc štípaných kamenných artefaktů, další předměty z organických materiálů a nezvykle mnoho popela i spálených kostí.

laboratorní práce s kousky z nalezišť

Odborná studie uváděla pro tuto vrstvu radiokarbonová data mezi sedmadvaceti a osmadvaceti tisíci nekalibrovanými lety před současností, ačkoli současný katalog muzea uvádí jeho stáří na třicet tisíc let.

Na kamenném těle falu byly jasně patrné stopy po úderech a hluboké škrábance. Archeologové Nicholas Conard a Petra Kieselbachová je vyhodnotili jako jasný doklad toho, že předmět sloužil k opracování jiných kamenů. Falus tak podle jejich závěrů spojoval ryze praktickou funkci nástroje s estetickým zobrazením mužského pohlaví, což dokazovalo, že tehdejší předměty nemusely mít pouze jediný účel. Přímou možnost používání k sexuální stimulaci připouštělo i samotné muzeum v Blaubeurenu, kde byl nález uložen, avšak uvádělo ji jako jednu z možných hypotéz, nikoli jako stoprocentně prokázanou věc.

kamenný falus sestavený z kousků odřezků

Silné vyhlazení povrchu totiž mohlo podle muzejních popisů vzniknout také při tehdejším běžném zpracování zvířecích kůží. Stejně tak zůstala neznámá přesná příčina jeho rozbití, přičemž odborníci zmiňovali buď náhodné poškození při těžké práci, nebo úmyslné rozlomení během rituálu, po němž některé úlomky navíc zasáhl oheň, což dodnes vysvětlovalo jejich rozdílné zbarvení.

Tento nález otevíral dveře k hlubšímu pochopení života lidí ve střední Evropě v době gravettienu. Tehdejší obyvatelé nebyli o nic méně inteligentní než moderní lidé, jen měli jiné znalosti a zkušenosti přizpůsobené drsné přírodě, ve které žili. O jejich práci, jídle a bydlení dnes víme podstatně více než o tom, čemu se smáli nebo jaké měli oblíbené hry. Přestože žili v době ledové, neznamenalo to, že by měli všude kolem sebe jen souvislý led a sníh. Podoba krajiny se lišila oblast od oblasti a podnebí se neustále proměňovalo. Výzkumy z moravských sídlišť z téže doby dokládaly přítomnost borovic, bříz, travin a rostlin z vlhkých stanovišť. Byla to krajina, ve které se lidé museli dokonale vyznat a přesně vědět, kde získat potravu, čistou vodu, palivo nebo vhodný kámen na výrobu nástrojů.

Jeskyně přitom představovaly pouze jedno z míst jejich pobytu, nikoli jediný způsob bydlení. Lidé běžně zakládali velká tábořiště pod širým nebem a stavěli si pevná obydlí. Pozůstatky takových obytných objektů, ohnišť, dílen i nahromaděných zvířecích kostí byly objeveny i u nás v Dolních Věstonicích a Pavlově, což dokazovalo, že některá sídliště měla trvalejší charakter a představa osamělé rodiny přežívající celý život v temné jeskyni neodpovídala tehdejší rozmanité realitě.

Velká část každodenní těžké práce tehdy souvisela se získáváním a zpracováním potravy. Lovem lidé získávali nejen maso, ale také kůže, kosti, šlachy a další využitelné části těl. Přímo z gravettienských vrstev v Hohle Fels pocházel například obratel jeskynního medvěda se zaraženým kamenným hrotem, přičemž řezné stopy na kostech dokládaly následné porcování těla. Medvědi tak tehdy sloužili jako vydatná potrava a jejich kosti se používaly jako palivo do ohňů. Lov takto nebezpečného zvířete vyžadoval hlubokou znalost jeho chování a byl spojen s obrovskými riziky.

Tehdejší lidé však nejedli pouze maso. Na kamenných nástrojích z několika evropských lokalit, včetně moravského Pavlova, se zachovala škrobová zrna divokých rostlin, která nesla stopy drcení a rozmělňování. Lidé už tehdy uměli získávat rostlinnou potravu a zpracovávat ji složitějším způsobem, i když se ještě nejednalo o zemědělce, ale běžným pozorováním přírodních zákonitostí pouze využívali to, co rostlo poblíž jejich příbytků.

Neméně důležitou práci představovalo zhotovování a opravování oděvů. Kůže bylo nutné nejdříve stáhnout, očistit a důkladně zpracovat. Kostěná šídla jim umožňovala vytvářet otvory a pevně spojovat jednotlivé díly kožešin i bez jehly s ouškem, takže tehdejší oblečení nemuselo vypadat jako volně přehozená surová kůže z filmů o pravěku. Výzkumy připouštěly přiléhavé a střihově složitější oděvy už před masivním rozšířením jemných šicích jehel, přestože jejich přesný vzhled většinou neznáme.

Lidské potřeby navíc nekončily pouze u jídla a tepla. V gravettienských vrstvách jeskyně se našly také kapkovité přívěsky z mamutoviny, provrtané zvířecí zuby a fosilní schránky měkkýšů, jejichž výroba vyžadovala čas a značnou dovednost. Tehdy uměli z rostlinných vláken splétat také provázky a silnější šňůry. Z jeskyně Hohle Fels pochází více než 35 000 let starý nástroj z mamutoviny s provrtanými otvory, který podle výzkumu sloužil k výrobě provazů.

ozdoby pravěkého člověka z mamutů a lastur

Lidé věnovali velkou pozornost svému vzhledu a předmětům, které neměly bezprostřední užitek při lovu nebo přípravě potravy. Zda konkrétní ozdoba vyjadřovala příslušnost ke skupině, společenské postavení, osobní vkus nebo ochrannou moc, už samotný nález obvykle nenaznačuje. Bohatá výtvarná tvorba, hliněné figurky, předměty z vypálené hlíny a pečlivé pohřby z moravských sídlišť však jasně dokládají, že tito lidé žili plnohodnotným kulturním a duchovním životem, přestože nám tyto nálezy neumožňují přesně popsat jejich tehdejší víru nebo pojmenovat uctívaná božstva. Nejživější ruch však panoval kolem samotného ohně, kde se v měkké, vlhké hlíně hemžily malé děti a zanechávaly v ní otisky svých bosých nohou. V tomto neúprosném světě neexistovaly žádné školy, a proto příprava na dospělý život plný lovu musela začít v momentě, kdy dítě udrželo cokoli v ruce. Dospělí jim proto s velkou péčí vyráběli funkční zmenšeniny skutečných zbraní. V jeskynních usazeninách a na tábořištích se tak vedle velkých nástrojů našly i miniaturní hroty z rohovce, drobné kostěné harpuny a malé makety vrhacích zbraní, které by dospělý lovec kvůli jejich velikosti nemohl použít. Tyto drobné předměty sloužily jako výukové pomůcky a hračky v jednom. Pravěké děti s nimi denně trénovaly jemnou motoriku, učily se správnému úchopu a zkoušely první techniky vrhání. Protože děti byly vždycky dětmi, potřebovaly mít pozornost zkušených dospělých, se kterými se učily novým dovednostem.

Jeskyně Hohle Fels uchovala drobné pozůstatky života lidí, jejichž jména ani příběhy už nepoznáme. Zůstaly po nich nástroje, ozdoby a umělecké předměty, které po tisíciletích znovu vycházejí na světlo. Každý takový nález zkracuje vzdálenost mezi jejich světem a naším. A někdy stačí jediný opracovaný kámen, abychom si uvědomili, kolik toho máme s dávnými lidmi společného.

bm

zdroje:

https://idw-online.de/de/news122023?utm_source=chatgpt.com

https://www.researchgate.net/publication/288591949_A_phallus-shaped_stone_tool_from_gravettian_deposits_at_the_Hohle_Fels_cave_and_the_interpretation_of_paleolithic_sexual_imagery

https://www.urmu.de/digitale-sammlung/objekt/phallus-1977-0119-9002-9000?utm_source=chatgpt.com