Na dvanáctimetrový svitek vtěsnal markýz de Sade 600 sexuálních zvráceností románu 120 dnů Sodomy

známý jako markýz de Sade, byl francouzský šlechtic, spisovatel, filosof a autorem kontroverzních filozoficko-erotických děl, která do hloubky zkoumala temné stránky lidské psychiky, subverzi moci, religiozitu a osvícenský materialismus.

Narodil se 2. června 1740 v Paříži v paláci Hôtel de Condé do jedné z nejstarších a nejvlivnějších provensálských aristokratických rodin. Jeho otcem byl Jean-Baptiste François Joseph de Sade, diplomatem a vysoce postaveným šlechticem v královských službách, a matkou Marie-Éléonore de Maillé de Carman, příbuzná a dvorní dáma princezny z Condé.

Polovina 18. století za vlády Ludvíka XV. se vyznačovala vrcholícím francouzským osvícenstvím. Na jedné straně se oslavoval rozum, věda, ale také zpochybňování náboženských dogmat a protipólem bylo udržování absolutistické moci a přísné společenské hierarchie. Právě tento rozpor mezi radikálními myšlenkami a svazující společenskou morálkou formoval jeho celoživotní tvorbu i osobní rebelii.

Dětství strávil zpočátku na dvoře v paláci Condé, ale kvůli své neovladatelné povaze byl brzy poslán na výchovu ke strýci, opatovi de Sade, a následně na prestižní jezuitskou kolej v Paříži. Už ve čtrnácti letech vstoupil do armády a jako důstojník bojoval v sedmileté válce, odkud si odnesl divoké návyky i zálibu v nespoutaném životě. Po návratu ho otec z finančních důvodů oženil s bohatou, ale upjatou šlechtičnou Renée-Pélagie de Montreuil.

Sadeovi bylo v roce 1785 čtyřicet pět let. Vlastnil panství Lacoste v Provence o rozloze 1 200 hektarů, zámek s dvaceti pokoji, vinice a lesy. Jeho manželka byla dcerou bohatého soudce a v té době již měl tři děti, Louise, Madeleine a Armanda.

Běžný manželský život ho však nenaplňoval a brzy začal pořádat tajné, skandální večírky plné bičování, orgií a svobodomyslných experimentů.

V červnu 1772  pozval čtyři prostitutky, dal jim bonbóny s anýzem a španělskými muškami, které způsobují otravu, a nutil je k análnímu styku a k bičování. Jedna z prostitutek omdlela a lékaři zavolali policii. Druhý skandál byl v Lacoste v roce 1774, kdy na zámek pozval pět dívek z Avignonu a jednoho chlapce, slíbil jim práci služek a pak je šest týdnů držel zamčené v podkroví zámku, kde je nutil k sexuálním hrám s převleky za mnichy. Díky těmto skandálům se ocitl ve vězení.

Markýz de Sade jako bohatý aristokrat užíval v Bastile poměrně velkého luxusu a měl oficiálně povolený přístup k psacím potřebám i korespondenci. Když se však rozhodl sepsat své šokující a do detailu propracované dílo, musel ho před pravidelnými prohlídkami cely ukrývat. Papír si stříhal na úzké lístky, které k sobě slepoval škrobem uvařeným z chleba. Inkoust, svíčky i husí brka získával bez problémů z vlastních přídělů nebo díky štědrým úplatkům dozorcům a rozpracovaný svitek přes den schovával do spáry mezi kameny ve zdi cely.

Podtitul knihy v originále zní ou l'école du libertinage, což se do češtiny překládá jako Škola libertinství (případně Škola rozpustilosti nebo Škola volnomyslnostství).

Dne 22. října 1785 tak začal vznikat text Les 120 Journées de Sodome ou l'école du libertinage. Sade psal intenzivně 37 dní v kuse, až do 28. listopadu. Aby na omezené ploše ušetřil co nejvíce místa, zvolil mikroskopické písmo vysoké pouhé dva milimetry a psal zcela bez okrajů. Výsledkem byl oboustranně popsaný svitek o délce 12,1 metru a šířce 11,5 centimetrů. Když se těsně svine, tvoří nenápadnou trubičku o průměru pouhých pěti centimetrů, kterou lze snadno schovat do dlaně. Po rozvinutí by natáhnutý svitek prošel napříč celou místností.

Text vypráví o čtyřech libertinech, kteří se zavřou na 120 dní na zámek Silling v Černém lese. Jmenují se padesátiletý vévoda de Blangis, který byl vysoký, silný, který otrávil matku kvůli dědictví. Dále Biskup z X je pětačtyřicetiletý bratr vévody, který zabil dva svěřence kvůli penězům. Prezident Curval je šedesátiletý bývalý soudce, který posílal nevinné na smrt. A bankéř Durcet je třiapadesátiletý, malý a tlustý muž, který zabil matku, ženu a neteř kvůli dědictví.

Každý zastupuje jednu moc ve Francii: šlechtu, církev, justici a finance. S sebou mají osm souložníků vybraných podle velikosti penisu, čtyři staré vypravěčky ve věku 48 až 56 let, které vyprávějí příběhy o 600 vášních. Osm chlapců a osm dívek ve věku dvanácti až patnácti let vybraných podle krásy. Dále popisuje čtyři staré ženy jako dozorkyně vybrané podle ošklivosti, tři kuchařky a tři služky.

Vypravěčky vyprávějí každý večer pět příběhů od devíti večer do jedné hodiny ráno. Příběhy jsou rozdělené do čtyř kategorií podle měsíců.

Listopad: jednoduché vášně, 150 příběhů, které neobsahují soulož, jen polibky, masturbaci, pití moči a koprofilii.

Prosinec: komplexní vášně, 150 příběhů, které obsahují vaginální soulož, incest a bičování. Leden: zločinné vášně, 150 příběhů, které obsahují sodomii, mrzačení a pálení železem.

Únor: vražedné vášně, 150 příběhů, které obsahují vraždy, stahování z kůže, vykuchání a upalování. Sade napsal úvod o 30 stranách a listopad podrobně na 100 stranách. Prosinec, leden a únor napsal jen v bodech na 200 stranách, protože mu docházely papír a čas. V plánu měl 600 vášní, stihl popsat 150 podrobně a 450 v heslech. V textu jsou chyby ve jménech a datech, protože ho nestihl opravit.

Roli ukrýval ve zdi cely. V kamenné zdi byla škvíra mezi dvěma kameny u podlahy vedle postele, široká tři centimetry a hluboká dvacet centimetrů.

skrýš svitku markýze de Sade

Do ní roli sroloval do ruličky a zatlačil hluboko prstem. Přes škvíru dával slámu z matrace a kousek chleba, aby nebyla vidět. Dozorci škvíru nenašli při prohlídkách.

V červenci 1789 rostlo napětí v Paříži. Chyběl chléb, jehož cena stoupla na 14 sous za libru. Dne 2. července 1789 Sade křičel z okna cely na lidi shromážděné na ulici Saint-Antoine, že v Bastile vraždí vězně a že je třeba Bastilu dobýt. Použil jako amplion rouru na odvádění dešťové vody z plechu, kterou strhl ze zdi. Křičel: on égorge les prisonniers, vraždí vězně. Dav ho slyšel, volal na stráže. Správce Bastily Bernard-René de Launay se bál vzpoury a nechal Sada 4. července 1789 ve dvě hodiny ráno převézt do blázince v Charentonu na jihovýchodě Paříže. Sade šel v košili, bez bot, bez věcí, jak sám napsal v dopise: nu comme un ver, nahý jako červ. Roli nestihl vzít. V Charentonu psal ženě Renée-Pélagie dopis 8. července 1789, že ztratil rukopis, který miloval víc než cokoli na světě a nad kterým prolil krvavé slzy.

14. července 1789 dav dobyl Bastilu. Bylo jich zhruba 900 mužů, zbraně měli z Invalidovny a ještě dvě děla. De Launaye zabili, hlavu mu nabodli na kůl. Bastilu vyrabovali, cely vyklidili, papíry rozházeli po nádvoří. Roli našel 16. července 1789 občan Arnoux de Saint-Maximin. Byl to dělník, zedník, který hledal v Bastile železo a olovo na prodej. Našel ruličku papíru ve zdi cely číslo šest, rozbalil kousek, viděl drobné písmo a vzal ji domů na rue Saint-Antoine číslo 24. O Arnouxovi se ví jen to, že bydlel v domě u Bastily a že roli prodal v roce 1790 rodině Villeneuve-Trans.

Rodina Villeneuve-Trans byli šlechtici → Villeneuve-Transovi byli šlechtici z Provence, markýzové, kteří sbírali rukopisy a knihy.

Vlastnili zámek v Trans-en-Provence. Roli uložili do knihovny mezi jiné rukopisy. Ležela tam sto deset let. Nikdo ji nečetl, protože písmo bylo příliš malé. V roce 1900 ji prodal potomek Henri de Villeneuve-Trans německému sběrateli Iwanu Blochovi za 400 marek. Bloch byl berlínský lékař, psychiatr a sexuolog, narozený v roce 1872 v Delmenhorstu, který psal knihy o sexuologii.

Bloch roli přivezl do Berlína a v roce 1904 ji vydal v nakladatelství Max Harrwitz pod pseudonymem Dr. Eugen Dühren, aby se vyhnul cenzuře. Kniha měla 400 stran, formát 20 na 14 centimetrů, náklad 160 výtisků číslovaných ručně, cena 30 marek. Byla určena jen pro lékaře, právníky a vědce. Na titulní straně bylo napsáno: pro vědecké účely. Vydání obsahovalo úvod a listopad podrobně, zbytek jen v poznámkách. Francouzská policie knihu zabavila na hranicích v roce 1905.

V roce 1929 roli koupil vicomte Charles de Noailles za 150 tisíc franků. Charles de Noailles byl sběratel umění, manžel Marie-Laure de Noailles, která byla dědičkou banky Bischoffsheim. Noailles půjčil roli surrealistům. V roce 1930 ji viděl Salvador Dalí v Paříži v bytě Noaillesových na place des États-Unis a řekl, že je to nejdůležitější rukopis moderní doby. V roce 1931 ji vydal Maurice Heine v Paříži v nakladatelství Stendhal v nákladu 500 výtisků s ilustracemi André Massona.

V roce 1982 roli koupil švýcarský sběratel Gérard Nordmann za 400 tisíc švýcarských franků. Nordmann byl právník z Ženevy, sběratel rukopisů Voltaira a Rousseaua. Uložil roli do trezoru v bance UBS v Ženevě v boxu číslo 342. V trezoru byla 32 let.

V roce 2014 firma Aristophil koupila roli za 7 milionů eur. Aristophil byla firma založená Gérardem Lhéritierem v roce 1990 v Nizze, která prodávala podíly na rukopisech. Klienti kupovali podíly za 10 tisíc eur a firma slibovala zhodnocení 8 procent ročně. Firma měla 130 tisíc dokumentů, mezi nimi dopisy Napoleona, Einsteina a rukopis Sada. V roce 2015 firma zkrachovala, policie obvinila Lhéritiera z pyramidového podvodu za 850 milionů eur. Zabavila dokumenty v trezorech v Paříži a v Ženevě.

Francouzská vláda v prosinci 2017 prohlásila rukopis za národní poklad. Dekret podepsala ministryně kultury Françoise Nyssenová 18. prosince 2017. Rukopis byl vyřazen z aukce v Drouot, která měla začít 20. prosince 2017. Odhad ceny byl 6 milionů eur. Stát měl 30 měsíců na to, aby ho koupil. V roce 2021 ho koupila Bibliothèque nationale de France za 4,55 milionu eur. Peníze dal mecenáš Jean-Claude Meyer. Dnes je uložen v trezoru BnF na rue Richelieu v Paříži pod signaturou NAF 27837 v klimatizovaném boxu s teplotou 18 stupňů a vlhkostí 50 procent.

Role měří dnes 12,10 metru na délku a 12 centimetrů na šířku. Papír je zažloutlý, na okrajích potrhaný, na několika místech slepený dodatečně páskou. Inkoust je hnědý, na některých místech vybledlý. Na začátku je nápis inkoustem: Les 120 Journées de Sodome ou l'école du libertinage par M. de Sade. Na konci je poznámka: terminé le 28 novembre 1785 à la Bastille. Sade na roli napsal i pokyny pro tiskaře: „Chci 12 výtisků na velkém papíře a obálku modrou“.

Sade o ztrátě role psal v dopise z 8. července 1789 z Charentonu ženě: j'ai versé des larmes de sang, plakal jsem krvavé slzy. Myslel si, že ji dav spálil při rabování Bastily. Nikdy se nedozvěděl, že role přežila a že ji našel zedník. Zemřel 2. prosince 1814 v Charentonu ve věku 74 let na zápal plic. Rukopis přežil Bastilu, revoluci, dvě světové války a trezory v Berlíně a Ženevě. V roce 2017 ho francouzský stát uznal za stejně důležitý jako rukopis Deklarace nezávislosti.

Jenom malá poznámka, že nejšpinavější kniha světa nevznikla na toaletním papíru, jak se traduje na internetu. Vznikla na kouscích dopisního papíru slepených škrobem z chleba, které Sade schovával v matraci a ve zdi. A že kdyby dělník Arnoux de Saint-Maximin tu ruličku v roce 1789 nevytáhl ze zdi cely číslo šest, nikdy bychom ji nečetli. Ležela by v sutinách Bastily pod dlažbou ulice Saint-Antoine a dnes by po ní jezdila auta.

Bastila měla v roce 1789 sedm vězňů. Sade byl nejznámější. Cela číslo šest měla kromě Sada v historii i Voltaira, který tam seděl v roce 1717. Sade psal v Bastile i jiné texty. V roce 1785 napsal román Aline et Valcour na 800 stranách. Rukopis Aline et Valcour se zachoval a vyšel v roce 1795.

kniha Aline et Valcour

Knihu 120 dnů Sodomy psal tajně, protože věděl, že kdyby ho dozorci našli, zabavili by ho a poslali do trestu.

Dozorci v Bastile prohledávali cely každý čtvrtek. Sade měl v cele schovaný i nůž na papír vyrobený z kosti, kterým řezal papír na kousky. Nůž je dnes vystavený v muzeu Carnavalet v Paříži. Inkoust si schovával v lahvičce od léků na kašel. Lahvička měla objem 30 mililitrů. Vydržela mu na týden psaní.

Arnoux de Saint-Maximin prodal roli v roce 1790 za 10 franků markýzi de Villeneuve-Trans. Markýz ji koupil jako kuriozitu. Villeneuve-Trans měli knihovnu o 3 000 svazcích na zámku v Trans. Roli uložili do skříně s nápisem manuscrits divers. V inventáři z roku 1840 je zapsána jako rouleau de papier écrit très fin, role papíru popsaná velmi jemně. Nikdo ji nečetl sto let, protože písmo bylo nečitelné bez lupy.

Iwan Bloch, který roli koupil v roce 1900, byl zakladatel sexuologie v Německu. Napsal knihu Das Sexualleben unserer Zeit v roce 1907. Bloch roli rozbalil v Berlíně v bytě na Friedrichstrasse a četl ji s lupou. Trvalo mu tři týdny, než ji přečetl. Řekl, že je to nejradikálnější kniha, jakou kdy četl. Vydal ji s poznámkami o sexuálních perverzích.

Charles de Noailles, který roli koupil v roce 1929, byl syn vikomta de Noailles a dědic banky. Měl sbírku surrealistů, obrazy od Picassa, Miróa a Dalího. Roli půjčil v roce 1930 na výstavu surrealistů v galerii Goemans v Paříži. Výstava měla 20 návštěvníků denně. Dalí roli viděl a nakreslil podle ní obraz Le Grand Masturbateur. Gérard Nordmann, který roli koupil v roce 1982, byl právník, který zastupoval rodinu Rothschildů. Roli koupil na aukci v Christie's v Londýně za 400 tisíc franků. Uložil ji do trezoru UBS v Ženevě do boxu, který měl teplotu 18 stupňů. Jednou ročně roli kontroloval v rukavicích.

Aristophil, který roli koupil v roce 2014, měl 18 tisíc klientů. Klienti kupovali podíly na rukopisech jako investici. Firma slibovala, že rukopisy porostou na ceně o 8 procent ročně. Ve skutečnosti firma kupovala rukopisy za vysoké ceny a prodávala podíly za ještě vyšší. V roce 2015 klienti zjistili, že firma nemá peníze na výkup podílů. Podali trestní oznámení. Policie zabavila dokumenty v Paříži na rue de l'Université a v Ženevě. Roli Sada našli v trezoru v Paříži v krabici s nápisem Sade 120 Journées.

Francouzská vláda prohlásila roli za národní poklad podle zákona z roku 2002 o ochraně kulturního dědictví. Národní poklad nemůže opustit Francii. Stát má právo ho koupit za cenu odhadu. Odhad udělali znalci z BnF a z aukční síně Drouot. Cena 4,55 milionu eur byla zaplacena v roce 2021. Peníze dal Jean-Claude Meyer, majitel firmy Meyer, který dal na nákup 2 miliony, a stát dal zbytek.

Dnes je role uložena v BnF na rue Richelieu v Paříži v oddělení rukopisů. Signatura NAF 27837. Je v klimatizovaném boxu z plexiskla, který má teplotu 18 stupňů a vlhkost 50 procent. Jednou ročně ji kontrolují restaurátoři. V roce 2023 ji digitalizovali v rozlišení 600 dpi. Digitalizace trvala tři dny, protože role se musela rozbalovat pomalu po 30 centimetrech. Digitalizovaná verze má 12 gigabajtů a je dostupná online na Gallica.fr s omezením pro dospělé.

Sade zemřel v Charentonu 2. prosince 1814 v pět hodin odpoledne. Bylo mu 74 let. Příčinou smrti byl zápal plic a selhání srdce. Pohřbili ho na hřbitově v Charentonu. Hrob byl v roce 1850 zrušen. Jeho lebku ukradl student medicíny a dnes je v muzeu v Paříži.

Role přežila autora o 210 let. Přežila Bastilu, revoluci, dvě světové války, trezory v Berlíně a Ženevě a krach firmy Aristophil. V roce 2017 ji francouzský stát uznal za stejně důležitou jako rukopis Deklarace práv člověka a občana z roku 1789.

Sade zemřel v přesvědčení, že jeho rukopis navždy zmizel v troskách Bastily. Netušil, že drobným písmem popsaný svitek bude ještě po více než dvou stoletích připomínat nejen jeho představivost, ale také neuvěřitelnou sílu psaného slova. Někdy totiž stačí jediná rulička ukrytá ve zdi, aby lidský příběh přežil svého autora a čekal na další generace.

bm

zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/120_dnů_Sodomy

https://www.theguardian.com/world/2017/dec/18/120-days-de-sodom-made-national-treasure-by-french-government

https://gallica.bnf.fr/accueil/fr/html/accueil-fr