Provokativní pornografické rytiny zobrazující sex vyvolaly v renesanční Itálii rozruch i žádostivost

Na konci 15. století prožíval Apeninský poloostrov mimořádný kulturní rozkvět. Renesance ovlivňovala malířství, sochařství, architekturu, vzdělanost i život panovnických dvorů. Právě do tohoto prostředí se mezi 23. březnem a  6. dubnem roku 1483 narodil Raffaello Santi, jeden z budoucích velikánů evropského umění. Narodil se v Urbinu, které bylo sídlem vévodského dvora a navzdory své nevelké rozloze patřilo k významným centrům renesanční kultury.

Otec Giovanni Santi byl pravděpodobně prvním učitelem svého syna. Raffael mohl v jeho dílně poznávat přípravu barev, kresbu i postupy používané při vytváření obrazů. Jako dítě umělecky založeného otce měl určitě tu nejlepší péči v rozvoji svého talentu.

Později bývá odborníky spojován s dílnou umbrijského mistra Pietra Perugina, jehož vliv je na Raffaelových raných obrazech dobře patrný. O jeho rychlém profesním vzestupu svědčí dokument z roku 1500, v němž je sedmnáctiletý Raffael označen jako mistr.

Přibližně roku 1504 odešel do Florencie. Studoval tam tvorbu Leonarda da Vinci, Michelangela a dalších významných umělců, jejichž poznatky o kompozici, pohybu a lidském těle dokázal spojit s vlastním jemným malířským projevem.

Roku 1508 přijel Raffael do Říma, kde jej papež Julius II. pověřil výzdobou svých komnat ve Vatikánském paláci. Právě zde vznikly proslulé Raffaelovy stanze a freska Athénská škola. Mladý umělec si rychle získal přízeň papežského dvora a stal se jedním z nejžádanějších malířů své doby.

Vedle malířských zakázek se věnoval také architektuře a po Bramanteho smrti převzal vedení stavby nového chrámu svatého Petra. Počet objednávek neustále rostl, a proto kolem sebe vybudoval rozsáhlou dílnu. Raffael vytvářel návrhy a kartony, zatímco na jejich převádění do konečné podoby se podíleli jeho spolupracovníci. K nejvýznamnějším patřili Gianfrancesco Penni a Giulio Romano.

Raffael zemřel v Římě 6. dubna 1520 ve věku pouhých sedmatřiceti let po krátké nemoci provázené prudkou horečkou. Přesná příčina jeho smrti se nedochovala. Díky jeho náhlému odchodu po něm zůstala řada nedokončených zakázek a skupina vysoce schopných umělců, kteří museli rozhodnout, jak budou bez svého mistra pokračovat.

Vedení dílny převzali Giulio Romano a Gianfrancesco Penni. Dokončili rozpracované zakázky a podíleli se také na výzdobě Konstantinova sálu ve Vatikánu. Zatímco Penni zůstával věrnější Raffaelovu výtvarnému odkazu, Giulio postupně rozvíjel vlastní, dramatičtější a odvážnější styl. Podílel se na rozsáhlých zakázkách ve Vatikánu, zejména na výzdobě vatikánských stanzí a lodžií, a pracoval také na dekoraci římské vily Farnesina.

Na některých pozdních freskách provedl malby podle Raffaelových návrhů. Jeho podíl bývá spojován například s figurami na fresce Požár v Borgu. Giulio dokázal Raffaelův styl napodobit natolik přesvědčivě, že se historici umění dodnes nedokážou shodnout na autorství některých částí společných děl.

Už během působení v dílně se ale ukazovala jeho vlastní výtvarná představivost. Později se postupně vzdálil od Raffaelovy vyváženosti a klidu a začal vytvářet dramatičtější kompozice, deformovat proporce, pracovat s překvapivými pohledy a narušovat pravidla klasické architektury. Právě těmito postupy se zařadil mezi významné představitele nastupujícího manýrismu.

Obraz nespoutaného rebela patří především k pozdější samostatné tvorbě Giulia Romana.

Roku 1523 usedl na papežský stolec Klement VII., vlastním jménem Giulio de' Medici. Nebyl puritánem, který by odmítal renesanční umění nebo nahotu. Sám pocházel z mecenášského rodu a podporoval přední umělce. Rozdíl byl mezi nahotou v biblickém, mytologickém nebo alegorickém námětu a otevřeným znázorněním pohlavního styku určeným k rozmnožování a šíření mezi veřejností.

Právě tuto hranici překročilo dílo, které později proslulo pod názvem I Modi, Způsoby nebo Polohy. Přibližně roku 1524 vytvořil Giulio Romano sérii velmi otevřených erotických návrhů zachycujících milenecké dvojice v šestnácti různých polohách. Nešlo o cudně naznačené scény, ale o otevřená zobrazení nahých mužů a žen. Není bezpečně doloženo, pro koho návrhy vznikly ani zda měly sloužit jako předlohy pro výzdobu paláce. Vznikaly v prostředí silného renesančního zájmu o antické umění a lidské tělo.

Podle těchto návrhů vytvořil rytec Marcantonio Raimondi soubor mědirytin. Patřil k nejvýznamnějším italským rytcům své doby a proslul převáděním děl jiných umělců do grafiky. Tím se zásadně změnil způsob šíření. Kresba nebo malba zůstávala jediným dílem pro omezený okruh diváků, z měděné desky bylo možné pořídit větší množství otisků. První podoba I Modi patrně obsahovala šestnáct samostatných listů bez doprovodných básní. Vyprávění o tajném prodeji v římských uličkách nebo kněžích ukrývajících výtisky v rukávech nemá oporu v pramenech. Ale legenda se do historie také počítá.

Zveřejnění rytin vyvolalo v Římě skandál a zásah papežského dvora. Podle životopisce Giorgia Vasariho nechal Klement VII. Raimondiho uvěznit a nařídil zničit rytiny i tiskové desky. Z původního vydání se proto zachovaly jen nepatrné fragmenty a jeho podobu známe především z pozdějších kopií a napodobenin. Giulio Romano postižen nebyl, jeho návrhy nebyly rozmnoženy jeho vlastní rukou a přibližně ve stejné době odešel do Mantovy do služeb vévody Federica II. Gonzagy.

O Raimondiho propuštění se podle Vasariho zasadil Pietro Aretino, básník, dramatik a obávaný autor satir. V Římě měl vlivné známosti a pohyboval se v prostředí papežského dvora, podrobnosti zásahu ale neznáme. Erotické výjevy ho zaujaly natolik, že k nim napsal šestnáct sonetů, později známých jako Sonetti lussuriosi. Každá báseň měla doprovázet jednu polohu, jejich jazyk byl otevřený, místy hrubý a záměrně provokativní. Hlavním tématem byla tělesná rozkoš a odmítnutí představy, že sexuální akt musí být v umění zakrýván cudnými náznaky, ne obecný výsměch tajnému porušování celibátu. Spojením návrhů připisovaných Giuliovi, Raimondiho rytin a Aretinových sonetů vznikla proslulá podoba I Modi. Přesné datum vydání zůstává předmětem diskusí, nejčastěji se uvádí rok 1527. Původní exempláře se nedochovaly a dílo známe z fragmentů, opisů, kopií a napodobenin. . Jenom obrovský zájem, který svým dílem na sebe upozornil, v různých podobách ovlivnil evropskou erotickou grafiku ještě po staletí.

Spintrie jsou v Pompejích a okolních městech nalezené drobné římské žetony, zpravidla ze slitiny mědi. Na jedné straně nesou sexuální polohu a na druhé římskou číslici od I do XVI.

Jejich skutečný účel dodnes není spolehlivě objasněn. V minulosti byly označovány za platidla nebo poukázky z nevěstinců, kde měl obrázek znamenat službu a číslice cenu, pro takové používání ale chybí písemné i archeologické důkazy. Badatelé uvažují i o tom, že šlo o herní kameny, vstupní známky, šatní žetony v lázních nebo předměty pro soukromou zábavu.

Shoda šestnácti čísel na žetonech a šestnácti poloh v I Modi je zajímavá, ale sama o sobě nic nedokazuje a není doloženo, že by právě spintrie Giulia inspirovaly.

Aretino si ostrými satirami vytvořil v Římě řadu nepřátel. Jedním z nich byl Gian Matteo Giberti, papežský diplomat, datář a biskup ve Veroně. V noci 28. července 1525 napadl Aretina v ulici Achille della Volta, muž z Gibertiho domácnosti. Několikrát ho bodl a vážně mu poranil pravou ruku, podle některých pramenů s trvalými následky. Zda útok objednal přímo Giberti nelze s jistotou prokázat, historikové to ale považují za pravděpodobné. Klement VII. nechal případ vyšetřovat, útočník nebyl odpovídajícím způsobem potrestán. Aretino nabyl přesvědčení, že v Římě není v bezpečí. Po zotavení odešel do Mantovy k Federicovi II. Gonzagovi, ani tam se necítil bezpečně a roku 1527 se natrvalo usadil v Benátkách.

Benátská republika byla samostatným a hospodářsky významným státem. V jejím čele stál volený dóže, jehož pravomoci omezovaly orgány ovládané šlechtou, především Velká rada, senát a Rada deseti. Byla katolickým státem, ale důsledně si chránila politickou a právní samostatnost vůči papežské moci. Byla jedním z nejvýznamnějších center evropského knihtisku s mnoha tiskaři, nakladateli a obchodníky, jejichž tiskoviny se prodávaly po Evropě. Ale ani zde neexistovala úplná svoboda tisku. Úřady udělovaly privilegia, kontrolovaly publikace a od roku 1527 zasahovala do dohledu nad knihami Rada deseti. Republika se papežským požadavkům nepodřizovala automaticky, zároveň ale nepovolovala jakýkoliv zakázaný tisk. Aretinovi poskytovala politicky nezávislejší a pro jeho práci příznivější prostředí. Vybudoval si zde mimořádné postavení, udržoval kontakty s panovníky, šlechtici, diplomaty i umělci jako Tizian a Jacopo Sansovino. Získával dary a podporu díky dopisům, pochvalným textům i obávaným satirám. Později si pronajal dům Ca' Bolani na břehu Canal Grande naproti Rialtu, který se stal místem setkávání umělců a návštěvníků. Žil zde až do smrti roku 1556.

Osudy obou umělců se po skandálu rozešly. Giulio Romano neopustil Řím roku 1524 jako útěk před trestem, ale přijal nabídku Federica II. Gonzagy. V Mantově se stal dvorním malířem, architektem a návrhářem, získal významné postavení, majetek a uznání. Jeho nejslavnějším dílem se stal Palazzo Te, reprezentační sídlo vévody, kde odpovídal za architekturu i vnitřní výzdobu prováděnou spolupracovníky. Působil zde až do smrti 1. listopadu 1546 a skandál jeho kariéru nepoškodil. Méně jisté jsou zprávy o Raimondim. Po propuštění pokračoval v Římě, roku 1527 však město postihlo Sacco di Roma, dobytí a vyplenění vojsky Karla V. Podle Vasariho přišel o majetek, musel zaplatit výkupné a poté Řím opustil. Tuto část známe téměř výhradně z Vasariho a další spolehlivé doklady chybí. Jeho význam tím nezanikl, patřil k průkopníkům reprodukční grafiky a přispěl k šíření římského renesančního umění

papež s prokativní rytinou v rukách

Papežským úřadům se podařilo původní vydání téměř úplně odstranit. Z rané podoby se zachovalo jen několik fragmentů připisovaných Raimondimu nebo jeho okruhu, dnes je v Britském muzeu devět drobných zlomků. Ve dvacátých letech dvacátého století byl nalezen pozdější dřevořezový sešitek s patnácti ze šestnácti poloh, nešlo však o původní vydání, ale o mladší a výtvarně pozměněnou kopii. Vedle toho se zachovaly další rytiny, kresby, literární odkazy a napodobeniny, jejichž porovnáváním lze přibližně sledovat podobu kompozic. Původní I Modi nelze beze zbytku po pěti stoletích napodobit. Cenzura uspěla v odstranění původního vydání, nedokázala zabránit šíření námětu v kopiích. Příběh proto není jednoduchým vítězstvím svobody nad cenzurou, ukazuje spíše, že obraz nebo text lze fyzicky ničit a omezit jeho šíření, ale jakmile začne být kopírován, může v proměněných podobách přežívat staletí.

Kresby, které měly zůstat skryté, roznesl knihtisk mezi lidi a nezastavil je ani papežský zákaz. A tak se o šestnácti milostných polohách mluví i po pěti stech letech.

Zakázané ovoce chutná nejlépe.

Zdroje:

https://www.metmuseum.org/met-publications/art-and-love-in-renaissance-italy?utm_source=chatgpt.com

https://commons.wikimedia.org/wiki/Category:I_modi

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pietro_Aretino

https://www.britannica.com/topic/Sonetti-lussuriosi