Pokušení templáře, kterému nedokázal odolat. Roger de Flor byl mužem každým coulem

Jeruzalém byl ve 4. století pevným a uznávaným místem křesťanské víry. Významné chrámy, které nechala postavit matka císaře Konstantina, dávaly zbožným poutníkům důvod město navštívit. Dotknout se božského kamene, dotknout se Boha.

Putovali z různých končin, ale v každém případě byla jejich cesta plná různých rizik. Mnozí poutníci byli velmi bohatí a přiváželi zlato a cennosti. Do cíle však často přicházeli ranění, nemocní nebo okradení. Potřebovali si po velmi dlouhé a únavné cestě odpočinout, nabrat síly a uzdravit se. A proto začaly vznikat ošetřovny a nemocnice a objevili se ochránci.

A tak se stalo.

Templářský řád založil kolem roku 1119 Hugues de Payens spolu s dalšími osmi rytíři. Usadili se v Jeruzalémě a nabídli králi Balduinovi II., že budou ozbrojeně chránit poutníky na nebezpečných cestách mezi přístavy a svatými místy. V prostředí neustálého ohrožení to byla velmi významná nabídka, která dávala smys a řád si brzy začal získávat respekt i podporu.

Původně si v roce 1119 říkali jen Pauperes Commilitones Christi – Chudí rytíři Krista. Ve skutečnosti to byli majetní rytíři, kteří vlastnili rozsáhlé pozemky, zámky, vesnice a poddané, měli dokonce svůj rodový erb. Slůvko CHUDÍ v názvu znamenalo, že se při vstupu do řádu dobrovolně vzdali osobního majetku. Zanechali rodový majetek bratřím nebo ho darovali a sami složili slib, že jako jednotlivci už nebudou vlastnit nic.

Takže když pánové rytíři odešli do Jeruzaléma, neodešli z bídy. Ale z relativního pohodlí.

Byli to tedy bohatí mužové z dobrých rodin, kteří se rozhodli žít jako chudí mniši. A právě proto to bylo pro lidi v té době tak silné. Slovem „chudí“ chtěli říct, že nejsou jako ostatní rytíři, kteří bojují pro slávu a majetek. Že nemají nic a všechno, co mají, dávají Bohu.

Delší jméno Pauperes Commilitones Christi Templique Salomonici – Chudí spolubojovníci Krista a Šalamounova chrámu – jim pak oficiálně stvrdila až církev.

Stalo se to na koncilu v Troyes v roce 1129. Tam jejich řád oficiálně uznali a jejich velký podporovatel Bernard z Clairvaux jim sepsal řeholi, tedy pravidla, jak mají žít. A aby bylo jasné, kdo jsou a kde sídlí, přidalo se k tomu Templique Salomonici.

Definitivně pak toto celé jméno potvrdil papež Inocenc II. v bule Omne Datum Optimum v roce 1139. Od té chvíle to byl jejich oficiální, úřední název.

Pojmenovali se tedy sami z pokory a církev jim k tomu přidala adresu. V překladu to znamenalo „kluci od Chrámu“ neboli templáři.

Schválení papežem znamenalo rychlý vzestup moci. Řád mohl přijímat dary, půdu i majetek, zakládat vlastní komendy a volně se pohybovat mezi Evropou a Svatou zemí. Šlechtici jim svěřovali peníze i cennosti s vědomím, že mnišský slib chudoby je zárukou poctivosti. Templáři tak postupně vytvořili síť, která zajišťovala nejen vojenskou ochranu, ale i správu majetku a financí. Součástí jejich identity se stal červený kříž s rozšířenými konci na bílém plášti – bílá symbolizovala čistotu a oddanost, červená krev Kristovu i ochotu položit vlastní život. Tento znak byl snadno rozpoznatelný a stal se viditelným symbolem řádu, který spojoval víru, disciplínu a vojenskou sílu.

Řád templářů byl výhradně mužský a jeho členové skládali přísný slib cudnosti. Ženy měly do templářských sídel zakázaný vstup a i pouhá blízkost ženského těla byla považována za riziko, které by mohlo narušit sebekontrolu a soustředění. Nešlo však jen o morální zákaz. Templáři chápali tělo jako nástroj, který je třeba ovládnout a vycvičit. V době, kdy bylo tělo často vnímáno jako zdroj hříchu, s ním oni zacházeli jako s prostředkem moci, vytrvalosti a odolnosti.

Jejich fyzická příprava byla tvrdá a mnohdy bolestivá. Dlouhé půsty, bdění, vyčerpávající výcvik a vědomé snášení nepohodlí měly rytíře naučit ovládat vlastní strach, bolest i pudy. Ovládnuté tělo znamenalo ovládnutou mysl – a tedy bojovníka, který nezaváhá. Sexualita nebyla potlačována studem, ale přesměrována do tělesné energie, která měla sloužit vyššímu cíli. Nikoli osobnímu uspokojení.

templáři při akci doručení důležitého psaní

Paradoxně právě zákaz žen a přísná pravidla posílily přitažlivost řádu. Už ve středověku se kolem templářů šířila aura mužnosti, tajemství a nedostupnosti. Byli elitní, uzavření do vlastního světa rituálů a mlčenlivosti, oddaní cíli, který přesahoval běžný lidský život. Kombinace fyzické síly a sebekontroly vzbuzovala obdiv, zvědavost i neklid. To, co bylo skryté, lidé vyplňovali představami – a kde vládne mlčení, tam se snadno rodí podezření.

Z malé skupiny rytířů v Jeruzalémě se tak během jediné generace stal jeden z nejmocnějších řádů středověku. Jejich duchovní autorita, nezávislost na světských vládách a rostoucí bohatství však postupně vyvolávaly nejen úctu, ale i strach. Francouzský král Filip IV. Sličný, hluboce zadlužený u templářůkvůli půjčkám na financování válek a nákladného chodu státu, v nich začal vidět nebezpečného soupeře.

Roger de Flor se narodil roku 1267 v jihoitalském přístavu Brindisi. Jeho otec byl německým rytířem a císařským sokolníkem, matka pocházela z bohaté místní rodiny. Slibné zázemí se však rozpadlo už v prvním roce Rogerova života, kdy jeho otec padl v bitvě a vítězové rodině zkonfiskovali veškerý majetek. Vdova s dítětem zůstala v bídě a chlapec trávil dětství v přístavu, kde pozoroval ruch na moři. Tam si talentovaného a odvážného osmiletého hocha všiml templářský kapitán Vassall a vzal ho na palubu řádové lodi.

U templářů Roger rychle postupoval. Naučil se mořeplaveckému řemeslu i taktice a ve dvaceti letech dostal velení velké galéry nazvané Falcon. Stal se řádovým bratrem-servientem a jedním z nejzkušenějších řádových kapitánů ve Středomoří. O námořní službě tohoto muže a o jeho plavidle se do dnešních dnů dochovala řada cenných historických svědectví. Hlavním pramenem je kronika Ramona Muntanera, na kterou navazují současné vědecké expertízy zaměřené na námořní historii křižáckých řádů. Budoucí slavný kapitán zahájil svůj život na vlnách již v raném dětství, neboť se na plavidlech pohyboval od svých osmi let. Do výchovy a výcviku ho přijal řádový seržant a zkušený mořeplavec bratr Vassayll, který v chlapci rozpoznal mimořádný přirozený talent. Pod jeho přísným vedením si mladík osvojil základy tehdejší mořeplavby, naučil se číst v mořských proudech, navigovat loď podle hvězdné oblohy a dokonale ovládl taktiku tehdejších námořních bitev ve Středomoří.

Když dosáhl přibližně dvaceti let, templáři pro něho v Janově zakoupili obrovskou galéru. Dobový kronikář Muntaner uvádí, že ve své době patřila k vůbec největším a technologicky nejvyspělejším plavidlům v celém Středomoří. Jméno Falcon dostala pravděpodobně jako odkaz na rodinnou tradici, jelikož kapitánův otec působil jako sokolník ve službách císaře Fridricha II. V této pozici se mladý velitel a jeho galéra stali naprosto klíčovým článkem celé templářské logistické sítě. Jeho každodenní povinností byla přeprava ozbrojených rytířů, válečných koní, zbraní a cenného obchodního artiklu mezi evropskými přístavy a křižáckými státy na Blízkém východě. Plavidlo plnilo také ochrannou funkci a zajišťovalo bezpečí křesťanských poutníků před nájezdy arabských pirátů.

Během těchto operací kapitán nejčastěji kotvil v kyperském přístavu Famagusta, který se stal jeho hlavním strategickým bodem. V té době město neskutečně bohatlo a sloužilo jako klíčové překladiště pro obchod mezi Evropou a Orientem. Roger zde trávil hodně času mezi plavbami a díky svému vlivu, námořním úspěchům a podílu na obchodu si ve městě vybudoval silné politické i ekonomické zázemí. To mu postupně poskytlo nebezpečnou míru svobody. Právě v tomto rušném přístavním městě poznal ženu, která natolik upoutala jeho pozornost, že kvůli ní zcela ignoroval nejpřísnější řeholní pravidla.

templář Roger se svou vyvolenou dívkou

Podrobnosti o jejím původu nebo o tom, jak přesně k jejich prvnímu setkání došlo, se v dochovaných historických kronikách nezachovaly, ví se však, že šlo o místní ženu žijící na ostrově. Roger s ní navázal trvalý vztah, ze kterého se dokonce narodila dcera. Celá situace vyvrcholila tím, že s ní v naprosté tajnosti uzavřel manželství. Pro řádového bratra-servienta to byla naprosto nemyslitelná a fatální neposlušnost, protože slib čistoty patřil k základním pilířům templářského života. Tím, že si vytvořil vlastní tajnou rodinu přímo v jedné z nejdůležitějších základen řádu ve Středomoří, Roger de Flor dokázal, že pravidla templářů pro něho už dávno ztratila váhu a že v Kyperském království začal hrát svou vlastní, čistě soukromou hru.

Život na templářské galéře Falcon představoval pro běžnou posádku každodenní boj o přežití v extrémních podmínkách. Středověké válečné lodě byly navrženy pro rychlost a boj, nikoli pro pohodlí lidí, což se projevovalo v naprostém nedostatku osobního prostoru. Několik stovek mužů se muselo tísnit na palubě dlouhé jen několik desítek metrů, kde chyběla jakákoli hygiena a soukromí. Nejtěžší osud čekal veslaře, kteří tvořili motor celé lodi. Na rozdíl od pozdějších dob nebyli za Rogera de Flor na křesťanských lodích galejníci výhradně spoutaní otroci, ale často šlo o chudé námezdní dělníky z celého Středomoří. Práce, kterou vykonávali, byla stejně nelidská, protože museli v úmorném horku pod palubou táhnout těžká vesla i desítky hodin v kuse, přičemž vzduch byl nasycen pachem potu, exkrementů a hniloby.

K vyčerpávající práci a nedostatku prostoru se přidávala strava, která rychle podléhala zkáze. Základ jídelníčku tvořily tvrdé suchary plné červů, solené maso, sušený hrách a zkažená voda, která se v sudech v horku rychle měnila v nepitelnou břečku. Kvůli nedostatku čerstvých potravin a vitamínů byla posádka neustále decimována kurdějemi, tyfem a dalšími infekčními chorobami. Jelikož loď plnila vojenské úkoly, posádka musela být neustále v pozoru před nepřátelským útokem nebo piráty. Námořní bitvy té doby znamenaly brutální boj zblízka, kdy lodě do sebe navzájem vrážely, muži stříleli z kuší a na palubách se odehrávaly krvavé řeže. Zranění na moři se rovnalo rozsudku smrti, protože tehdejší medicína se omezovala na rychlé amputace končetin bez jakéhokoli umrtvení.

Právě toto drsné prostředí plné brutality, špíny a neustálého strachu o život formovalo charakter posádky lodi Falcon. Zásadní zlom přišel v roce 1291 při pádu Akkonu, kdy vojsko egyptského sultána dobylo poslední významnou křižáckou pevnost ve Svaté zemi. Všude vládla panika a zoufalství. Roger de Flor dostal za úkol evakuovat obyvatele do bezpečí na Kypr. Místo čistě křesťanské pomoci však vnímal situaci jako životní příležitost. Od bohatých šlechtičen a kupců požadoval za záchranu na palubě své lodi obrovské částky v penězích i špercích.

Zocelení a morálně otrlí muži mu bez váhání pomohli v cynickém vydírání uprchlíků, protože vidina snadného bohatství pro ně byla lákavější než věrnost řádovým ideálům. Roger si navíc přivlastnil i část evakuovaného řádového pokladu. Namísto toho, aby získané bohatství po doplutí na Kypr odevzdal do společné řádové pokladny, rozhodl se ho zatajit.

Jakmile se zprávy o jeho chování dostaly k velmistrovi, byl Roger oficiálně obviněn ze zpronevěry a velezrady, označen za zloděje a vyloučen z řádu. Před hrozbou řádového soudu a doživotního žaláře v okovech spěšně uprchl do Janova i s lodí a nahromaděným bohatstvím. Svou tajnou kyperskou ženu i dceru musel zanechat jejich osudu na ostrově. Papež Bonifác VIII. následně nad uprchlým bratrem vynesl kletbu a prohlásil ho za odpadlíka od víry.

S pomocí ukořistěného templářského pokladu a půjček od bohatých známých začal Roger v Janově budovat zcela novou kariéru. Svou zocelenou posádku z galéry Falcon doplnil o tisíce nezaměstnaných španělských veteránů, zvaných almogavaři, a vytvořil z nich obávanou soukromou armádu, Katalánskou rotu. Tato obrovská vojenská síla mu umožnila vybudovat zcela jinou, tentokrát již plně legální a vysoce urozenou rodinu.

V roce 1303 vstoupil do služeb byzantského císaře Andronika II., který se obávaného velitele žoldnéřů pokusil připoutat k trůnu velkorysou nabídkou k sňatku.

Roger se v Konstantinopoli oženil s bulharskou princeznou Marií Asenou, dcerou bývalého bulharského cara Ivana Asena III. a císařovou neteří. Tímto politickým sňatkem bývalý církevní psanec ze dne na den pronikl do nejvyšších pater evropské aristokracie a získal prestižní titul megaduka, tedy nejvyššího velitele byzantského loďstva.

Z tohoto oficiálního manželství se na přelomu let 1304 a 1305 narodil jeho jediný uznaný dědic, syn Roger de Flor mladší. Otcovského vedení se však chlapec nedočkal, protože pouhých několik měsíců po jeho narození byl jeho otec v dubnu 1305 zákeřně zavražděn byzantskými spiklenci během slavnostní hostiny v Adrianopoli. Marie Asena po manželově smrti uprchla i se synem zpět do Bulharska, kde chlapec vyrostl v exilu pod ochranou své mateřské královské rodiny a jméno jeho otce zůstalo zapsáno v dějinách jako symbol jednoho z největších vzestupů a pádů středověku.

Dějiny templářů jsou plné hrdinství, ale právě tyto hluboce lidské příběhy zrady a zakázané lásky jim dodávají ten skutečný, barvitý rozměr. Roger de Flor sice porušil všechny své sliby, ale zanechal po sobě stopu, kterou čas nedokázal smazat ani po více než sedmi stech letech.

bm

Mé články o templářích:

Velmi přitažlivá vypracovaná těla měli ve středověku templáři

https://medium.seznam.cz/clanek/vilemina-blanche-valois-velmi-pritazliva-vypracovana-tela-meli-ve-stredoveku-templari-234871

Zásah vyšší moci jako odplata za řád templářů

https://medium.seznam.cz/clanek/vilemina-blanche-valois-vyssi-moc-zasahla-za-ciny-spachane-na-radu-templaru-237801

Templáři v Čechách, v čem spočívala jejich mužná síla a výjimečná odolnost?

https://medium.seznam.cz/clanek/vilemina-blanche-valois-templari-v-cechach-v-cem-spocivala-jejich-muzna-sila-a-vyjimecna-odolnost-236500

zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Roger_de_Flor

https://warfarehistorynetwork.com/article/roger-de-flor-italian-military-adventurer/

https://en.wikipedia.org/wiki/Ramon_Muntaner

https://www.britannica.com/biography/Roger-de-Flor

https://www.outfit4events.cz/czk/magazin/zajimavosti-dejin/templari-historie-a-odkaz-legendarniho-radu/?srsltid=AU7gw4UT2nNHcauzcPT3CoxdsdcF70Z0TVfxHPX-abUklCiYFXUshSWR

1. Řádové statusy a knihy pravidel – např. Latin Rule of the Templars (Regula Ordinis Templi), které stanovovaly denní režim, modlitby, jídlo, pracovní povinnosti a vojenský výcvik. Tyto texty popisují střídmou stravu, povinné modlitby a rytmus dne.

2. Účetní a hospodářské záznamy templářských komend – dokládají, jak templáři spravovali dvory, zásoby a jídlo, a že strava byla střídmá a jednotně organizovaná.

3. Chroniky a písemné zprávy soudobých autorů – např. kroniky francouzské a portugalské, které popisují templářské komunity a jejich přísnou disciplínu.

4. Archeologické nálezy – pozůstatky templářských komend a stravovacích zařízení podporují představu jednoduché stravy (suchý chléb, luštěniny, zelenina, omezené maso).

5. Moderní historická literatura a studie – např. práce Malcolma Barbera, Christophera Tyrella a Helen Nicholson, kteří zpracovávají přímé prameny a analyzují život, cvičení a půst templářů