Článek
Kouzlo středověké Prahy spočívalo v krajině tvarované přírodou, jejíž obrazec vznikal bez velkých zásahů lidské ruky. Dvě stě let mladé město utvářela především Vltava, která se přirozeně stáčela, vytvářela mělčiny a drobné ostrůvky, podél nichž lidé zakládali svá obydlí. Převládaly menší domy ze dřeva a kamene, s úzkými okny a prostým uspořádáním v blízkosti řeky.
Domečky stály těsně vedle sebe, nejlépe na sebe nalepené, aby odolávaly větru a tuhé zimě. Navíc pokud se sousedé domluvili a domky se jednou stěnou napojily na sebe, šetřil se materiál a zajistila se bezpečnostní ochrana. Těsná zástavba znesnadňovala pohyb cizinců a případných útočníků a tím pádem zesilovala obranu celé osady.
Osídlení se přirozeně soustředilo kolem brodů a cest, kde vznikala tržiště i ubytovací zařízení a lidé putující krajinou zde nacházeli místo k odpočinku. Mohli se posilnit, přenocovat, jejich koně mohli dostat krmení a také odpočinek, aby byli připraveni na další cestu.
Mezi břehy a uličkami se ozývaly jednotlivé hlasy trhovců, kteří nabízeli své zboží a nad tím vším se tyčil svou monumentalitou hrad.
Vše by běželo ve svém poklidném tempu, kdyby se jednoho dne v roce 1232 v samém srci Starého Města u rotundy sv. Vavřince nezačali objevovat muži, jejichž pevná a vypracovaná těla začala přitahovat oči z dalekého i blízkého okolí. Podle plášťů se dalo lehce zjistit, že přijeli templáři, ale ne každý se již někdy s červeným křížem na černobílém podkladu setkal.
Řád známý ze Svaté země a západní Evropy, hledal nové oblasti pro své dvory a statky, které by zajišťovaly hospodářskou stabilitu. Česká země se stala přirozenou zastávkou – panovníci a velmoži poskytovali templářům dvory a pozemky, aby jejich majetek i poutníci měli spolehlivou ochranu a řádné vedení.
Rotundu svatého Vavřince, s kruhovou lodí a půlkruhovou apsidou, již stála u starého dvorce, templáři převzali do správy s úkolem založit zde centrum svého působení a základnu pro svou první komendu v Čechách.
Postupně se u rotundy začalo rodit nové řádové společenství. Každý den určovala rytmus jejich práce, pravidelné cvičení a modlitby a zároveň dohled nad majetky. Členové řádu pečlivě organizovali správu dvorů a statků, které získali od panovníků a šlechticů. Zároveň se starali o to, aby fungovala stabilní síť zásob a financí. Přítomnost templářů v srdci města postupně ovlivňovala každodenní život Starého Města, přinášela pořádek, disciplínu a zajištěnou ochranu poutníků i obyvatel.
Poctivá práce hluboce věřících ochránců poutníků i majetků bohatých lidí i šlechticů se rychle dostávala do podvědomí poutníků a oni se postarali o jejich šíření do světa. Když jeho rozsah majetku, který měli spravovat a chránit sílil, ze Svaté země a západní Evropy se začali rozhlížet směrem na východ. Potřebovali rozšířit svou síť komend a zajistit hospodářskou stabilitu. Jejich cesta do Čech nebyla náhodná. Ve střední Evropě měli darované dvory a statky od panovníků a šlechticů, kteří chtěli mít jistotu, že jejich majetek i poutníky ochrání spolehlivý a dobře organizovaný řád.
Po příchodu do Prahy templáři začali své nové državy postupně upravovat a organizovat. Každý dvůr či statek byl spravován podle jednotného řádového principu – templáři pečovali o polnosti, lesy, vodní toky i hospodářská stavení, přičemž výnosy z těchto majetků proudily zpět do vyšší řádové správy. Rotunda svatého Vavřince se stala centrem této sítě a sídlem komendy, odkud templáři dohlíželi na okolní dvory a odkud koordinovali každodenní činnost.
Postupně se síť jejich majetků rozrůstala i mimo Prahu. Získávali další dvory, statky a lesy od českých panovníků a šlechticů, kteří oceňovali řádovou disciplínu a schopnost zabezpečit majetek. Většina templářských budov byla obydlena členy řádu, správci, služebnými a kuchařkami, kteří udržovali běžný chod dvora. Templáři tak dokázali propojit vojenskou, hospodářskou a administrativní sílu a zajistit stabilní fungování svých držeb v Čechách.
O životě templářů v jejich komendách se dochovalo několik písemných záznamů, především řádové statuty a účetní knihy, které ale popisují i každodenní režim komunity. Členové řádu žili v relativně uzavřeném kolektivu: společně se modlili, stolovali i cvičili, a vše probíhalo podle přísně stanovených pravidel.
Templáři byli známí svou fyzickou odolností, ale jejich síla nevycházela jen z tělesného tréninku. Denní režim v komendách byl přísně stanovený. Začínal modlitbami, pokračoval fyzickým cvičením, rytířským výcvikem. Mezi tím práce, správa majetků a vše doplňoval střídmý jídelníček. Dochované řádové texty a statuty připomínají, že templáři dodržovali určité dny půstu, kdy vynechávali maso a někdy i mléčné produkty, aby posílili vůli a soustředění. Tento půst nebyl hladověním v extrémním smyslu, ale pravidelnou součástí života, která spojovala duchovní disciplínu s fyzickou odolností.
I při běžném jídle templáři zachovávali střídmost. Snídaně byla lehká, oběd střídmý a večeře spíše skromná, často brzká, aby tělo i mysl měly čas si odpočinout. Tato rovnováha mezi tréninkem, modlitbou a jednoduchou stravou byla jedním ze způsobů, jak řád posiloval odolnost svých členů, i jejich schopnost čelit náročným cestám, bojům i administrativnímu tlaku správy rozsáhlých majetků. Přísné postupy, které na první pohled mohly působit tvrdě, ve skutečnosti vytvářely pevný rámec, díky němuž templáři dokázali spojit vojenskou připravenost, duchovní život a hospodářskou organizaci do jednoho funkčního celku.
Kromě běžného střídmého jídelníčku templáři dodržovali i přísné půsty, zejména ve významné církevní dny nebo období příprav před velkými svátky. Tyto půsty nebyly hladověním do vyčerpání, ale měly přísně stanovenou délku a podobu – jídlo bylo omezeno na jednoduchou polévku, suchý chléb a vodu, někdy doplněné o luštěniny nebo ovoce. Cílem bylo posílit vůli, očistit mysl a prohloubit duchovní soustředění, nikoliv zničit tělo.
Dochované řádové statuty a účetní knihy komend zachycují i tyto dny půstu, kdy templáři zapisovali přesně množství jídla vydaného jednotlivým členům a sledovali, aby každý dodržoval pravidla. Střídmost a sebekontrola byla součástí každodenního života, odrážela se nejen v jídle, ale i ve způsobu práce, cvičení a modliteb. Právě tato kombinace fyzické odolnosti a duchovní disciplíny činila templáře výjimečnými – byli připraveni čelit extrémům bojů i zkouškám svého charakteru.
Ranní hodiny začínaly brzy – templáři se budili ještě před úsvitem a první činností byla krátká modlitba a meditace, která připravovala mysl na den. Následovala lehká fyzická rozcvička, šermířský výcvik nebo jízda na koni, přičemž tělo se udržovalo v bojové pohotovosti, ale nebylo přetěžováno. Po cvičení nastala první jednoduchá snídaně, často pouze suchý chléb a voda, někdy s trochou luštěnin, která byla dostatečná, aby udržela sílu, ale zároveň udržela střídmost. .
Dochované řádové texty ukazují, že každý templář měl přesně určené povinnosti a hodiny dne, což umožňovalo udržet disciplínu i efektivní správu majetku. V komendách byli rovněž správci, kuchařky a služebné, které zajišťovaly chod domácnosti a obsluhu členů řádu.
Po snídani templáři přecházeli k administrativní práci – kontrola výnosů, správa dvora, dohled nad zásobami a majetky, zajišťování potřeb poutníků i města. V poledne následovala krátká modlitba a opět jednoduché jídlo, většinou polévka ze sezónní zeleniny. Odpoledne se věnovali cvičení, práci na polích či lesích, případně výuce mladších členů řádu.
Večer se konala společná modlitba, poté večeře, která byla podobně střídmá jako předchozí jídla. Den končil meditací a reflexí nad vlastními skutky, aby se každý člen mohl duchovně očistit a připravit na další den. Tento rytmus – modlitba, práce, cvičení, střídmé jídlo – se opakoval den za dnem a posiloval nejen tělo, ale i vůli a disciplinovanou mysl templářů. Celkově řád spojoval mnišskou poslušnost, vojenskou připravenost a pečlivou organizaci každodenního života
Dále dochované písemné záznamy potvrzují, že každý majetek byl veden pečlivě, s účetní přesností a evidencí výnosů, což umožňovalo řádu rychle reagovat na potřeby nejen vlastních členů, ale i panovníků a poutníků. Tímto způsobem se Pražská komenda stala klíčovým bodem v české síti templářských majetků, propojenou s širší evropskou strukturou řádu.
Vyprávělo se také, že fyzicky vycvičení, silní a přísně ukáznění templáři v jednoduchém oděvu byli v každodenním provozu komend nepřehlédnutelní a jejich mužná přítomnost nevyhnutelně jitřila fantazii kuchařek a služebných, s nimiž se denně potkávali – právě tato potlačená přitažlivost prý dodnes živí legendy o napětí, které muselo zůstat nevyřčeno
Cesty templářů od Svaté země do Evropy byly dlouhé a pečlivě organizované, provázené nejen vojenskou disciplínou, ale i administrativními postupy, které zajišťovaly hladký přenos majetků a informací. Po dobytí Jeruzaléma v roce 1099 a vzniku Jeruzalémského království si řád vybudoval pevné základny ve Francii, zejména v severní oblasti kolem Paříže a Champagne, kde vznikaly první evropské komendy. Odtud se síť postupně rozšiřovala do severní Itálie a německých zemí, kde templáři přijímali dary, dvory a kostely od šlechticů a místních vládců, aby mohli podporovat poutníky a spravovat své hospodářské zázemí.
Z Francie a Německa vedly cesty přes Rakousko a Moravu do českých zemí, často využívané pro přepravu peněz, zboží i informací mezi jednotlivými komendami. Každý nový statek či dům, který templáři převzali, byl začleněn do jednotného systému správy a propojen s evropskou sítí, což jim umožňovalo udržovat disciplínu, bezpečnost i finanční stabilitu. Tato pečlivě organizovaná síť cest a majetků zajistila, že templáři mohli udržet kontinuitu svých aktivit od Svaté země až do srdce Evropy a nakonec do Prahy, kde jejich první komenda u rotundy svatého Vavřince sloužila jako výchozí bod pro jejich působení v českých zemích.
Po zavedení jednotného systému správy templáři začali postupně rozšiřovat své državy i do dalších oblastí Čech. Mezi významné majetky patřily dvory v Praze, v okolí Mělníka, v Kladně, v Kutné Hoře a na Moravě v Olomouci či Brně, kde sloužily jako hospodářské zázemí a zajišťovaly finanční stabilitu řádu. Budovy templářů nebyly prázdné; žili v nich členové řádu, správci, kuchařky a služebné, kteří udržovali každodenní chod dvora a zajišťovali, aby vše fungovalo podle řádových pravidel.
Další templářská sídla vznikla například v Čejkovicích na jižní Moravě, kde templáři vybudovali opevněnou komendu s rozsáhlými sklepy a hospodářským zázemím. Víno, půda a stabilní výnosy byly pro řád důležitější než zlato v truhlách. Podobně hrad Templštejn u Jamolic nesloužil jako tajná pokladnice, ale jako pevný bod kontroly krajiny a majetku.
Někteří templáři po letech služby řád opouštěli a vedli běžný život, často s podporou nebo funkcí poradce. Většina však zůstávala oddaná do konce života, zachovávajíc disciplínu a principy řádu. Takto se tradice a vliv templářů udržovaly i mimo jejich formální strukturu.
Templářský „poklad“ na našem území tedy netvořily drahé kovy, ale fungující ekonomika. Pole, vesnice, desátky, sklady, sklepy, práva a pohledávky. Řád byl dokonale organizovaný a přesně věděl, že skutečná moc neleží v jedné skrýši, ale v síti, která dokáže fungovat i na dálku.
Když byl řád na počátku 14. století zrušen, proběhlo vše v českých zemích relativně klidně. Na rozdíl od Francie zde neproběhly masové popravy ani brutální výslechy. Templáři byli rozpuštěni, jejich majetek přešel převážně na řád johanitů nebo do rukou šlechty. Žádné dramatické ukrývání truhel, žádné zoufalé útěky s vozíky plnými zlata.
A přesto legenda o rytířích Řádu templářského přežila – jejich poctivá disciplína, odvaha a pečlivá organizace jak svého životního stylu tak i majetků, se staly součástí pověstí. Dodnes poutají pozornost a inspirují představivost svým tajemným příběhem.
bm
zdroj:
historické dokumenty, řádových statusů a chronik i z interpretací moderních historiků, kteří tyto prameny studovali.
1. Řádové statusy a knihy pravidel – např. Latin Rule of the Templars (Regula Ordinis Templi), které stanovovaly denní režim, modlitby, jídlo, pracovní povinnosti a vojenský výcvik. Tyto texty popisují střídmou stravu, povinné modlitby a rytmus dne.
2. Účetní a hospodářské záznamy templářských komend – dokládají, jak templáři spravovali dvory, zásoby a jídlo, a že strava byla střídmá a jednotně organizovaná.
3. Chroniky a písemné zprávy soudobých autorů – např. kroniky francouzské a portugalské, které popisují templářské komunity a jejich přísnou disciplínu.
4. Archeologické nálezy – pozůstatky templářských komend a stravovacích zařízení podporují představu jednoduché stravy (suchý chléb, luštěniny, zelenina, omezené maso).
5. Moderní historická literatura a studie – např. práce Malcolma Barbera, Christophera Tyrella a Helen Nicholson, kteří zpracovávají přímé prameny a analyzují život, cvičení a půst templářů.
