V Pompejích byly platidlem v 1. století sexuální polohy

Píše se rok 1592 a v horkém italském slunci nedaleko Neapole řachtají krumpáče. Renesanční architekt Domenico Fontana zde se svými dělníky kope obyčejný vodní kanál. Najednou rána. Železo narazí na tvrdý kámen. Když dělníci odházejí hlínu, nevěří vlastním očím. Pod jejich rukama se objevuje starověká stěna pokrytá nádhernými malbami. Fontana v ten moment ještě netuší, že právě prokopnul strop zapomenutého světa a že našel legendární Pompeje.

Když se však podíval na malby blíže, polil ho studený pot. Výjevy na zdech byly tak nekompromisně erotické, že by to tehdejší církev nerozdýchala. Vystrašený architekt udělal jediné – nařídil nález okamžitě zasypat. Unikátní město se tak kvůli lidskému pokrytectví vrátilo zpátky do tmy na dalších 150 let.

Teprve v osmnáctém století se do země zakously lopaty znovu. A o těchto archeologických vykopávkách v Pompejích a městu Gabii jsem psala již dva články. Jmenují se Necudné nálezy z Pompejí pohoršily puritánskou Itálii 19. století a  Neslušné nálezy z doby zlatého věku města Gabii musely kvůli italských svatouškům zpátky pod zem.

Archeologové se začali pomaloučku, milimetr po milimetru, prokousávat tunami sopečného prachu a popela. Pod jejich štětečky ožívaly jak monumentální chrámy a divadla, tak i každodenní potřeby v podobě drobných předmětů. Nacházeli zuhelnatělé bochníky chleba v pecích, ohořelé kostěné hřebeny, prsteny a osobní potřeby, které lidé v panice odhodili při útěku před běsnícím Vesuvem.

A právě při jedné takové rutinní čistce, kdy se prach usazoval na zpocených tvářích vědců, cinklo o kovovou špachtli něco velmi malého a kulatého. Když z toho archeolog opatrně sfouknul šedý popel, na světlo světa po staletích tmy vykoukl drobný žeton – spintrie. Na jedné straně mince byla vyrytá, detailně vyobrazená milostná scéna a na té druhé římská číslice od I do XVI. V ten moment vědcům znalým problematiky a života v Pompejích došlo, že nedrží v rukou běžné platidlo, ale spintrii – unikátní antický žeton, který sloužil jako předplacený poukaz do tehdejších lupanárií, tedy nevěstinců.

Zkusme si tu absurdní situaci představit v dnešních reáliích. Honí vás mlsna, spěcháte k pouličnímu stánku, kde nemají terminál na karty, a z kapsy vylovíte hrst cinkajících drobných. Teď si ale představte, že se vám mezi běžné mince omylem zamotá jedna zapomenutá 2000 let stará mince s nevyčíslitelnou hodnotou, na které je vyobrazena divoká poloha z indické Kámasútry. Než vám prodavačka podá zmrzlinu, šokovaně na tu kovovou divočinu zírá a společně studujete, o jakou polohu vlastně přicházíte a zda se vám to za ten kopeček vanilkové vůbec vyplatí. Nevyplatí, to je jasné, ale určitě prožijete nečekaně veselou situaci. Šok prodavačky by člověka určitě pobavil.

V antických Pompejích 1. století se taková nehoda mohla stát velmi snadno. Stačilo mít v kapse trochu nepořádek a zapomenout v ní drobný erotický žeton z minulého večera. Ten se pak snadno zamotal mezi běžná denní platidla – bronzové asy, mosazné sestercie nebo stříbrné denáry, se kterými lidé běžně kupovali chléb, olivy nebo víno. Toto specifické erotické platidlo do běžného obchodu na tržnici vůbec nepatřilo, platil pro ně totiž přísný zákaz běžného používání. Ale lidská roztržitost fungovala před dvěma tisíci lety úplně stejně jako dnes.

Proč ale vlastně Římané, známí svou praktičností, museli pro intimní služby vymýšlet takto komplikovaný finanční systém? Důvody byly dva a oba ukazují, jak geniálně dokázali antičtí lidé proplouvat mezi přísnými zákony a vlastní touhou.

Prvním důvodem byl strach z brutálního zákona o urážce majestátu. Antický Řím byl totiž plný neuvěřitelných paradoxů. Na jedné straně sice stála naprosto legální a státem kontrolovaná prostituce, ze které město dokonce vybíralo daně, ale na straně druhé platila extrémní úcta k osobě panovníka. Každá běžná stříbrná nebo bronzová mince nesla věrný portrét aktuálně vládnoucího císaře – v té době Tiberia. A zákon hovořil nekompromisně. Kdo vnesl minci s podobiznou božského vládce do nevěstince nebo lázní k pochybným radovánkám, dopustil se hrdelního zločinu. Trestem za takové znevážení císařova obličeje mohl být v krajním případě i rozsudek smrti. Římané proto situaci vyřešili s lišáckou elegancí. U vchodu do lupanária odevzdali své běžné peníze správci, ten je bezpečně uložil do truhly a výměnou jim vydal spintrie. Zákonu bylo učiněno zadost a hlava zůstala na krku.

Druhý důvod byl čistě praktický a řešil tehdejší divoký multikulturalismus. Pompeje byly svého času obřím a neuvěřitelně rušným námořním přístavem. Každý den sem připlouvaly lodě plné obchodníků, námořníků a vojáků z celého Středomoří – od břehů severní Afriky přes řecké ostrovy jako Rhodos, až po dalekou Sýrii či Hispánii. Tito muži byli plní touhy, ale v italském přístavu měli obrovský problém. Neuměli latinsky ani slovo a s místními kněžkami lásky se zkrátka nedokázali domluvit. A právě zde se spintrie projevily jako naprosto geniální marketingový tah. Fungovaly totiž jako univerzální mezinárodní menu bez slov. Cizinec u vchodu vyměnil své cizí peníze za hrst žetonů, vstoupil dovnitř, a když si vybral společnici, stačilo mu beze slova ukázat obrázek s polohou, kterou požadoval. Nemusel umět mluvit, nemusel nic vysvětlovat. Obrázková Kámasútra na minci vyřešila veškerou jazykovou bariéru během jediné vteřiny.

Spintrie však neodhalují pouze lidskou vynalézavost, ale fungují také jako nekompromisní účetní kniha antické erotiky. Římská čísla od I do XVI na zadní straně žetonů totiž s největší pravděpodobností udávala cenu konkrétní služby v tehdejších měděných mincích – asech. Díky tomu si dnes můžeme udělat naprosto přesný obrázek o tom, kolik takový luxus v Pompejích stál a zda byl dostupný pro každého.

Pro obyčejné řadové námořníky, kteří zrovna seskočili z paluby lodi a v kapse jim chrastilo jen pár drobných, byl sex v Pompejích překvapivě levnou záležitostí.

Základní služby začínaly na hodnotě dvou asů (žetony s číslem II). Abyste si dokázali představit, jaká to byla částka: dva asy stál v té době přibližně jeden bochník chleba nebo dva poháry obyčejného, kyselého stolního vína v místní taverně. Za cenu jedné skromnější večeře tak mohl chudý námořník ukojit své touhy. Provozovatelé nevěstinců dobře věděli, že masová klientela potřebuje masové ceny.

Úplně jiný svět se však otevíral na opačném konci číselné řady. Žetony s vysokými čísly, jako bylo dvanáct (XII) nebo šestnáct (XVI) asů, už představovaly pořádný luxus. Za takovou sumu už mohl běžný římský dělník vyžít klidně celý týden. Tyto drahé spintrie otevíraly dveře do luxusních, skrytých salonků v patrech, kde na bohaté patricije, kupce a politiky čekaly vysoce vzdělané, luxusní kurtizány. Ty ovládaly nejen umění těla, ale často byly i skvělými společnicemi, které hostům hrály na lyru, přednášely řeckou poezii a vedly s nimi politické debaty. Každá poloha a každá minuta navíc měla svou pevnou taxu a spintrie byly neúprosným hlídačem tohoto byznysu.

Když moderní numismatikové a historici začali nalezené spintrie podrobně katalogizovat a čistit pod lupami, otevřela se před nimi doslova encyklopedie starověké erotiky. Celkem vědci napočítali zhruba třináct až patnáct odlišných vyobrazení intimních aktů. Výjevy na drobných bronzových a mosazných discích o průměru kolem dvou centimetrů přitom nenechávají absolutně nic na představivosti. Jsou vyvedeny s až neuvěřitelnou anatomickou přesností a naturalistickým detailem, který dodnes dokáže člověka uvést do rozpaků.

Nejčastějším motivem, který archeologové v prachu Pompejí nacházejí, je klasický heterosexuální styk. Umělci na žetonech nejčastěji zachycovali polohu, kdy žena klečí na kolenou a muž k ní přistupuje zezadu, nebo tradiční polohu misionářskou. Časté jsou však i výjevy, kdy žena sedí rozkročmo na ležícím muži. Co však vědce překvapilo nejvíce, byla různorodost prostředí – milenci jsou na mincích téměř vždy zobrazeni na detailně propracovaných antických lehátkách (kliné), pod kterými visí dekorativní látky, a občas je v pozadí vidět i těžký závěs, který měl evokovat soukromí luxusnějšího pokojíku.

Mezi desítkami běžných poloh se však ukrývá jedna naprostá rarita, která mezi sběrateli dodnes dosahuje astronomických cen. Jde o žetony, které na sobě mají vyražené číslo dvanáct (XII). Když historici tuto konkrétní minci poprvé detailně prozkoumali, zjistili, že nezobrazuje muže a ženu, ale dva muže. Jedná se o jeden z mála dochovaných důkazů homosexuálního styku v antickém nevěstinci, kde jeden z mužů leží na břiše na lehátku a druhý k němu přistupuje zezadu. Tento nález jasně potvrzuje, že lupanária v Pompejích uspokojovala naprosto jakékoli preference tehdejších zákazníků a byznys se neštítil ničeho.

Zajímavé je také to, jak numismatikové definitivně rozluštili záhadu, zda čísla znamenají polohy, nebo ceny. Zjistili totiž, že stejná sexuální poloha se často objevuje jak na žetonu s číslem II, tak na žetonu s číslem IIII nebo VIII. To by nedávalo smysl, kdyby číslo znamenalo název pozice. Znamená to jediné – poloha byla stejná, ale cena se lišila podle toho, zda službu poskytovala chudá pouliční otrokyně v temné kamenné kobce, nebo luxusní, vzdělaná kurtizána v horním patře s výhledem na město.

Když zákazník vstoupil do úzké chodby lupanária, v jedné ruce držel bronzovou spintrii a v té druhé často svíral ostrý kovový hřebík nebo rydlo. Čekání na volnou kobku si totiž tehdejší muži zkracovali činností, která nám dnes přijde neuvěřitelně povědomá – psaním vzkazů a recenzí přímo na omítku zdí. Stěny pompejských nevěstinců jsou dodnes doslova poseté stovkami autentických nápisů, takzvaných graffiti, které archeologové pracně přeložili z lidové latiny. Tyto texty fungují jako fascinující, surový a občas velmi komický pohled do myslí lidí, kteří zde utráceli své peníze.

Zdi v chodbách sloužily jako jakýsi antický TripAdvisor. Muži zde zcela bez cenzury hodnotili kvalitu poskytovaných služeb a konkrétní dívky. Na jedné stěně tak vědci objevili nápis: „Muthis je skvělá, dala mi přesně to, co jsem chtěl.“ O kus dál zase jiný zklamaný zákazník vyškrábal varování pro ostatní: „Phoebe neumí vůbec nic, škoda peněz.“ Čtenáři tak mohou vidět, že touha podělit se o své zážitky a ušetřit ostatní od špatné investice je stará jako lidstvo samo.

Kromě recenzí na dívky se však stěny hemžily i klasickým chvástáním a mužským egem. Jeden z nejčastějších typů nápisů, který archeology v prachu Pompejí provází, je prosté konstatování přítomnosti. Nápisy typu „Zde jsem se skvěle poměl dne 15. června“ nebo „Já, Felix, jsem tu byl a užil si to“ najdete v lupanáriu na desítkách míst. Občas se na zdech objevily i vzkazy politického rázu nebo milostná vyznání, která ostře kontrastovala s jinak velmi vulgárním a drsným prostředím kamenných kobek.

Tyto nápisy úzce souvisely s našimi erotickými žetony. Ukazují totiž, že lidé, kteří do těchto míst přicházeli, nebrali návštěvu nevěstince jako něco, za co by se měli hluboce stydět nebo to tajit před světem. Pro průměrného Římana, námořníka či kupce to byla běžná, legální součást všedního dne. Výměna stříbrného denáru za spintrii u vchodu, výběr polohy podle barevné fresky nad dveřmi a následné vyškrábání recenze na zeď – to všechno byl dokonale promazaný byznys, který v Pompejích kvetl až do té osudové vteřiny, než se probudil Vesuv.

Když se v osudný den roku 79 n. l. obloha nad Kampánií náhle zatáhla černým sopečným mrakem a na město začal pršet žhavý popel s pemzou, všechen promazaný byznys s láskou se v jedné vteřině zhroutil. V lupanáriích i v luxusních domech vypukla nepředstavitelná panika. Lidé měli jen několik desítek minut na to, aby se rozhodli, co udělají a co si vezmou s sebou na útěk. A právě v těchto mrazivých momentech, kdy šlo o holý život, sehrály naše drobné erotické žetony svou poslední, tragickou roli.

Když moderní vědci odkrývali kostry obětí v ruinách města, nacházeli u mnoha z nich drobné kožené měšce, které si lidé v naprostém zoufalství tiskli k hrudi nebo je měli pevně uvázané u pasu. Všichni předpokládali, že v nich budou pouze vzácné stříbrné denáry nebo zlaté aurei určené na nový začátek někde za hranicemi zničeného kraje. Jenže rentgeny a následné otevírání těchto měšců přinesly šokující odhalení. Mezi drahými kovy se velmi často krčilo i několik bronzových spintrií s vyobrazením milostných poloh.

Proč lidé vteřinu před smrtí zachraňovali žetony z nevěstince? Odpověď je prostá a lidská. V nastalém chaosu, kdy se domy otřásaly pod náporem zemětřesení a vzduch byl plný jedovatých plynů, lidé prostě popadli to první, co měli na stole nebo v kapse. Nerozlišovali, co je oficiální měna a co pouhý poukaz na sex. Brali všechno, co mělo nějakou hodnotu. Pro archeology jsou tyto nálezy neuvěřitelným důkazem toho, jak hluboko byly tyto lechtivé mince zaryté do každodenní reality tamních obyvatel. Spintrie nebyly nějakým tajným, skrytým fetišem – byly to cenné kousky kovu, které stály za to zachránit i ve chvíli, kdy se kolem vás hroutil svět.

Ještě smutnější pohled se vědcům naskytl přímo v budovách nevěstinců. V jedné z kamenných kobek byla nalezena kostra mladé ženy, pravděpodobně jedné z místních otrokyň, která kvůli uzamčeným dveřím nebo padajícímu stropu nestihla utéct. Hned vedle ní ležela malá dřevěná pokladnička. Když ji archeologové otevřeli, našli v ní denní tržbu podniku – směs běžných asů a právě hromádku spintrií s římskými číslicemi. Tyto mince tak zůstaly věrně ležet vedle těch, které dívka musela brát do rukou celý svůj život za doprovodu cizích jazyků a blikajících olejových lampiček. Vesuv celý tento průmysl spláchl z povrchu zemského a zakonzervoval ho na dvě tisíciletí pod patnáctimetrovou vrstvou popela, aby nám dnes vyprávěl příběh o tom, jak moc se tehdejší lidé podobali nám samotným.

Když se dnes, po více než dvou tisících letech, díváme na drobné bronzové spintrie z Pompejí, nemusíme v nich vidět jen lechtivé obrázky z dávno zaniklých lupanárií. Tyto malé kousky kovu nám přinášejí mnohem hlubší, a vlastně velmi dojemné poselství o lidskosti, která přežívá napříč staletími. Ukazují nám, že lidé pod Vesuvem nebyli jen chladnými postavami z mramorových soch a učebnic dějepisu. Byli to lidé z masa a kostí, kteří žili naplno, milovali, smáli se a ke své přirozenosti se stavěli s neuvěřitelnou lehkostí a svobodou.

Možná byli v mnoha ohledech mnohem lidštější než my dnes. Když se pokusíte v naší moderní a vyspělé digitální éře zadat umělé inteligenci úkol, aby takovou minci nakreslila, moderní algoritmy okamžitě zpanikaří, moralizují a zablokují obsah, protože nedokážou pochopit krásu a přirozenost nahého lidského těla. Dostali jsme se do bodu, kdy stroje hlídají naši morálku přísněji než středověcí inkvizitoři.

Starověcí Pompejané žádné digitální filtry neměli a schovávat se před vlastním tělem jim přišlo absurdní. Když císař Vespasianus pronesl své slavné „Pecunia non olet“ – peníze nesmrdí, definoval tím pragmatismus své doby. Ať už na mincích byla tvář vládce, nebo milostná poloha, byznys i lidská touha si cestu vždycky našly. Vesuv sice dokázal zničit celé město, ale nedokázal vymazat to nejdůležitější: naši podstatu. A to je na historii to nejkrásnější. Ukazuje nám, že i přes nánosy popela a upjatost moderních technologií si s těmi dávnými hříšníky zůstáváme v tom nejčistším lidském smyslu stále neuvěřitelně blízcí.

Jeden moudrý pán napsal:

„Nic lidského mi není cizí.“

Publius Terentius Afer

... a měl pravdu

bm

zdroje:

https://www.pompeiiperspectives.org

https://www.britannica.com

https://www.britishmuseum.org/collection/object/C_R-4485

https://www.bmimages.com/preview.asp?image=00951030001

https://ancientgraffiti.org/Graffiti/

https://pompeiisites.org/en/press-kit-en/with-a-sack-of-20-silver-and-bronze-coins/

https://pompeiiinpictures.com/pompeiiinpictures/R8/8%2001%2001%20p3.htm