Necudné nálezy z Pompejí pohoršily puritánskou Itálii 19. století

Archeologické práce v Pompejích začaly systematicky roku 1748 za vlády neapolských Bourbonů a pokračují dodnes. Pod vrstvami popela se během staletí podařilo odkrýt celé ulice, patrové domy, lázně, pekárny, chrámy, zahrady i nevěstince, v nichž zůstaly zachované fresky, mozaiky, nápisy na zdech a předměty každodenního života. Nalezli také zkamenělé otisky lidských těl, šperky, chirurgické nástroje, nádobí, potraviny i zbytky nábytku, díky nimž získal dnešní svět mimořádně podrobný pohled na skutečný život obyvatel starověkého římského města krátce před katastrofálním výbuchem Vesuvu v roce 79 po Kristu.

Řím i velká část Itálie v 18. a na počátku 19. století žily pod velmi silným vlivem katolické církve a papežské autority. Veřejný život prostupovala náboženská pravidla, důraz na cudnost, manželství a kontrolu lidského chování, především v otázkách intimity. Duchovní stáli vysoko nad běžnou společností a církev určovala nejen podobu víry, ale také morální hranice každodenního života. Sexualita měla zůstat skrytá za zdmi manželství a veřejné projevy erotiky působily jako něco nepatřičného a hříšného. Právě v tomto prostředí vyrůstala generace lidí, která věřila, že pevná morálka a potlačení tělesných vášní chrání samotné základy civilizované společnosti.

Přesto ani za zdmi kostelů a klášterů nevypadal skutečný život vždy tak čistě, jak hlásala oficiální morálka. Historické prameny popisují milostné aféry části duchovenstva, tajné vztahy i skandály, které se objevovaly dokonce v nejvyšších církevních kruzích kolem některých papežů. Přísná pravidla celibátu, díky kterým docházelo k silnému potlačování sexuality, vytvářela prostředí, v němž se lidské touhy často střetávaly s veřejně vyžadovanou zbožností a mravní dokonalostí.

A právě do této puritánské atmosféry začaly z popela starověkých Pompejí vystupovat téměř dva tisíce let staré předměty, jejichž otevřená erotika působila na tehdejší společnost jako šok. Archeologové i vzdělanci najednou drželi v rukou falické symboly, erotické fresky a intimní sošky, které probouzely zvědavost, rozpaky i fascinaci zakázaným světem antického Říma. Část nálezců v nich viděla umění a svědectví o skutečném životě starověku, jiní mluvili o nebezpečném pohoršení, které by mohlo kazit mravy tehdejší společnosti. Mnohé předměty proto skončily ukryté před veřejností v tajných sbírkách a zvláštních uzavřených místnostech, kam dostávali přístup pouze vybraní muži z řad učenců, aristokracie nebo vysokých úředníků.

Erotické předměty z Pompejí začali archeologové objevovat už od poloviny 18. století během prvních vykopávek, ale veřejnosti se ukazovaly jen velmi omezeně. Roku 1819–1821 vznikl v Národním archeologickém muzeu v Neapoli takzvaný „Gabinetto Segreto“ — Tajný kabinet, kam byly „necudné“ předměty uzamčeny. Přístup dostávali pouze „muži zralého věku a známé morálky“, tedy hlavně vzdělaní aristokraté, učenci a vybraní návštěvníci.

V roce 1849 byly některé sbírky dokonce zazděny a cenzura ještě zesílila. Vykopané fresky v samotných Pompejích zakrývaly kovové okenice a běžní návštěvníci je nesměli vidět. Po příjezdu Giuseppe Garibaldiho do Neapole roku 1860 se část sbírek krátce otevřela veřejnosti, ale později se omezení znovu vracela, dokonce i během fašistické éry v Itálii.

Teprve koncem 20. století začala tato cenzura definitivně mizet. Tajný kabinet byl znovu plně otevřen veřejnosti až v roce 2000 a od roku 2005 existuje jako samostatná část neapolského archeologického muzea.

Pod vrstvami ztuhlého popela se postupně začal objevovat svět, který působil na lidi 18. a 19. století téměř neuvěřitelně. Na zdech domů v Pompejích archeologové nacházeli fresky zobrazující milostné scény, nahá těla i výjevy z nevěstinců. V soukromých domech ležely malé bronzové či keramické sošky s erotickými motivy a mezi předměty každodenní potřeby se objevovaly i falické amulety, které Římané považovali za symbol štěstí, ochrany a plodnosti.

Tehdejší společnost navíc zjistila, že erotické motivy neležely ukryté někde v tajných místnostech. Objevovaly se na lampách, nádobách, zahradních ozdobách i na zdech běžných ulic. Pro starověké Římany totiž lidské tělo nepředstavovalo takové tabu jako pro prudérnější Evropu kolem roku 1800. Sexualita byla součástí života, humoru, náboženství i umění.

To ovšem neznamená, že by antický svět neznal morálku. Římská společnost měla vlastní pravidla, jen byla odlišná od pozdější křesťanské Evropy. Důležitou roli hrálo společenské postavení, rodina, mužská autorita a pokračování rodu. Manželství mělo velkou hodnotu, zároveň však existovala mnohem otevřenější tolerance k erotickým symbolům, prostituci či zobrazování nahého těla.

Právě tento střet dvou světů působil tak silně. Lidé 19. století najednou hleděli do oken civilizace staré téměř dva tisíce let a zjišťovali, že vyspělý starověký Řím žil v otázkách sexuality úplně jinak, než jak je učila tehdejší církevní morálka.

Každá doba měla svou morálku. Jen lidské vášně zůstávaly stále stejné.

bm

https://commons.wikimedia.org/wiki/Category%3AAncient_Roman_frescos_in_Pompeii?ut

https://commons.wikimedia.org/wiki/Category%3AAncient_Roman_frescos_in_the_Lupanar_%28Pompeii%29?utm

https://cs.wikipedia.org/wiki/Pompeje

článek z časopisu: Živá historie, Necudnosti našich předků, březen/2009