Neslušné nálezy z doby zlatého věku města Gabii musely kvůli italským svatouškům zpátky pod zem

Itálie je pro nás synonymem slunce, průzračného moře, božského jídla a nakažlivého temperamentu. Pokud tam ale strávíte delší čas, zjistíte, že pod touto pohostinnou maskou dodnes občas bublá zvláštní morální rozpor. Navenek zbožní až upjatí svatoušci, uvnitř nezkrocené pudy. Tato dvojí tvář se však zemí táhne celá tisíciletí.

Nedávno jsem v článku Necudné nálezy z Pompejí pohoršily puritánskou Itálii 19. století popisovala, jak tamní explicitní objevy šokovaly prudérní společnost. Oficiální vykopávky v Pompejích začaly kolem roku 1748 a okamžitě odstartovaly celoevropskou antickou horečku. Každý vlivný šlechtic chtěl mít pod zemí své vlastní poklady a Itálie začala být postupně rozkopaná celá.

Mohlo by se zdát, že Pompeje byly ojedinělým výstřelkem jednoho hříšného letoviska na jihu. Jenže když bohatý rod Borghese v roce 1792 zahájil masivní vykopávky v antickém městě Gabii, které leželo kousek na sever od Pompejí, přímo u bran Říma, se ukázala pravda. Stejným nespoutaným způsobem života a svobodnou sexualitou byla tehdy pohlcená celá Itálie. A stejně tak byla celá země pohlcená i pozdější snahou tyto stopy cenzurovat.

Abychom ale pochopili, co archeologové pod zemí nacházeli, musíme se nejprve podívat na to, jak starověcí lidé skutečně žili. Příběh Gabii začal už v osmém století před naším letopočtem, v době mýtů a králů, kdy byl samotný Řím ještě bezvýznamným shlukem hliněných chatrčí. Gabii založil starověký kmen Latinů na hraně vyhaslého sopečného kráteru, ze kterého se stalo úrodné jezero. Město mělo tak silný kulturní věhlas, že sem podle legend poslali na výchovu samotné zakladatele Říma, Romula a Rema, aby se zde naučili číst, psát a ovládat zbraně.

Jenže jak Řím rostl, začal vnímat svého souseda a učitele jako hrozbu. Vypukla krutá válka. Římané nedokázali hrdé město dobýt silou, a tak se poslední římský král Tarquinius Zpurný uchýlil k odporné politické lsti. Jeho vlastní syn Sextus předstíral, že ho otec zbil a vyhnal. Důvěřiví obyvatelé Gabii ho přijali mezi sebe, a dokonce ho zvolili velitelem svých vojsk. Sextus pak zevnitř chladnokrevně zlikvidoval celou politickou elitu města a předhodil Gabii svému otci bez jediného výstřelu.

Když se později z Říma stala Republika, z dobytého Gabii se vyvinulo luxusní předměstí, kam si unavení Římané jezdili užívat. Kolem roku 250 před naším letopočtem zde propukl zlatý věk plný přepychu a uvolněné svobody. Právě z této doby pochází fascinující inženýrský zázrak, který dnešní novinové titulky rády označují za starověkou kamennou koupelnu.

Jde o monumentální bazén a vodní nádrž, kterou tehdejší stavitelé vytesali přímo do skalního svahu staré sopky. Bez použití jediného kousku betonu dokázali inženýři postavit trvanlivý kamenný kolos, který sloužil k distribuci vody do okolních budov.

Popis detailů monumentálního bazénu vytesaného přímo do skalního svahu

Nálezy obětních misek a desítek olejových lamp v těsné blízkosti hladiny navíc naznačují, že u tohoto bazénu lidé pořádali mystické noční rituály. Pro Římany totiž tehdy sexualita, nahota, očista a lidské tělo nepředstavovaly hřích. Naopak, byla to přirozená součást filozofie jejich života, odpočinku a také náboženství.

V římské rodině sice vládla přísná hierarchie, ale morálka byla nastavena úplně jinak než v pozdější křesťanské Evropě. Bohatí patricijové investovali obrovské jmění do výzdoby svých vil. Ve svých soukromých komnatách se obklopovali freskami s motivy orgií a mytologických milostných scén, které měly demonstrovat jejich hojnost a uvolněnost. U chudých vrstev a otroků to nebylo jiné. Erotické symboly nebyly skryté za zavřenými dveřmi. Běžní lidé v Gabii se potkávali na ulicích, kde na fasádách domů, lampách, obchodech s potravinami i u veřejných lázní visely falické amulety a nápisy. Pro chudé dělníky i bohaté pány byl život vnímán s humorem, lehkostí a bez jakéhokoliv pocitu studu.

A teď si představte ten brutální kulturní střet o mnoho století později. Roku 1792 vytáhl skotský antikvář Gavin Hamilton pro rod Borghese zpod nánosů hlíny první velké nálezy z Gabii. Namísto upjatých a chladných mramorových soch hrdinů v tógách spatřilo světlo světa antické umění plné explicitní sexuality, divokého temperamentu a tehdejší politické satiry. Pro puritánskou smetánku 19. století a Vatikán to byl absolutní šok a ohrožení veřejné mravnosti. Reakce byla blesková a nemilosrdná: nejkontroverznější kusy byly okamžitě odvezeny do soukromých uzavřených kabinetů a v roce 1807 je pod politickým tlakem získal sám Napoleon Bonaparte pro pařížský Louvre. Zbytek vykopávek v Gabii nechali tehdejší svatoušci pro jistotu znovu kompletně zasypat zeminou. Chtěli vymazat důkazy o tom, že celá antická Itálie žila úplně jinak, než jak lidi učila tehdejší církev.

Gabii však neukrývalo jen svobodnou erotiku, ale i záhady, které cenzurovat nešly. Kolem roku 50 před naším letopočtem, v době, kdy vládl Julius Caesar, začalo město kvůli megalomanskému růstu Říma upadat a lidé ho opouštěli. Z luxusních čtvrtí se staly opuštěné zóny a právě do trosek jedné z nich v roce 2010 narazil moderní mezinárodní tým vědců pod vedením Nicoly Terrenata. Objevili tam něco, z čeho mrazí – masivní olověnou rakev vážící bezmála 500 kilogramů pocházející z raného císařství.

V římském světě je takový nález extrémní vzácností. Olovo bylo nesmírně drahé a pohřbívání do něj technologicky náročné. Navíc byl dotyčný pohřben přímo uprostřed města, což bylo v Římě přísným tabu. Kdo byl onen záhadný člověk, kterého museli doslova „zapečetit“ do půl tuny kovu bez jakýchkoliv pohřebních darů?

Vědci se tehdy ocitli v pasti. Rakev nechtěli násilně otevřít, aby nečistoty nezničily dva tisíce let staré tkáně, jenže klasický rentgen byl bezmocný – tlusté olovo paprsky nepropustilo. Celý kolos proto museli tajně převézt do německých laboratoří v Mnichově, kde ho vědci bombardovali speciálními neutronovými svazky. Na monitoru se po chvíli napětí konečně objevily obrysy lidské pánve a páteře. Žádné zlato ani šperky u sebe neměl, rakev byla plná naplavené hlíny. Archeologové dodnes spekulují, že v olovu ležel záhadný, vlivný cizinec z dalekého severu, který si s sebou k branám Říma přinesl své vlastní, pro tehdejší Italy nepochopitelné pohřební rituály.

Město kolem 11. století definitivně pohltily bažiny a epidemie malárie, což ho dokonale zakonzervovalo pro moderní dobu.

Příběh města Gabii je jasným důkazem nespoutanosti životního stylu, který patřil k celé tehdejší Itálii a Pompeje nebyly výjimkou. Pokrytectví, s jakým se tehdejší elity snažily historii ohýbat, však v italské nátuře v jistých formách přežívá dodnes.

Před dvaceti pěti lety jsem pracovala na italském jihu v maličké vesničce Laino Borgo v Kalábrii. Místní komunity dokáží být extrémně rigidní. Bylo mi čtyřicet a byla jsem zvyklá se oblékat vzhledem ke svému věku do kratších sukní. Ale až když mě majitel restaurace upozorňoval na to, že si mě místní lidé všimli, uvědomila jsem si, že i v tom největším vedru nosí mladé Italky dlouhé sukně anebo nejlépe dlouhé kalhoty.

Je to ta samá společnost, která se navenek tváří jako strážce té nejčistší křesťanské ctnosti a morálky, však uvnitř často skrývá neovládané pudy, agresi a absolutní neúctu k hranicím druhých.

Lidská povaha se za těch 2000 let vlastně vůbec nezměnila. Jen se tehdejší upřímná otevřenost vyměnila za novodobé pokrytectví.

Čistá víra a nahá pravda.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Gabii

https://malatec.cz/2025/11/04/v-rimskem-meste-byla-objevena-staroveka-kamenna-koupelna/

https://en.wikipedia.org/wiki/Gabii

https://www.archaeological.org/fieldwork/gabii-project/