Julie svůj nespoutaný bi temperament nezapřela. A když se zamilovala, byla schopná zapálit i klášter

Evropa se na konci sedmnáctého století nacházela pod neúprosným politickým i náboženským diktátem katolické církve, který trval již od dob protireformace a tridentského koncilu. V absolutistické Francii krále Ludvíka XIV. byla tato přísná náboženská jednota hlavním nástrojem státní moci, takže na každodenní život, morálku i kulturu tvrdě dohlížela cenzura a mravnostní policie. Obyvatelstvo bylo vyčerpané neustálými válkami a vysokými daněmi, což v kombinaci s povinným svatouškovstvím vytvářelo ve společnosti obrovské napětí a skrytou touhu po svobodě. Oficiální strach a pokrytectví u dvora se tak ostře střetávaly s náladou v zákulisí městských divadel, hospod a tajných salonů, kde mezi lidmi na truc bujel divoký noční život a touha po rozkoši.

Do této napjaté nálady se roku 1673 narodila dívenka Julie do rodiny Gastona d'Aubigny, který působil jako tajemník Louise de Lorraine-Guise, hraběte d’Armagnac, což byl královský správce stájí u dvora krále Ludvíka XIV. Místem jejího příchodu na svět byla Paříž, kde její tatínek Gaston, známý jako muž bouřlivé povahy a skvělý šermíř, získal díky svému postavení ubytování přímo v areálu královské jezdecké školy v Palais-Tuileries. O její mamince se bohužel v historických pramenech nedochovaly téměř žádné podrobnosti, ani její křestní či rodné jméno, protože tehdejší zápisy se plně soustředily na vliv a úřad jejího otce. Malá Julie tak od prvních dní vyrůstala v prostředí pařížských stájí, obklopená koňmi, zbraněmi a královskými pážaty, které měl její otec na starosti.

Těchto prvních čtrnáct let jejího života bylo naplněno výhradně každodenním, tvrdým drilem. Julie byla dospívající dívkou plně zapojenou do chlapeckého vojenského výcviku.

Julie s otcem při tréninku

Učila se teorii boje, jezdectví a tanci po boku královských pážat. Tento náročný program ji jako temperamentní dívku francouzské krve zjevně bavil, protože v sobě dokázala spojit ladnost jevištního tance s nekompromisní dravostí kordu. Dobové prameny později udiveně zaznamenávaly její nevídanou sílu v zápěstí a bleskurychlé reflexy, díky kterým v bojových ukázkách porážela zkušené dvořany. Když začala asi ve čtrnácti letech dozrávat v ženu, všiml si jí otcův vlivný nadřízený hrabě d’Armagnac a pro své vlastní potěšení si z ní udělal svou utajovanou milenku. Psal se rok 1687.

Hrabě d’Armagnac, celým jménem Louis de Lorraine, se narodil 7. prosince 1641 v Paříži a patřil k nejvyšší francouzské aristokracii. V době, kdy s dívkou navázal intimní vztah, mu bylo už pětačtyřicet let. Byl dlouhá léta ženatý s Catherine de Neufville, která byla dcerou bývalého vychovatele krále Ludvíka XIV. Společně měli obrovskou rodinu, v manželství se jim narodilo celkem čtrnáct dětí, z nichž se dospělosti dožilo pět synů a dvě dcery. Hrabě tak vedl zcela schizofrenní život, kdy na jedné straně stál jako vážený otec a vysoce postavený královský úředník u dvora ve Versailles, a na druhé straně zneužíval dospívající dceru svého podřízeného přímo v pařížských stájích.

Byl si velmi dobře vědom, že tento románek s nezletilou dívkou by mohl vyvolat nežádoucí skandál, a proto se rozhodl situaci rychle a pragmaticky vyřešit. Našel pro Julii ideálního manžela, kterým byl nevýrazný, podřadný daňový úředník Jean de Maupin.

svatba Julie a Jeana de Maupina

Svatba se konala ještě v témže roce a Julie díky ní získala své celoživotní slavné jméno a titul paní de Maupin. Novomanželský život však skončil dříve, než vůbec začal, protože mocný panovníkův oblíbenec nechal daňového úředníka hned po obřadu přeložit na administrativní práci hluboko na francouzský venkov do provincie, zatímco jeho mladou manželku si ponechal v Paříži plně k dispozici pro své vlastní potřeby.

Tento stav nuceného podřízení a role milenky však Julii brzy unavil. Přímo v areálu jezdecké školy, kde stále žila, se seznámila s mužem jménem Seranne. Ten zde pracoval jako pomocný šermířský mistr a asistent, kterého hrabě d’Armagnac najal, aby Gastonovi s výcvikem mladých šlechticů pomáhal. Mezi Julií a Serannem začal tajný románek, který nabral rychlý spád ve chvíli, kdy Seranne v jednom z tehdy přísně zakázaných pařížských soubojů zabil muže a musel před královskou policií okamžitě uprchnout z města. Julie neváhala, opustila vlivného hraběte, zapomněla na manžela a v mužském převlečení utekla společně se svým novým milencem na jih Francie.

Společně začali žít jako potulní komedianti a šermíři. Putovali od vesnice k vesnici a na náměstích pořádali exhibice, kde Julie v chlapeckých šatech s naprostým přehledem porážela všechny místní vyzývatele. Dav na tržištích často odmítal uvěřit, že tak obratný bojovník je ve skutečnosti dívka, a obviňoval je z podvodu. Julie na tyto uštěpačné poznámky reagovala s bezprostředností, která diváky šokovala. Přímo na pódiu si roztrhla košili a odhalila prsa, aby všem pochybovačům na místě dokázala svou pravou totožnost. Svou divokost nezapřela, ba právě naopak. Její bezprostřednost a nespoutanost ji provázely a pomáhala jí proklouznout z každé situace.

Po odchodu z kočovné šermířské dráhy se Julie rozhodla usadit v Marseille, kde díky svému mimořádnému hlasu získala angažmá v nově otevřeném tamním operním divadle. Právě zde, v uvolněnějším prostředí jihofrancouzského přístavu, potkala dceru místního zámožného obchodníka a prožila s ní svou první velkou a hlubokou ženskou lásku.

Julie a její velká láska

Když se o tomto tajném skandálním vztahu dozvěděli rodiče, propadli zděšení a dceru okamžitě odvezli z města, aby ji ukryli za zdmi přísně střeženého avignonského kláštera Navštívení Panny Marie.

Julie se však odmítla své milenky vzdát, oblékla si chlapecké šaty a pod falešným jménem se do tohoto kláštera vloudila pod záminkou, že chce jako novicka vstoupit do řádu. Během několika týdnů za zdmi kláštera získala důvěru představené a vymyslela neuvěřitelnou strategii na společný útěk. Když v klášteře shodou okolností zemřela stará jeptiška, v noci tajně vnikla do márnice, tělo zesnulé přenesla do cely své milenky, položila ho do postele, celu zapálila a v nastalém kouři a hysterii propukajícího požáru dívku nepozorovaně vyvedla ven.

Jejich společný útěk na svobodu však trval pouhé tři měsíce, protože mladá dívka brzy podlehla výčitkám svědomí i tlaku rodiny a vrátila se domů k rodičům. Julie zůstala sama a francouzská justice v Avignonu ji za únos, znesvěcení hrobu a žhářství v nepřítomnosti odsoudila k trestu smrti upálením na hranici.

Julie se nedala, a proto se rozhodla znovu utíkat. Ale ne daleko, jenom do Paříže, kde se chtěla před šibenicí zachránit tím, že se přihlásila ke konkurzu do prestižní Královské hudební akademie. Její sytý a silný kontraltový hlas ohromil porotu natolik, že v roce 1690 získala oficiální milost od krále Ludvíka XIV. a stala se sólistkou Pařížské opery pod svým uměleckým jménem La Maupin.

Na této scéně se Julie stala okamžitou senzací a diváci ji milovali pro její pěvecké nadání i neobyčejný herecký projev. Často vystupovala v takzvaných androgynních rolích, kde se převlékala za muže, což jí umožňovalo přenášet své šermířské umění z pařížských ulic přímo na divadelní prkna. Její soukromý život za zdmi divadla byl však pro tehdejší společnost jedním velkým, nekončícím skandálem, protože bez jakýchkoliv zábran střídala milence i milenky, veřejně urážela své kolegy a na jakoukoliv provokaci odpovídala okamžitým tasením kordu.

Její divoké chování vyvrcholilo během velkolepého dvorského plesu, který v paláci Palais-Royal pořádal králův bratr, Filip I. Orleánský. Julie na tento večírek dorazila v mužském oblečení a začala tam otevřeně a drze svádět jednu z nejkrásnějších přítomných šlechtičen, kterou nakonec přímo uprostřed tanečního parketu vášnivě políbila. Tento čin hluboce urazil tři přítomné kavalíry, kteří vnímali chování paní de Maupin jako neomluvitelnou urážku dobrých mravů a vyzvali ji na souboj. Julie výzvu bez váhání přijala, odešla s nimi do temných zahrad paláce a v následném šermířském duelu všechny tři urozené muže jednoho po druhém chladnokrevně porazila a zranila.

Julie bojovala se třemi muži

Když se po tomto krvavém zúčtování vrátila zpět na bál a král Ludvík XIV. se o incidentu dozvěděl, odmítl ji potrestat, přestože souboje byly v té době pod trestem smrti přísně zakázané. Panovník tehdy celou záležitost smetl ze stolu s úsměvem a slavnou poznámkou, že jeho královské edikty zakazují souboje pouze mužům, nikoliv ženám, takže Julie byla opět zcela očištěna.

Julie zářila jako nejslavnější solistka Pařížské opery a v té době poznala markýzu de Florensac, která se vrátila z exilu a pro svou krásu se stala ozdobou tamních salonů. Poprvé se potkaly v roce 1703 v Paříži a seznámily se přímo v prostředí vysoké smetánky a tamního divadelního světa.

Markýza de Florensac, celým jménem Marie-Thérèse-Louise de Senneterre de Lestrange, se narodila kolem roku 1670 a patřila k nejvlivnějším, nejbohatším a nejmocnějším šlechtičnám tehdejší Francie. Slavný dobový kronikář, vévoda ze Saint-Simon, ji ve svých pamětech bez váhání označil za vůbec nejkrásnější ženu celé země.

Její život byl plný dramatických zvratů, které se v mnohém podobaly osudu samotné Julie. Provdala se za Louise de Crussol, marquise de Florensac, o němž se u dvora posměšně říkalo, že je to nejhloupější muž ve Francii, který svou ženu sice fanaticky miloval, ale o jejích četných románcích neměl sebemenší tušení. Kvůli své omračující kráse a nespoutanému chování způsobila markýza u dvora obrovský rozruch; bezhlavě se do ní zamiloval králův bratr i samotný následník trůnu, což panovníka Ludvíka XIV. rozzuřilo natolik, že ji nechal vykázat z Versailles a poslal ji do nuceného exilu v Bruselu.

Když se markýza po čase mohla vrátit zpět do Paříže, potkala v roce 1703 Julii d’Aubigny a okamžitě mezi nimi vzplanul hluboký milostný vztah. Přestože byla markýza do té doby známá výhradně svými skandálními románky s muži, setkání s proslulou operní divou ji zcela změnilo. Obě ženy spolu začaly otevřeně žít v luxusním pařížském sídle a doboví autoři si do svých deníků udiveně zapisovali, že spolu dvě nejvzpurnější bytosti Francie dokázaly žít v naprosté a nevídané harmonii.

Krátce po tomto pařížském seznámení se však situace zkomplikovala. Do jejich rodícího se vztahu znovu zasáhl syn krále Ludvíka XIV., takzvaný Velký Dauphin, který byl krásnou markýzou stále posedlý. Obě ženy se proto rozhodly před hněvem a žárlivostí následníka trůnu z Francie uprchnout. Odjely spolu do Londýna, kde našly bezpečný azyl, otevřeně se usadily v jednom domě a prožily tam dva roky nejšťastnějšího a nejklidnějšího období svého života.

Julie d’Aubigny a markýza de Florensac

Život Julie d’Aubigny a markýzy de Florensac v tomto exilu byl překvapivě klidný a plný umění. V novém prostředí se nemusely skrývat před žárlivým následníkem trůnu a žily otevřeně ve společné domácnosti jako vážený a elegantní pár tehdejší smetánky. Julie zde pokračovala ve své pěvecké kariéře a markýza ji pravidelně doprovázela na všechna vystoupení a společenské akce. Dobové zápisky je popisují jako nerozlučnou dvojici, která se těšila velké úctě. Tento exil byl pro Julii vůbec nejstabilnějším obdobím v životě, kdy zcela ustoupily její pouliční šermířské souboje i hlasité skandály. Celé dva roky byly naplněny pouze hudbou, návštěvami luxusních salonů a vzájemnou citovou harmonií.

Idyla však netrvala dlouho. Po návratu do Francie v květnu roku 1705 zasáhla markýzu de Florensac náhlá a agresivní nemoc, která měla extrémně rychlý průběh. Podle historických záznamů a tehdejších svědectví ulehla s prudkou a neutišitelnou horečkou, která její tělo během pouhých dvou dnů zcela zdevastovala. Některé dobové prameny spekulují, že šlo o tehdy běžnou, ale fatální komplikaci po náhlém porodu, jiné hovoří o akutním infekčním zápalu. Ať už byla příčina jakákoliv, lékaři byli bezmocní a nejkrásnější žena Francie zemřela Julii přímo před očima.

Smrt milované ženy znamenala pro Julii absolutní životní zlom. Zlomená žalem a neschopná zůstat na místech, která jí partnerku připomínala, se okamžitě sbalila a pokusila se utéct před hlubokou depresí k práci. Ještě v témže roce naposledy vystoupila na prknech Pařížské opery v inscenaci La Vénitienne. Diváci sice její výkon stále obdivovali, ale Juliin pověstný temperament byl definitivně pryč. Ztráta markýzy de Florensac, která byla pravděpodobně jedinou skutečnou a hlubokou láskou jejího života, ji zlomila natolik, že v pouhých třiatřiceti letech navždy opustila divadelní svět, stáhla se do samoty klášterních zdí a o dva roky později tam v zapomnění zemřela.

Příběh Julie d’Aubigny dodnes fascinuje tím, jak hluboce předběhla svou dobu. V éře, kdy rigidní pravidla diktovala ženám absolutní podřízenost a tiché mlčení, dokázala se zbraní v ruce, dravou sexualitou a uhrančivým hlasem vybojovat absolutní svobodu, kterou jí musel tolerovat i samotný král. Její divoká životní cesta plná prolité krve a milostných skandálů sice začala jako bouřlivá vzpoura proti pokryteckému světu, ale nakonec ukázala hlubokou lidskou zranitelnost. Skutečnost, že tato obávaná šermířka, která chladnokrevně propichovala muže v zahradách za Paříží, nakonec dobrovolně zemřela žalem v tichu klášterních zdí po ztrátě jediné milované ženy, z ní dělá jednu z nejtragičtějších a nejkrásnějších postav francouzské historie.

Zdroje:

https://blogujnaff.zcu.cz/2023/08/28/julie-daubigny-bisexualni-operni-zpevacka-a-rebelka-17-stoleti/

https://kellygardiner.com/fiction/books/goddess/the-real-life-of-julie-daubigny/

https://andreamariana.com/?p=396

https://www.lapl.org/news-stories/articles/julie-daubigny-la-maupin-and-early-french-opera

https://www.them.us/story/who-was-julie-daubigny-bisexual-sword-fighting-opera-singer-chappell-roan