Když Orsipposu z Megary sklouzl bederní pás, stal se nesmrtelným

Pro nás Čechy je dnešní Řecko především synonymem bezstarostného středomořského ráje, kde se čas příjemně zpomalí nad sklenicí frappé a všechny starosti odplují s tyrkysovými vlnami nádherného moře. Je to ztělesnění čisté letní krásy, nekonečných hostin plných vůní, kde stoly přetékají tím nejkvalitnějším olivovým olejem, čerstvými rybami, olivami, sýrem feta a také kvalitním kořením. Jídlo tam totiž není jen obyčejnou obživou, ale hřejivým společenským rituálem a oslavou života.

Pokud bychom měli povahu Řeků shrnout do několika slov, byla by to neutuchající vášeň, hrdost a smysl pro drama. Řekové nikdy nežili napůl. V dobách antiky sice uctívali moudrost a řád, ale s úplně stejným nadšením podléhali svodům lásky i divokých oslav. Tato horkokrevnost, touha užívat si život naplno a absolutní absence falešného studu z nich dělaly mistry v umění svádění. Starověké Řeky navíc s těmi dnešními pojí jedna zásadní věc, kterou je dar vyprávět příběhy. I při vyprávění vše prožívají tak, že posluchačům dokážou pořádně rozproudit krev.

V osmém století před naším letopočtem neexistovalo žádné jednotné Řecko, jen desítky znepřátelených kmenů a malých, rodících se městských států. Každé údolí mělo svého vládce a tito sousedé spolu neustále bojovali o kus pastviny, o zdroj vody nebo kvůli starým rodovým křivdám. Válka byla běžnou součástí každodenního života a muži neuměli žít jinak než se zbraní v ruce.

Tento nekonečný koloběh bitev vedl k úplnému rozvratu společnosti. Protože rolníci museli místo práce na polích neustále válčit, neměl kdo zasít ani sklidit obilí. Zásoby jídla se rychle vyčerpaly, v celých oblastech nastal krutý hlad a lidé začali masově umírat podvýživou. Aby toho nebylo málo, do zuboženého kraje vtrhl mor. Epidemie kosila oslabené obyvatelstvo po stovkách a tehdejší společnost se ocitla na samé hranici úplného vyhlazení. Nejhorší situace panovala přímo v kraji Élis, kde ležela posvátná Olympia. O nadvládu nad tímto náboženským centrem totiž vedli sousedé tak brutální spory, že v zápalu bojů znesvěcovali i samotná obětiště bohů.

Zoufalý élidský král Ífitos už odmítal dál přihlížet tomu, jak jeho lid umírá v bitvách, hladoví a podléhá nemocem. Vydal se proto do slavné věštírny v Delfách, aby se zeptal bohů, jak toto nekonečné utrpení zastavit. Věštkyně Pýthia mu dala jasnou odpověď: „Musíte obnovit sportovní hry na počest nejvyššího boha Dia a vyhlásit všeobecný mír“.

Slovo „obnovit“ tehdy zapůsobilo jako blesk z čistého nebe. Pohled do nejhlubší minulosti Olympie totiž tehdejší lidi zaváděl na samotný počátek věků, do doby, kdy se historie ještě neměřila roky, ale legendami. Staré řecké báje vyprávějí, že první sportovní klání v tomto posvátném údolí neuspořádali lidé, ale sami olympští bohové. Nejvyšší bůh Zeus zde svedl gigantický zápas se svým vlastním otcem, krutým Titanem Kronem. Zeus v tomto souboji zvítězil, svrhl otce z trůnu a získal vládu nad celým vesmírem. Na oslavu tohoto triumfu pak přímo na místě činu uspořádal první velkolepé hry, v nichž mezi sebou závodili ostatní bohové. Apollón tehdy porazil Area v boxu a v běhu předčil i nejrychlejšího z poslů, boha Herma.

Další legenda, která se v rodinách vyprávěla po generace, připisovala založení her slavnému hrdinovi Héraklovi. Ten po splnění svých těžkých úkolů přišel do Olympie, vysázel zde posvátný olivový háj a na počest svého otce Dia uspořádal běžecký závod pro své čtyři bratry. Aby určil dráhu, odměřil svým vlastním chodidlem přesně šest set stop, čímž dal vzniknout prvnímu stadionu. Sám pak vítězného bratra korunoval věncem z divoké olivy.

Třetí prastará pověst hovořila o mladém princi Pelopovi, který v Olympii v nelítostném závodě koňských spřežení porazil krále Oinomaa, získal ruku jeho dcery a s ní i vládu nad celým poloostrovem, jenž dodnes nese jeho jméno – Peloponés. Na paměť tohoto vítězství pak nechal založit slavnosti spojené se závody a oběťmi.

Všechny tyto příběhy žily v myslích tehdejších lidí jako posvátná pravda. Jenže pak přišly generace plné krveprolití, lidi zachvátil chaos a na slavnou minulost se v prachu válek zapomnělo. Olympia osaměla a oltáře zarostly trávou. Pýthia tak králi Ífitovi pouze připomněla, že nastal čas tyto slavné hrdinské tradice vzkřísit a vrátit bohům to, co jim právem patřilo.

Ífitos pochopil, že sám nic nezmůže. Pozval proto své dva největší rivaly – spartského krále Lykúrga a vládce Pisy Kleosthena. Tito tři mocní muži, unavení neustálým krveprolitím, nakonec usedli k jednomu stolu a podepsali smlouvu o posvátném příměří. Zrodil se zákon, který zbraním nařídil mlčet a dal vzniknout první oficiální olympiádě v roce 776 před naším letopočtem.

První historicky doložené olympijské hry v roce 776 před naším letopočtem byly z dnešního pohledu překvapivě skromné, ale o to velkolepější. Celý program tehdy tvořil jediný den a jedna jediná disciplína: běh na délku jednoho stadionu, což bylo zhruba 192 metrů. Na startovní čáru se postavili výhradně svobodní řečtí muži, kteří do Olympie dorazili z různých koutů rozhádané země. Historicky prvním olympijským vítězem se stal obyčejný kuchař z blízké Élidy jménem Koroibos, který si tímto triumfem zajistil nesmrtelnou slávu a úctu po celém Řecku.

Podle jedné z nejznámějších antických legend závodili muži na prvních olympijských hrách s bederní rouškou uvázanou kolem pasu. Zlom měl nastat roku 720 před naším letopočtem během patnáctých olympijských her, kdy se na start krátkého běhu na jeden stadion postavil Orsippos z Megary. V průběhu závodu mu látka sklouzla z těla, ale Orsippos se nezastavil. Nahý pokračoval až do cíle a nakonec zvítězil. Ostatní závodníci i diváci si údajně všimli, že bez překážející roušky běžel rychleji a pohyboval se mnohem svobodněji.

Antický spisovatel Pausaniás se domníval, že Orsippos roušku neztratil náhodou, ale úmyslně ji nechal spadnout, protože pochopil, že nahý člověk dokáže běžet snadněji. Jeho vítězství se pak mělo stát příkladem pro ostatní sportovce a muži začali na olympijských hrách závodit zcela nazí.

Jde však o legendární vysvětlení, nikoli o bezpečně doloženou událost. Jiní antičtí autoři připisovali zavedení sportovní nahoty Sparťanům a za prvního nahého olympijského vítěze označovali Akantha ze Sparty ve stejném roce a závodě. Je to typické pro antickou tradici, kdy si každé město chtělo přivlastnit zásluhu za významnou změnu.

Archeologické nálezy potvrzují, že k přechodu od běhání v perizomě (bederní roušce) k úplné nahotě došlo opravdu někde mezi lety 750 až 700 před naším letopočtem. Na vázových malbách z tohoto období bederní roušky náhle mizí. Nešlo tedy nejspíš o jeden dramatický moment s jednou spadlou rouškou, ale o pomalý kulturní posun. Ve Spartě a na Krétě pánové sportovali nazí dlouho předtím, protože nahé tělo znamenalo rovnost, krásu, zdraví a praktičnost. V Olympii tento zvyk pouze převzali a postupně se nahé závodění stalo jedním z charakteristických znaků starořeckých her, od kterého pochází i slovo gymnastika – z řeckého gymnos, tedy nahý.

Zatímco muži na stadionu oslavovali svobodu a bohy, pro ženy platil v Olympii neúprosný režim. Vdané ženy měly na hry přísný zákaz vstupu, a pokud by toto společenské tabu porušily, čekal je nemilosrdný trest smrti svržením ze skalnatého útesu hory Typaion. Tento radikální zákaz měl kořeny v náboženských rituálech – hry byly zasvěceny výhradně mužským božstvům a přítomnost vdaných žen byla považována za poskvrnění posvátného rituálu.

Jedinou vdanou ženou, která měla na stadion v Olympii povolený vstup, byla kněžka bohyně Démétér Chamyné, která seděla na svém vlastním vyvýšeném místě naproti rozhodčím. Svobodné dívky, tedy panny, však zákaz neměly a na hry se dívat mohly. Bylo to logické, protože samy závodily na vlastních hrách (Héraiích). Jakmile se však žena vdala, vstup na stadion pro ni navždy skončil a z tribuny se stala nedobytná mužská pevnost.

Přesto se našla jedna žena, která se rozhodla tento krutý zákon pod pohrůžkou smrti obejít: slavná Kallipateira z Rhodu. Pocházela z vážené sportovní rodiny – její otec, bratři i syn byli úspěšní atleti. Když její manžel zemřel, převzala trénink svého syna Peisirroda do vlastních rukou. Protože ho chtěla vidět bojovat na olympijském stadionu, převlékla se za muže, nasadila si dlouhé trenérské roucho a úspěšně proklouzla do prostoru vyhrazeného pro trenéry.

Její plán fungoval dokonale až do chvíle, kdy její syn závod v boxu skutečně vyhrál. Kallipateira v návalu nefalšované mateřské pýchy a euforie přeskočila bariéru, aby syna objala. Přitom se jí však dlouhé roucho zachytilo o plot a před zraky tisíců diváků se odhalilo, že úspěšným trenérem je ve skutečnosti žena.

Na stadionu okamžitě zavládlo hrobové ticho a Kallipateiře hrozil okamžitý trest smrti svržením ze skály. Soudci ji však nakonec z úcty k její slavné rodině plné olympijských vítězů omilostnili a propustili bez trestu.

Pro všechny ostatní ženy a budoucí hry to však znamenalo okamžité zpřísnění pravidel. Aby se už nikdy žádná žena nemohla za muže převléknout, soudci vydali nové nařízení: od tohoto okamžiku museli nejen všichni soutěžící atleti, ale také všichni jejich trenéři vstupovat na stadion a pohybovat se po něm úplně nazí.

Tento nekompromisní přístup k pravidlům jen dokazuje, jak obrovský význam tehdejší společnost olympijským hrám přisuzovala. Hry nebyly pouhou sportovní soutěží, ale posvátnou událostí, která dokázala zastavit i probíhající války. Celá tato antická tradice nakonec položila základy pro moderní olympijské hnutí, které dodnes spojuje sportovce z celého světa pod heslem míru a fair play.

bm

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Antické_olympijské_hry

https://cs.wikipedia.org/wiki/Starověké_Řecko

https://cs.wikipedia.org/wiki/Zeus